Spisovatel Boualem Sansal dostal v Alžíru pět let odnětí svobody

> umění > literatura > Boualem Sansal > soudní líčení > Alžírsko/Francie

Po čtyři měsíce zadržovaný spisovatel Boualem Sansal se  dočkal u alžírského soudu rozsudku, který připomíná spíše verdikt inkvizičního tribunálu. 

Dokáže láska vykoupit zlo? Carax ve filmu Anette nabobtnal jako žába

> kultura > film > Francie > Cannes > Anette > přehled recenzí

Někteří ho nazývají prokletým básníkem francouzského filmu. Režisér Leos Carax svým novým filmem Anette zahájil včera 74. ročník mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Rozdělil jím nejen publikum, ale i uměleckou kritiku. V Česku má premiéru dnes!

Michel Houellebecq se ptá: Je Francie opravdu zemí, která se ocitla na pokraji občanské války?

> kultura > literatura > francouzská > evropská civilizace > esej

„Dívám se na všechny strany a vidím jen temnotu,“ začíná svůj esej pro internetový portál UnHead francouzský spisovatel, od něhož jsme již za ten čas zvyklí téměř na všechno. Ano, Michel Houellebecq si sice sám nakázal mlčení, ale patrně mu to nedá. Ta úvodní slova ale nejsou jeho, nýbrž filozofa Blaise Pascala, což Houellebcq neskrývá, když ve větě pokračuje. Současná situace totiž „nenabízí nic jiného než důvod k pochybnostem a úzkosti“. Ta tolik vyhlašovaná občanská válka je ale spíše narcistním pádem Francie.

Literární nákaza: Vanessavirus nesouhlasí s verzí Souhlasu. Matzneff vs Springora na pokračování

> literatura > Francie > společnost > mravy > Matzneff a Springora

Eroticko-politický fejeton pokračuje: spisovatel Matzneff se hájí  proti loňské knize Souhlas, v níž ho Vanessa Springora obvinila ze sexuálního násulí, svým vlastním svědectvím pod názvem Vanessavirus. Vydává ho na základě předplatného.

Láska v čase #MeToo dorazila i do literární Francie. V pasti skončil spisovatel Matzneff

> literatura > Francie > literárni zima > vyšlo na literární.cz, dne 24. ledna 2020.



Jak chytit pedofila? Zdá se to být nakonec snadné. Stačí o něm něco napsat. Zavřít ho prostě do knihy! Přesně tak, jak to udělala Vanessa Springora, jedna z údajných obětí pedofilních her spisovatele Gabriela Matzneffa. A skandál je na světě!

Herec Gérard Depardieu čelí obvinění ze znásilnění a sexuální agrese

> kultura > politika > kulturní politika > Francie


Monument francouzské kinematografie, herec a producent Gérard Depardieu, byl obviněn mladou herečkou z dvojího „znásilnění a sexuálního obtěžování“, píše agentura AFP. Herec prostřednictvím svého advokáta veškerá obvinění popírá. 

> exkluzivně na Recenze &  kritika

Něžná píseň zní na hraně třídního ostří

> kultura > literatura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 25. června 2017.

Máte-li doma malé děti, které vám hlídá chůva, raději knihu Něžná píseň neotevírejte! Román, inspirovaný skutečnou událostí ve Spojených státech, je perfektně ostrý a chladný jako čepel nože. Pozor, hned na počátku knihy se tím nožem odehrává brutální zločin! Mladé marocko-francouzské spisovatelce Leile Slimaniové, jež příběh zasadila do současné Paříže, přinesl román v roce 2016 prestižní francouzské literární ocenění Goncourtovou cenou.

Bezstarostnost nenabízí návod na řešení starostí

> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 23. května 2017.

Nemít starosti, to jistě patří k tužbám současnosti. Tuilové Bezstarostnost ovšem otevírá témata, v nichž se samotný titul vzpírá sám sobě. Jde samozřejmě o konec bezstarostnosti ve všech směrech: sociálním, politickém, ale i sexuálním. Vítejte v současnosti!

Michèle Morganová: žena s nejkrásnějšíma filmovýma očima

> kultura > film > herečka > nekrolog Michèle Morganová

Kdo by neznal tu slavnou větu, s níž se na herečku ve filmu Nábřeží mlh (Le Quai des brumes, 1938) režiséra Marcela Carného obrací Jean Gabin?„Máš krásný oči, víš to?" řekne herec.

Herečka poněkud bázlivě, nicméně pevně opáčí: „Polibte mne!" Ty oči byly jejím znamením, ale i celoživotním prokletím. Dotyčná se jmenovala Michèle Morganová a zemřela v úterý 20. prosince ve věku 96 let.

Mezi těmi, kteří se s ní dnes, v pátek 23. prosince, přišli rozloučit v kostele sv. Petra v Neuilly-sur-Seine, patřili režiséři Claude Lelouch, Robert Hossein nebo Francis Huster,

Michèle Morganová nebyla ale pouze objektem touhy, ona sama si vybírala. Svědčí o tom nejen slavná věta, ale i její vzpomínky, jež nesly název odkazující na tuto slavnou scénu: Avec ces yeux-là (S takovýma očima, Laffont, 1977). Štěstí měla, drželo se jí ale převážně na počátku kariéry, jež z ní učinila jednu z femmes fatales své doby.

Herečka Michèle Morganová se narodila 29. února 1920 Neuilly-sur-Seine (Hauts-de-Seine) jako Simone Rousselová. Dětství prožila na předměstí Dieppe (Seine-Maritime). jejím skutečným světem se velmi brzy stal film, pro nějž se rozhodla žít.

Chtěla být Gretou Garbo. Když se rozhodla, s požehnáním svého otce, obchodníka se smíšeným zbožím a distributora parfémů, odjet do Paříže a zkusit štěstí, už jí nic nezastavilo. Bydlí u babičky s bratrem a začíná s kurzy herectví. 

Po několika pokusech jako komparsistka - získává první roli v roce 1935: Mademoiselle Mozart, pro který si vybírá pseudonym, onen umělecký pseudonym, pod nímž se proslavila. 

„Upřímně řečeno, myslíte si, že vypadám na to, abych se jmenovala Simone?“ opáčila kdysi. Příjmení zvolila nefrancouzské - v předtuše velké hollywoodské slávy.

„Smutek je mým živlem!“
V sedmnácti letech získává svou titulní roli ve filmu Gribouille (1937) režiséra Marca Allégreta, k němuž scénář napsali Marcel Achard a Jan Lustig. Již tehdy budila svým zjevem zaujetí, posíleno postavou domnělé vražedkyně, nad níž se vznášelo nejtěžší provinění. 

Achard tehdy poznamenal, že měla „vyděšený pohled, vyzáblý obličej: všude kolem ní se vznášela nepopsatelná atmosféra nevyhnutelnosti a neštěstí“. Romantická postava, nesoucí neštěstí - a tvář, v níž se zračilo šílenství, ale i magnetická smyslnost. „Smutek je mým živlem,“ trousila tehdy herečka. Otázka dosud nebyla vyslovena. V očích ale již vše.

Teprve třetí film Nábřeží mlh, jejž režíroval Marcel Carné, z ní učinil skutečnou herečku. Scénář k filmu napsal básník Jacques Prévert podle románu Pierra Maca Orlana. Herečka je oblečena v kostýmu od Coco Chanel, na hlavě obyčejný černý baret, silueta po níž se prochází světlo... dala vyniknout zejména jejím čistým modrým očím. Milenci, Nelly a Jean, ona a on.

A ta slavná věta, již Gabin pronese, zrodila styl, jemuž se bude říkat „poetický realismus“, později také „film noir“.

Scéna, v níž jsou milenci pohrouženi připomíná doslova apokalypsu. Píše se rok 1938 a německé boty se chystají na pochod Evropou. O tom, že nešlo jen o pocit, dokládá, že mezi tehdejšími spolupracovníky Carného filmu, který se staral o světlo, patřil i jistý Eugen Schüfftan, čerstvý uprchlík z Německa.

Melancholická nálada, jež zůstává tolik spjata s Michèle Morganovou, se projevuje intenzivně v prvním údobí její slávy, která ji jejího klíčového filmového partnera přihrála ještě dvakrát: ve filmu Maurice Gleize Korálový útes (Le récit du corail, 1938) a Remorkérech (Remorques,1940). 

Zejména ten druhý se zdá být jakousi ozvěnou Nábřeží mlh. „Co ode mne očekáváte?“ ptá se Gabin své partnerky. Osvětluje je nereálné světlo, do něhož ona pronese: „Polibte mne!“

Světová válka byla na spadnutí. Herec Gabin dostává povolávací rozkaz do francouzského námořnictva, odkud se jenom z obtížemi uvolňuje, aby dokončil natáčení Remorkérů - oba emigrují do Spojených států. Svět již nikdy nebude vypadat jako předtím.

Neslavná kariéra v Hollywoodu
V Americe podepisuje po rozchodu s Gabinem kontrakt s filmovým studiem RKO, snaží se: učí se anglicky, studuje zpěv i tanec. A vzdává se - bere si amerického herce a zpěváka Williama Marshalla.

Natáčí několik propagandistických filmů, jakými byli například Joan of Paris (Johanka z Paříže, 1942), Two Tickets to London (Dva lístky do Londýna, 1943).

Koncem války natáčí film s Michaelem Curtizem Passage to Marseille (Pasáž do Marseille, 1944). Z filmu si odnesla bolesti hlavy: režisér maďarského původu se projevil jako tyran a jindy okouzlující Humprey Bogard, její partner, byl právě v depresi po rozvodu. Příležitostí ale měla Morganová mnohem více, i když šlo o příležitosti převážně spíše ztracené...

Mohla hrát u Hitchcocka hlavní roli ve filmu Podezření (Suspicion, 1941) - místo ní roli získala Joan Fontainová. Mohla se stát partnerkou Humpreye Bogarda ve slavné Casablance Michaela Curtize: roli získala za poloviční honorář Ingrid Bergmanová. Ani později neměla vždy dobrou intuici, když na počátku 60. let odmítla italského režiséra Michelangela Antonioniho, který ji nabízel roli ve filmu La Notte (Noc, 1961).

Ačkoliv na konci války získává na prvním filmovém festivalu v Cannes ocenění za roli ve filmu Pastorální symfonie (La Symphonie pastorale, 1946) režiséra Jeana Delanoye podle románu spisovatele André Gida, ztratila již část ze svého ostrého šarmu; film se dá dnes jen těžko shlédnout. Její velká sláva zvolna odplouvá ve vzpomínce na tu slavnou větu a moře. To ale vidíme pouze s odstupem času...

Velké filmové manévry
Pro její obdivovatele její věhlas nehasne a role, které získává jen potvrzují její význam. Už to není mladá, poněkud šílená dívka, ale zralá žena, čemuž odpovídají i její role. Maria Chapdelainová (1951) Marca Allégreta, Joséphine de Beauhamas ve filmu Napoléon (1954) režiséra Sachy Guitryho; titulní postava Marie-Antoinetty ve filmu Marie-Antoinette, královna Francie (1955) Jeana Delannoye.

Patrně nejvýznamnějším filmem, kde mohla uplatnit svůj šarm a spanilou krásu, bylo její obsazení ve filmu Velké manévry (Les Grandes Manœuvres) režiséra Reného Claira, kde hrála po boku Gérarda Philipa. 

Melodramatický příběh lásky poručíka Armanda a krásné modistky Marie-Louisy byl prvním Clairovým barevným filmem. Zatímco na plátně v této roli okouzlovala ženy i dívky, v hledišti vlhly kapesníky - v zákulisí filmových scén ovšem počínala velká revoluce, jež dostane jméno Nouvelle Vague (nová vlna), která Morganovou jako představitelku těch „starých časů“ naprosto smete.

Jenom těžko se již bude vracet do diváckého povědomí. Přesto se nedá říct, že by zcela zmizela. V roce 1948,kdy se rozvádí se svou americkou láskou - Williamem Marshallem, uzavírá své americké období.O dva roky později se vdává za herce a režiséra Henriho Vidala, s nímž natáčí několik společných filmů. 

V roce 1957 natáčí film Retour de manivelle (Návrat kliky), film, který se pro ni stal velkým návratem. zatímco do té doby hrála křehké ženy, zde se z ní stává skutečná femme fatale.

Po smrti Vidalově v roce 1959 spojuje svůj další filmový život s Gérardem Ourym, kterého potkala při natáčení filmu Le Miroir à deux faces (Zrcadlo s dvěma tvářemi) režiséra Andrého Cayetta. Navzdory ignoraci, které se těšila ze strany nové francouzské filmové vlny, natáčí další filmy, například s Claudem Chabrolem ve filmu Landru (1963), ale i i další filmy, klasiku tzv, filmu noir šedesátých let. Pro Michela Devilla zahrála komtesu ve filmu Benjamin ou les Mémoires d´un puceau (Benjamin aneb deník panice, 1967).

V roce 1975 opět s Claudem Chabrolem se vrací na plátno ve filmu Le Chat et la Souris (Kočka a myši).

(pokračování)

Chomejní, Sade a já - rebelství, nikoliv bez příčiny

> kultura  > knihy > recenze vyšla na portálu České televize dne 19. března 2016.

Na počátku je zadek. Odhalený. Francouzská spisovatelka Abnousse Shalmaniová (*1977), jejíž íránské kořeny jsou zjevné, nenabízí jenom nahotu.

Dojde i na slova, jež se v tělo proměňují. I když její prvotina působí místy jako agitace, nelze se ubránit dojetí nad spontánním projevem a nasazením, které činí z knihy víc než jednu autobiografickou zpověď.

K přesné výpovědi o stavu Íránu má ovšem velmi daleko.

Po formální stránce jde o dokumentární prózu, v níž autorka spojuje osobní zážitky a vzpomínky s reflexemi nad stavem svým a potažmo celého světa (zvláště toho tzv. muslimského).

 Jejím východiskem jsou sešitové záznamy, jež si psala na podnět svého otce po dobu dvaceti let. Knihu ostatně otci věnovala.

Vzpomínky zahrnují období od roku 1979, kdy v Íránu nastoupil k moci ájatolláh Chomejní, až po relativní současnost (do roku 2013).

Autorka pendluje ve své paměti mezi dvěma městy: Paříží a Teheránem, a mezi dvěma zeměmi: Francií a Íránem.