> literatura > Francie > Louis-Ferdinand Céline > nalezené rukopisy
Tisíce ztracených stran rukopisů Louise-Ferdinanda Célina, jednoho z nejslavnějších francouzských autorů, se tento týden znovu objevily. Stránky, jen lehce zažloutlé, pečlivě roztříděné sponkami a kolíčky na prádlo. Informuje o tom večerník Le Monde a na svém bloku i ten, který to všechno způsobil, novinář a spisovatel Jean-Pierre Thibaudat.
„Odcházím“. To jediné slovo zanechal dne 17. června spisovatel Louis-Ferdinand Céline na volném listu papíru svého pařížského bytu v ulici Girardon. Nebyl to ani tak odjezd, jako spíše útěk. Na nic nebylo příliš času. Psal se rok 1944 a s ním i blížící se konec války. Céline společně se svou ženou Lucette – a kocourem Bébertem v tašce – odjíždějí s falešnými pasy do Německa, přes Sigmaringen do Dánska. Francouzský autor, proslulý za okupace svými antisemitskými texty, se obává zatčení a likvidace. Byt je po jeho odjezdu skutečně navštíven…
Rukopisy, které zůstaly na kredenci
Ačkoliv později tvrdil, že chtěl své rukopisy zanechat matce, strýci nebo snad i bratranci, většina z nich zůstala v jeho bytě. Doslova na kredenci. S sebou si Célinovi brali jenom to nejnutnější. Mezi tím, co za sebou zanechal, nebyla jen nedávná minulost, ale i romány, o nichž později psal jako o ztracených. Zejména části románu Casse-pipe, který společně s nejslavnějšími: Voyage au bout de la nuit (Cestou do hlubin noci, 1932) a Mort à crédit (Smrtí na úvěr, 1936), tvořil románový triptych rukopisů. Objevily se ale i další rukopisy, dosud neznámé, včetně fotografií a soukromé korespondence.
Do konce svého života si Céline myslel, že tyto rukopisy – čítající na krychlový metr celkem tři pytle – byly definitivně zničeny, nejspíše spáleny nebo prostě vyhozené do popelnice. Ale nebyly. Ta zpráva přišla šedesát let po jeho smrti. Doslova z čistého nebe, i když byly patrně dlouho někde ve vlhkém sklepě.
„Nenechali mi nic... ani kapesník, ani židli, ani rukopis ...“ V dopise svému příteli Pierru Monnierovi z roku 1950 Céline píše, že vydaný román Casse-pipe je neúplný, a to proto, že byl podle něj novými poválečnými „čističi“ zničen, stejně jako všechny ostatní rukopisy a písemnosti celkem nějakých „600 stran rukopisu“, jak se domníval skončilo někde „v popelnicích na avenue Junot“. Mezi díly, která postrádal, byl také tlustý rukopis s názvem La Volonté du roi Krogold (Vůle krále Krogolda), který nebyl zveřejněn. Několik dní před smrtí v románu Rigodon (Skočná), vydaném posmrtně v roce 1964, zvolal: „Vzali mi dost, dost mě okradli, všechno mi vzali! Hej, chci to vrátit zpátky!“
Všichni ta jeho slova brali jako výkřiky do tmy. Dokonce i ti, kteří patřili k jeho nejbližšímu okruhu, tomu přestávali věřit. Kdo byl vlastně Louis-Ferdinand Céline (1894-1961), o němž se dnes píše jako o největším francouzském autoru, legendě druhé poloviny 20. století: zejména pro jeho nenapodobitelný styl, ale i temnou vizi lidské existence? Existuje o tom hned několik legend, neboť dokumenty a publikovaná díla nepodávají o samotném autoru obraz vždy jednoznačný.
O tom, jak přemýšlel, svědčí patrně nejlépe jeho poválečná „německá trilogie“, z velké části inspirovaná jeho vlastním „uprchlickým příběhem“: D’un château l’autre (Od zámku k zámku, 1957), Nord (Sever, 1960) a Rigodon (Skočná, 1969). Tyto a další u nás v 90. letech a na přelomu století přeložila, stejně jako jeho předchozí starší knihy ze 30. let, Anna Kareninová pro nakladatelství Atlantis.
Vyhýbá se ovšem stále pamfletům, které vyvolávají i ve Francii kontroverzi (viz: Gallimard trvá na vydání rukopisů). To je ta „temná legenda“ autora Bagatelles pour un massacre (Bagatel k masakru, 1937) nebo L’Ecole des cadavres (Školy mrtvol, 1938), kde obviňuje židy z vyvolání války (a vyzývá k jejich likvidaci), toho, jenž za nejbližší válečné spojence považoval nacistické Německo, a vymezoval se silně vůči Anglii. Toho Célina, který strávil v dánském exilu šest let, než získal amnestii (pod svým původním jménem Destouches jako „válečný invalida“).
Konec života prožil Céline, přezdívaný v závěru jako „klošárd z Meudonu“, obklopen ve svém domě na západním předměstí Paříže toliko psy, stranící se světa, který ho děsil, píše v Le Mondu literární kritik Jérôme Dupuis.
O Célinově rodině nechci nic slyšet
Příběh rukopisů ale Célinovou smrtí nekončí. Naopak pokračuje. Do hry vstupuje jako „prostředník“ novinář, divadelní kritik a spisovatel Jean-Pierre Thibaudat, který na svém bloku dramaticky popisuje, jak se k tomu všemu dostal.
Začalo to jedním telefonátem. Pracoval tehdy v levicovém deníku Libération, aniž by blíže specifikoval rok a den. Zpočátku si myslel, že se jedná o nějaký vtip, když mu člověk na druhé straně linky oznámil, že má pro něho dokumenty, které patřily slavnému spisovateli Louisi-Ferdinandu Célinovi. Schůzku si přesto nakonec domluvili. „Osoba ale nepřichází s prázdnou, ale doslova s haldou dokumentů. Očividně se zdá, že se toho dotyčný člověk chce zbavit,“ píše na blogu novinář Thibaudat. Má to ale jeden háček…
Dotyčná osoba, o níž neříká Thibaudat více (zásada „ochrany zdroje“), nechce „nic slyšet o Célinově rodině“, zejména o vdově Lucette Destouchesové, za čímž se dají hledat „pravděpodobně politické důvody spisovatelova antisemitismu“. „Setkání netrvá dlouho,“ píše. „A není to o penězích.“ Rychlé předání? „Tuto osobu už nikdy neuvidím, ale dodržím své slovo: obsah údajné popelnice - o které v té době nic nevím - nepředám Lucette Destouchesové. Nakonec o peníze ale jde: vdova tím neměla mít zisk z nalezených děl.
Co se dělo dál? Novinář doma zkoumá rozházené stránky: některé požírá vlhkost, patrně po dlouhém pobytu ve sklepě. Celé je to asi jeden kubický metr papírů. „Byly tam tisíce stránek, trochu volné, a trvalo mi měsíce, než jsem se s tím utkal,“ vysvětluje Thibaudat večerníku Le Monde. Některé svazky jsou stále spojeny dřevěnými kolíčky na prádlo, které spisovatel rituálně používal. Teprve poté, co všechno alespoň trochu uspořádá, si uvědomí „skutečnou míru toho, co má v rukou“.
Stručně a jasně: literární poklad! Céline ve svých poválečných knihách píše, že postrádá celkem „tři rukopisy“, které považoval za zničené. V díle Maudits soupirs pour une autre fois (Prokleté vzdechy na jindy, 1985), jež tvoří „primitivní základ“ Féerií, publikovaných v nakladatelství Gallimard, se Céline domníval ztratit dokonce čtyři rukopisy!
Obsah, který Thibaudatovi vypadl doma, čítal, podle jeho slov: novelu La Vielle Dégoûtante (Stará nechutná); náčrt textu na jediné straně s názvem: La Charogne (Mršina); nekompletní legendu o králi Reném, kterou novinář nazývá pracovně: La légende du roi René. Dále nekompletní text Vůle krále Krogolda, respektive částečně přepsání předchozí legendy, na kterou Céline odkazuje v několika textech včetně Smrti na úvěr. A nakonec důležitý nález: dosud nepublikované sekvence románu Casse-pipe.
Dalším pozoruhodným souborem je románová trilogie: Enfance (Dětství) - Guerre (Válka) – Londres (Londýn), o níž se Céline zmiňuje poprvé v roce 1934. K těmto nepublikovaným textům se přidávají ručně psané texty a jejich variace, někdy vešmi důležité.
Zajímavým je text (s opravami), divadelní hra Pericles s podtitulem „fraška ve čtyřech obrazech a malých odbočkách“, text publikovaný později pod názvem Progrès (Pokrok) nebo neúplná ručně psaná verze již publikovaného románu Smrt na úvěr. V souhrnu nechybí ani neúplná verze Guignol's Band II (Klaunské kapely I, román vydaný na jaře 1944, v češtině známý i jako Londýnský most).
Text doplňují i dopisy od přátel, účetní archy vydavatele Denoëla, dopisy Célinova přítele, spisovatele Roberta Brasillacha, popraveného za kolaboraci v roce 1945, ale i fotografie, kresby přítele Gena Paula a další.
***
„S tímto pokladem jsem po roky žil, ve vzletech, ve vlnách práce. V největším utajení. Celé noci jsem prozkoumával, dešifroval stovky a stovky stran, zaměřoval jsem se především na nepublikované texty a přitom jsem se sám živil veškerou célinovskou literaturou, čímž jsem se stal nakonec jakýmsi celinovským učedníkem. Fascinovaný, uhranutý, jako zdrogovaný. Vyčerpaný, ale odměněný za tuto osamělou práci,“ píše Thibauldat.
A potom přišla smrt Lucette Destouchesové v listopadu 2019, v požehnaném věku 107 let. Ženy, která chtěla učinit Célina „mnohem méně nešťastného“, jak tehdy v nekrologu napsal list Libération.
(Dokončení brzy)
Žádné komentáře:
Okomentovat