Plytký a zábavný. Akční i meditační. Takový je nový román švýcarského spisovatele Joëla Dickera Kniha o Baltimorských. Ano, dá se číst v klidu prostě jako literární brak. Vyčítat knize můžete všechno možné: nedostatek stylu, průhledné zápletky, chatrné charaktery. Můžete se nad ní pohoršovat. Jedno jí ale vyčítat nelze: povětšinou s ní není nuda.
Dicker jako evropská literární kometa
Čas možná ukáže, že odsudků, které se autorovi po vydání předchozího románu - totiž Pravdy o případu Harryho Queberta (La Vérité sur l´affaire de Harry Québert, 2013) - dostalo, mnohem více odpovídaly očekávání kritiků, než doby. Čtenáři zkrátka román doslova zhltli, a mnoho z kritiků, kteří se nad knihou ofrňovali, vlastně nezachytilo několik spodních proudů, jichž románem procházelo. Totéž lze v zásadě říct i o románu nejnovějším.
Fenomén švýcarské „literární komety“ uplynulých let, jak bývá Dicker označován, prostě dorazil i do Čech. Od posledního románu ale uplynuly již téměř čtyři roky. Autor, ověnčený několika cenami, se stal ve světě doslova přes noc slavným spisovatelem: jeho předchozí román dosáhl rekordního prodeje 3 miliónů prodaných výtisků. Zas tak nic nového se neděje. Jsou romány horší, a prodávají se i lépe.
Dramatická akce, reakce, ale i neupořádaná reflexe
Hlavní silou Dickerovy literatury je schopnost nekomplikovaného stylu. Vypravěč, autorovo alter ego, vystupuje v románu (respektive „románovém dramatu“) jako mladý úspěšný spisovatel, který se trápí s tématem, o němž píše. Nečekané setkání s bývalou láskou Alexandrou vrací Markuse zpátky do časů, v nich jako dítě a později i teenager prožil – jako součást rodinného židovského klanu Goldmanovch.
Pět dramatických knih, vsazených mezi prolog a epilog, popisuje zrání a karamboly (školní, citové i kariérní) několika přátel, jež tvořily „gang Goldmanů“ (překladatelka volí formu „Godlamovic parta“), rozšířené rodiny, jež přijímala i nevlastní. Sociální napětí mezi dvěma větvemi rodů – mezi tzv. Baltimoskými a tzv. Montclairovskými – skládá v čase obraz vzestupu a pádu jednoho klanu; vedle Marcuse se čtenář seznamuje s Hillelem a Woodym, později i Alexandrou, kteří s neřízeným nadšením naštěvovali sídla Anity a Saula, tvořící tu zdánlivě bohatší větev baltimorských Goldmanů.
Zisky provázejí ztráty, minulost se střídá s přítomností, a spisovatel Dicker si s tím v zásadě příliš neláme hlavu. Tam, kde potřebje zaujmout otřepanou frází, rád ji použije; ve chvíli, kdy se mu hodí trochu semtimentu a kýče, sáhne po nich; nebojí se akce, ale ani meditace; reflexe prokládá místy i neuspořádaným kázaním nad stavem konzumní polečnosti. Kdyby to byla satira nad stavem plytkého a povrchní scénáristického psaní, dostal by spisovatel Dicker jistě ještě nějakou tu další cenu.
Anglo-americká inspirace, chatrné moralizování i konstrukce
Ale není, alespoň ne zcela...Citelná inspirace americkým, respektive anglo-americkým literárním podhoubím, vůbec trčí z jeho psaní jako dráty z betonu. Koketérie s intelektuálním Philipem Rothem na straně jedné a didaktičtějším Johnem Grishamem na straně druhé, se tu mísí se značnou neobratností v zápletkách, dopředu lehce odhadnutelnými charaktery, ne-li v zásadě karikaturami.
Mělo to být ale hlavně Drama. S velkým „d“. Místo toho je ale Kniha o Baltimorských spíše neobratná dětská skládačka, jíž si lze užít v neděli odpoledne, u vody či u zubaře. Nenudíte se, ale literární veledílo to opravdu není. Třeba příště... Román má občas i silná místa, to když chce rozeběhnout akci, slabší je obecně v dialozích, jež se místy propadají na úroveň slohových cvičení.
Dicker rád napíná, ale nikoliv na strunu, ale na vytahanou žvýkačku, střihá ostrými nůžkami literární oddíly jako filmové trailery. Obrazy se mu často rozpadají, mnohdy opakují (a to doslovně včetně celých odstavců – viz s. 212 a 213, což může být i překladatelská a ediční nedbalost).
Ve snaze podat produkt rychle a ještě za tepla, podobá se Joël Dicker prodavačům fast-foodů, kteří si někdy omylem spletou zálivky, ale někdy i hranolky s kuřecími křidélky. Dickera fascinují auta, rychlý americký styl, jistá povrchnost – nezapomene ale i moralizovat nad typem společnosti, to při rozpadu hypoték a důchodového zabezpečení, jež činí z boháčů ze dne na de žebráky – z uznávaného advokáta Saula Goldmana prodavače u pokladny v supermarketu...
O tom, do jaké míry je i on sám takovým produktem, ponechávám již k posouzení laskavému čtenáři. Baltimorští mohli být zprávou o stavu rozpadu nejen nejen jednoho rodinného klanu, ale i zprávou o rozpadu celé americké společnosti. To by se ale asi zas tak dobře neprodávalo, že?
***
Joël Dicker: Kniha o Baltimorských (Le Livre des Baltimores). V překladu Michaly Markové vydalo nakladatestvé Argo, Praha 2016.
Žádné komentáře:
Okomentovat