> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 14. května 2016
Paměť je ošidná kategorie. Potvrzuje to i poslední román Zelený stan z pera ruské spisovatelky Ljudmily Ulické. Román zahrnuje čtyřicet let sovětské historie: od smrti diktátora Stalina po úmrtí básníka Brodského - ve třicítce kapitol.
Kniha ale nenabízí žádný encyklopedický sumář dějin, jako spíše ornamentálně propletené malé příběhy odkazující nezakrytě k ruské lidové slovesností. To je její základní osnova, kvalita i zřetelný limit.
Předivo nekončících ruských příběhů
Nad sumářem kapitol o celkové rozloze téměř 500 stran se čtenáři může na počátku aź tajit dech. Tento moment rozhoduje. Jakmile ale jednou vstoupíte do příběhů - jejichž hlavními hrdiny jsou na prvním místě příběhy trojice chlapců dospívajících v muže (Ilji, Sani a Michy) - jen těžko se lze odtrhnout od přediva jejich podmanivé síly. Jsou tu ale i nezanedbatelně ženy - Olga, Tamara, Aljona...
Individuální osudy hrdinů tu ale nejsou pouze samy pro sebe, ani jako ryze osvětová ilustrace útrap sovětského bezčasí, nýbrž slouží jako záminka k jakési zvláštní vyšší lidové filozofii dějin. Od počátků konce jedné epochy epoch (tání), přes příkrovy útrap všudypřítomné totalitní moci (procesy, perzekuce) až k jakémusi fatálnímu rozuzlení (úmrtí, emigrace), provází nás autorka zákrutami osudů ve snaze přisoudit tomu nějaký smysl.
Zjevně onen smysl nenachází v racionalitě věcí. Povaha moci je podle ní ze své podstaty iracionální. Přesto životní příběhy, zauzlující se do kokonu, z něhož se líhnou utrápení motýli (původní název knihy měl znít Imago), udivují svojí až předpovídatelnou účelovostí.
Autorka, čerpající z mnoha v zásadě historicky známých životů sovětských umělců, jejichž vyčerpávající souhrn poskytuje překladatelka Alena Machoninová v doslovu, sama připouští, že je pro ni důležitá osvěta; nakladatelství k tomu na záložce upomíná v poznámce o didaktičnosti.
Mohl by to být zásadě i jen příběh jediný, jak také nazvala Ulická jednu kapitolu, totiž příběh ruský. Ale protože i v Rusku, stejně jako kdekoliv jinde na světě, se jedná také o osudy individuální, jež jsou v jejím podání situovány geograficky na území bývalého Sovětského svazu, působí tato snaha sice efektně, vyznívá ale nakonec uměle. Ona sama naštěstí neaspiruje na jakousi transcendentální ruskou ideu (Berďajev), a úvahy o ruské duši traktuje spíše ironicky.
Dojetí i smutek z báchorek babičky Ulické
To ale neznamená, že v rámci svého didaktického psaní neumí Ulická vykouzlit více než trochu vyvařenou disidentskou sebepropagaci. O disidentství je ale kniha, nevyhýbající se nakonec ani slavným konkrétním jménům (Solženicy, Brodskij, Ščaranskij), velmi: podává vývoj vzniku samizdatu, opisuje jejich kruhy i potíže - včetně boje o ideál, který někdy vykrývá nepřímo ten pravoslavný koncept ruské svatosti.
Působí osvobodivým dojmem, když do těchto příběhů vstupuje ironie a poskrovnu i nám bližší skepse. Československo, mimochodem, je v knize zmíněno více než v malém množství: s patosem (při popisu protestů proti invazi v srpnu 1968), ale i konzumem (pivo, nábytek). Název knize, tedy Zelený stan, dala ovšem kapitola, v níž stan není žádná tábornická proprieta, ale stan doslova boží, k němuž všichni směřujeme, a kde se rovněž shledáme. Zájemci o judaismus v tom snadno odhalí i onen vyšší smysl, neboť židovství není v knize pouze módní scénografie.
Budete-li nad knihou Ljudmily Ulické plakat, či se třeba smát, bude záležet jen na vás. Pro čtenáře, neznalého dějin této východní destinace, jež dosud neztratila na svých velmocenských ambicích ani dnes, může sémě didaktické osvěty v duchu těchto ruských báchorek zapůsobit mocně.
Babička Ulická, ona příslovečná babuška lidové slovesnosti, která toho přeci jenom zná více, než tu poněkud tendenčně ze své literární ošatky vypsala, se může z dojetí stát pouze jeden velký smutek - a může být pouze a toliko ryze český. Paměť totiž není jen jedna.
Ljudmila Ulická: Zelený stan (Zeljonyj šaťor). Přelożila Alena Machoninová. Počet stran: 496. Vydalo nakladatelství Paseka, 2016. ISBN: 978-80-7432-488-8.
 |
| Spisovatelka Ljudmila Ulická věnuje velký prostor osvětě. |
Kniha ale nenabízí žádný encyklopedický sumář dějin, jako spíše ornamentálně propletené malé příběhy odkazující nezakrytě k ruské lidové slovesností. To je její základní osnova, kvalita i zřetelný limit.
Nad sumářem kapitol o celkové rozloze téměř 500 stran se čtenáři může na počátku aź tajit dech. Tento moment rozhoduje. Jakmile ale jednou vstoupíte do příběhů - jejichž hlavními hrdiny jsou na prvním místě příběhy trojice chlapců dospívajících v muže (Ilji, Sani a Michy) - jen těžko se lze odtrhnout od přediva jejich podmanivé síly. Jsou tu ale i nezanedbatelně ženy - Olga, Tamara, Aljona...
Individuální osudy hrdinů tu ale nejsou pouze samy pro sebe, ani jako ryze osvětová ilustrace útrap sovětského bezčasí, nýbrž slouží jako záminka k jakési zvláštní vyšší lidové filozofii dějin. Od počátků konce jedné epochy epoch (tání), přes příkrovy útrap všudypřítomné totalitní moci (procesy, perzekuce) až k jakémusi fatálnímu rozuzlení (úmrtí, emigrace), provází nás autorka zákrutami osudů ve snaze přisoudit tomu nějaký smysl.
Zjevně onen smysl nenachází v racionalitě věcí. Povaha moci je podle ní ze své podstaty iracionální. Přesto životní příběhy, zauzlující se do kokonu, z něhož se líhnou utrápení motýli (původní název knihy měl znít Imago), udivují svojí až předpovídatelnou účelovostí.
Autorka, čerpající z mnoha v zásadě historicky známých životů sovětských umělců, jejichž vyčerpávající souhrn poskytuje překladatelka Alena Machoninová v doslovu, sama připouští, že je pro ni důležitá osvěta; nakladatelství k tomu na záložce upomíná v poznámce o didaktičnosti.
Mohl by to být zásadě i jen příběh jediný, jak také nazvala Ulická jednu kapitolu, totiž příběh ruský. Ale protože i v Rusku, stejně jako kdekoliv jinde na světě, se jedná také o osudy individuální, jež jsou v jejím podání situovány geograficky na území bývalého Sovětského svazu, působí tato snaha sice efektně, vyznívá ale nakonec uměle. Ona sama naštěstí neaspiruje na jakousi transcendentální ruskou ideu (Berďajev), a úvahy o ruské duši traktuje spíše ironicky.
Dojetí i smutek z báchorek babičky Ulické
To ale neznamená, že v rámci svého didaktického psaní neumí Ulická vykouzlit více než trochu vyvařenou disidentskou sebepropagaci. O disidentství je ale kniha, nevyhýbající se nakonec ani slavným konkrétním jménům (Solženicy, Brodskij, Ščaranskij), velmi: podává vývoj vzniku samizdatu, opisuje jejich kruhy i potíže - včetně boje o ideál, který někdy vykrývá nepřímo ten pravoslavný koncept ruské svatosti.
Působí osvobodivým dojmem, když do těchto příběhů vstupuje ironie a poskrovnu i nám bližší skepse. Československo, mimochodem, je v knize zmíněno více než v malém množství: s patosem (při popisu protestů proti invazi v srpnu 1968), ale i konzumem (pivo, nábytek). Název knize, tedy Zelený stan, dala ovšem kapitola, v níž stan není žádná tábornická proprieta, ale stan doslova boží, k němuž všichni směřujeme, a kde se rovněž shledáme. Zájemci o judaismus v tom snadno odhalí i onen vyšší smysl, neboť židovství není v knize pouze módní scénografie.
Budete-li nad knihou Ljudmily Ulické plakat, či se třeba smát, bude záležet jen na vás. Pro čtenáře, neznalého dějin této východní destinace, jež dosud neztratila na svých velmocenských ambicích ani dnes, může sémě didaktické osvěty v duchu těchto ruských báchorek zapůsobit mocně.
Babička Ulická, ona příslovečná babuška lidové slovesnosti, která toho přeci jenom zná více, než tu poněkud tendenčně ze své literární ošatky vypsala, se může z dojetí stát pouze jeden velký smutek - a může být pouze a toliko ryze český. Paměť totiž není jen jedna.
***
Ljudmila Ulická: Zelený stan (Zeljonyj šaťor). Přelożila Alena Machoninová. Počet stran: 496. Vydalo nakladatelství Paseka, 2016. ISBN: 978-80-7432-488-8.
Žádné komentáře:
Okomentovat