Nový román britské spisovatelky Deborah Levyové s názvem Srpnová modrá vyvolává zájem: je přesný, zároveň snový a absurdní.
Mladá žena na aténském bleším trhu vidí cizinku, jak si kupuje dva mechanické koníky, kteří při zatažení za ocas tančí. Obě ženy mají na sobě stejný kabát, zelený pevně přepásaný trenčkot.
Touha vlastnit mechanické koníky se zmocní i mladé ženy pozorovatelky. Má ale náhle pocit, že se dívá sama na sebe, ,,že ona a já jsme jedna a tatáž osoba. Ona byla mnou a já byla jí''.
Ambivalentní příběh jedné pianistky
Deborah Levyová píše jako hudebník Philip Glass, míní Amberte Ledlandová v britském deníku The Telegraph. ,,Oba vytvářejí význam prostřednictvím opakování; oba vyvolávají buď úctu, nebo hlubokou ambivalenci,'' píše.
Hodnocení knihy ale nevidí jednoznačně. Fanoušci spisovatelky Levyové - povídek, básní, divadelních her a osmi románů, z nichž dva se dostaly do užšího výběru Bookerovy ceny (Doplavat domů 2011) a Horké mléko, 2016) - budou její nejnovější román Srpnová modř (August Blue) považovat za fascinující, pro jiné může být ale jeho enigmatický a symbolický přístup dezorientující až frustrující, mini kritička.
Kniha je příběhem uznávané koncertní klavíristky Elsy, kdysi známé jako Ann, která se jednoho večera při hraní opusu klavírního koncertu Rachmaninova na pódiu zhroutí.
Kniha sleduje událostí, které následují v Řecku, Paříži, Londýně a na Sardinii. Pro Elsu, jež byla v šesti letech adoptována slavným hudebníkem Arthurem Goldsteinem na základě svého hudebního talentu, je zjištění, že už nemůže hrát, nesmírně destruktivní. Zvláště proto, že její adoptivní otec Arthur pozvolna umírá.
Rozhodujícím prvkem románu je skutečnost, že Elsa má dvojnici. Kamkoli přijde, vidí ženu, zřejmě svou dvojnici, a jejich vzájemné vztahy jsou pro vývoj příběhu nějakým způsobem důležité.
Kam kráčí dvojník?
,,Od Dvojníka Fedora M. Dostojevského po Hitchcockův film Vertigo patří dvojník k literárním i filmovým lahůdkám,'' připomíná Olivia Langová v listu The Guardian.
Dlouho předtím, než Sigmund Freud začal mluvit o potlačených vzpomínkách a nepřiznaných impulsech, byl dvojník tím, jak pochopit rozdělené já, v němž byly určité životně důležité části znemožněny nebo zadušeny při narození. ,,Dvojník může představovat zlé impulsy nebo nechtěné vzpomínky, které jsou dlouho pohřbené a derou se do popředí zájmu,'' dodává.
V průběhu celého románu si Elsa všímá nesourodých věcí - událostí, lidí, krajiny - a přikládá jim nějaký význam. V jistém smyslu se z nich stávají signifikanty právě proto, že je pozoruje a že zároveň prozrazují něco o jejím duševním rozpoložení. V její minulosti se skrývá několik možností a vysvětlení!
,,Záhadné jádro knihy a nahodilé postřehy budou možná některým čtenářům lézt krkem, jiní se budou s Ellou rádi vznášet v kaskádách proudu,'' píše Langová. Kritička si myslí, že navzdory protikladům, jsou postřehy ,,bystře popsány a próza je bohatá a strukturovaná'', takže pokud si ,,dokážete užít jízdu, aniž byste přesně věděli, kam jdete, pak je tato kniha pro vás''.
Devátý román Deborah Levyové se podle M Johna Harrisona v témže Guardianu neustále pohybuje mezi komedií a temnotou. ,,Její próza je jako vždy rychlá a otevřená, její způsob vyjadřování je vzrušující a prudký. Na šesté straně už má vytyčenou cestu: příběh má být o tom, jak si člověk konstruuje sám sebe a jak to bude vždycky rekonstrukce.''
Elsa a její dvojník si mají být od počátku vědomi jeden druhého a v jistém smyslu právě jejich zdvojení zruší - nebo přinejmenším rozvrátí představu - toho, co bychom mohli nazvat identitou.
Elsa chce mechanické koně pro sebe. Když zjistí, že je nemůže mít, ukradne klobouk své dvojnici. Vzájemná honička, která následuje, je zavede do Paříže v čase covidu,, pak do Londýna, znovu do Paříže a nakonec na Sardinii, kde se sdrká s Arthurem Goldsteinem, svým dlouholetým hudebním mentorem.
Dvojník se nám vysmívá, ani ne tak svým zrcadlovým obrazem, jako samotnou myšlenkou poznání sebe sama a tím, jak k němu přicházíme. Odděluje nás od nás samých jiným způsobem než zrcadlo. Tím, že odhaluje něco, co zrcadlo nemůže, nás nutí přiznat, že tu vlastně nějakým zničujícím způsobem jsme. Existujeme.
,,Dvojník je nám nepříjemný, protože byl bez dovolení zlomkovitě oddělen. Ale samozřejmě jste z definice také dvojníkem svého dvojníka - a tím, že to Deborah Levy přiznává, decentně decentralizuje svou ústřední postavu. Je v tom taková intenzita, taková vrozená mánie a gotický vztek,'' domnívá se Harrison.
Zdvojení také slouží Levyové charakteristickému nutkání k rošťáctví, její hravosti se symbolem, spojením a narážkou. Elsa na útěku napříč Evropou napodobuje Rachmaninovovo zoufalství po neúspěchu nikoliv jeho Druhého klavírního koncertu, ale jeho První symfonie. Různé klavíry zastupují jeden druhý a vždy znamenají něco jiného než sebe sama. Ačkoli se život snaží být čistým zážitkem, žádný mořský ježek ani lahodná mandlová sušenka, žádný Perrier smíchaný s mátovým sirupem v Café de Flore nepředstavuje pouze sebe sama.
Mechaničtí koně jsou tu vzpomínkou, vina je zabalena do tajemné radosti, radost do zapomenuté viny. Kdo z nás je nástroj, nutí se Elsa zeptat, klavír, nebo pianista? Všechno je metaforou něčeho jiného, vodítkem k nějaké jiné události, a právě to dělá z této knihy tak radostné čtení.
,,Víte, že jste pobrali jen zlomek toho, co vám Levyová zanechal k nalezení; víte, že si Srpnovou modř přečtete znovu. Zároveň jste nuceni připustit, že vás také opět přiměla cítit víc, než jste možná chtěli. Emocionálně vás otevřela stejně obratně, jako by otevřela kus mořských plodů,'' uzavírá.
Žádné komentáře:
Okomentovat