> literatura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 12. listopadu 2016
Vypadá to jako krimi, ale není to krimi. Jmenuje se to jako dětská literatura, ale před dětmi byste knihu měli raději schovávat. Hutný román Malý kamarád americké autorky Donny Tarttové ovšem nevyděsí ani nerozpláče. Na téměř 600 stranách se totiž povětšinou rozprostírá, bohužel, strašlivě popisná literárně konstruovaná nuda.
Triumf románu Stehlík spisovatelky Donny Tarttové (*1963), románu v pořadí třetího, přivedl české nakladatelství Argo k odvážnému rozhodnutí nabídnout i autorčiny romány předchozí: nejprve tedy rozsáhlý druhý román Malý kamarád (The Little Friend, 2002), po němž bude následovat na Vánoce i její prvotina Tajná historie (The Secret History, 1992).
Nevím, jak román první, ale Malý kamarád od čtenáře vyžaduje rozhodně mnohem větší sebezapření než značně efektní Stehlík, u něhož popisnost je vyrovnána efektními charaktery a přitažlivou atmosférou velkoměsta. Román nebyl oceněný Pulitzerovou cenou nadarmo, přitom Stehlík je o 160 stran objemnější. Nic takového se bohužel nedá říct o Malém kamarádovi, který opravdu nemá nic z Faulknera, jak někteří recenzenti sugerují.
Harriet na stopě divného zločinu
Kniha je situována časově do 70. let 20. století, místopisně do Alexandrie v amerického státu Mississippi. Jižanskou náladu, prostoupenou neskutečným vedrem a dosud přetrvávající segregací mezi rasami, vykresluje Tarttová plasticky: dokáže být místy sugestivní, její snaha neopomenout téměř nic je ale jejím doslovným prokletím.
Autorka, narozená tamtéž (Mississippi), patrně čerpala rozsáhle ze svého pohnutého dětství a samotná hlavní postava Harriet Cleveové Dufresnesové, jež se odvážně vrhá do nečekaných dobrodružství, bude mít jistě hodně z ní samé. Harriet je taková malá uličnice, její inteligence je ale mnohem vyšší, rozhodně se nikdy nenudí – na rozdíl od své poněkud unylé sestry Allison. Sestra v zásadě neví, co se sebou, nemá žádné ambice a na stránkách románu působí jako typická adolescentní oběť nějakého z těch zvrhlíků odvedle.
Dívce Harriet je pouhých dvanáct let, když se odhodlá ke svému největšímu dobrodružství, jímž je pátrání po příčinách úmrtí jejího bratra Robina, jenž byl záhadně deset let předtím pověšen na stromě v zahradě. Pokouší se místy o pátrání s mladším spolužákem Helym, který ale má ještě další zájmy – třeba snahu hrát v trombonové kapele.
To by samo o sobě mohlo být i zajímavé, kdyby tuto úvodní zprávu spisovatelka neprokládala vzápětí (pro kolorit) nekonečnými disgresivními informacemi o tom, co dělá a dělal kdy kdejaký rodinný příbuzný: teta, strýc či nedejbože dokonce i nějaký deprivovaný jedinec z rodiny Ratcliffů v herně na zaprášeném předměstí. Autorka se zabývá nejen dětmi a dospělými, ale též zvířaty, i havětí veskrze speciální.
Kniha je situována časově do 70. let 20. století, místopisně do Alexandrie v amerického státu Mississippi. Jižanskou náladu, prostoupenou neskutečným vedrem a dosud přetrvávající segregací mezi rasami, vykresluje Tarttová plasticky: dokáže být místy sugestivní, její snaha neopomenout téměř nic je ale jejím doslovným prokletím.
Autorka, narozená tamtéž (Mississippi), patrně čerpala rozsáhle ze svého pohnutého dětství a samotná hlavní postava Harriet Cleveové Dufresnesové, jež se odvážně vrhá do nečekaných dobrodružství, bude mít jistě hodně z ní samé. Harriet je taková malá uličnice, její inteligence je ale mnohem vyšší, rozhodně se nikdy nenudí – na rozdíl od své poněkud unylé sestry Allison. Sestra v zásadě neví, co se sebou, nemá žádné ambice a na stránkách románu působí jako typická adolescentní oběť nějakého z těch zvrhlíků odvedle.
Dívce Harriet je pouhých dvanáct let, když se odhodlá ke svému největšímu dobrodružství, jímž je pátrání po příčinách úmrtí jejího bratra Robina, jenž byl záhadně deset let předtím pověšen na stromě v zahradě. Pokouší se místy o pátrání s mladším spolužákem Helym, který ale má ještě další zájmy – třeba snahu hrát v trombonové kapele.
To by samo o sobě mohlo být i zajímavé, kdyby tuto úvodní zprávu spisovatelka neprokládala vzápětí (pro kolorit) nekonečnými disgresivními informacemi o tom, co dělá a dělal kdy kdejaký rodinný příbuzný: teta, strýc či nedejbože dokonce i nějaký deprivovaný jedinec z rodiny Ratcliffů v herně na zaprášeném předměstí. Autorka se zabývá nejen dětmi a dospělými, ale též zvířaty, i havětí veskrze speciální.
 |
| Původní obálka knihy Malý kamarád. |
Tarttové velké hadí ambice
U toho by mohlo zůstat, dozvídáme se ale mnohem, mnohem více. Pro zájemce o drogovou výrobu bude Tarttová téměř návodná, k inspiraci, kde drogy schovávat (vodojem za městem), ji ale právě nedoporučuji.
Úmysl nabídnout čtenáři důkladnou sociálně-psychologickou sondu amerického jihu možná nalezne nějaké dychtivé čtenáře. Drama rasismu, jak je známe z románů velkých tvůrců, jako byl například William Faulkner, se ovšem u Tarttové nekoná. Zločin tu sice je a, podobně jako u Faulknera (viz Svatyně, 1931), se i autorka snaží o mísení žánrů: její snaha ovšem značně za mistrem pokulhává. Ve výstavbě celku je spisovatelčina největší slabina.
Vedle drog je asi nejpoutavější – a také usilovně nejnesnesitelnější – pasáž o tom, kterak se dá zacházeti v Mississippi s hady. Patří to k jasnému koloritu. Myšleno nejen v rovině chovu, ale i symbolu. Pokud by se snad podařilo spisovatelce tuto exkurzi pro zvláštní školy opomenout, román by možná získal na větší dynamice, neboť posledních sto stran se již dá číst mnohem lépe. Ale možná ze mne mluví jen závist, že jsem o nějakého toho hada v dětství přišel.
Co je ale na románu, který obecně nepatří – z důvodů výše zmíněných – k nejsilnějším, přece jen pozoruhodné, zůstává v kvalitě pointy. Nemohu ji na těchto stránkách prozrazovat. Donna Tarttová tu jistým způsobem překračuje velmi odvážně klišé, které by od ní člověk nečekal. Vrací se jím k titulu knihy: tím „malým kamarádem“ je totiž zcela někdo jiný, než celou dobu čtenáři autorka předestírá.
Je to její hadí kvalita.
Donna Tarttová: Malý kamarád (The Little Friend, 2016). V překladu Lucie Johnové vydalo nakladatelství Argo.
Žádné komentáře:
Okomentovat