> kultura > literatura > britská > Julian Barnes: Elizabeth Finchová
I
Stála před námi bez poznámek, knih a sebemenší nervozity. Řečnický pultík obsadila její kabelka. Rozhlédla se po třídě, usmála se, zaujala nehybný postoj a spustila:
„Jistě jste si už povšimli, že název kurzu zní ‚Kultura a civilizace‘. Neznepokojujte se. Nebudu vás bombardovat výsečovými grafy. Nebudu do vás cpát fakta, jako se do hus cpou kukuřičné šišky. Jen by vám z toho zduřela játra, což rozhodně ničemu neprospívá. Příští týden vám rozdám seznam četby, který bude zcela dobrovolný. Když ho pustíte z hlavy, hodnocení si tím nezhoršíte – a neúnavným studiem si ho nezlepšíte. Budu vás učit jako dospělé lidi, protože dospělí jste. Jak věděli už staří Řekové, nejlepší vzdělání je plodem spolupráce. Jenže já nejsem žádný Sókratés a vy rozhodně nejste samí Platóni, pokud je tedy tenhle tvar prvního pádu množného čísla správný. Nicméně dialog tu vést budeme. Nejste už na základní škole, a tak ode mě nečekejte nějaké změkčilé povzbuzování nebo neslanou nemastnou pochvalu. Může se stát, že pro některé z vás nebudu ideální učitelka, čímž míním ideální z hlediska vaší povahy a způsobu uvažování. U některých to tak bude a těm to říkám předem. Samozřejmě doufám, že vám kurz bude připadat zajímavý, nebo dokonce zábavný. Precizní a zábavný. To rozhodně nejsou protiklady. A preciznost budu očekávat i od vás. Improvizace stačit nebude. Jmenuji se Elizabeth Finchová. Děkuji.“
Načež se znovu usmála.
Z celé třídy si nikdo nezapsal ani slovo. Zírali jsme na ni: někteří v němém úžasu, někteří s rozpaky hraničícími s podrážděností, jiní už napůl zamilovaně.
Nepamatuju si, co jsme v první hodině probírali, ale tak nějak mlhavě jsem tušil, že jsem se alespoň jednou v životě ocitl na správném místě.
Její oblečení. Začněme odspoda. Nosila polobotky s dírkováním, v zimě černé, na podzim a na jaře hnědé, semišové. A punčochy nebo punčocháče; nohy Elizabeth Finchové nebyly nikdy vidět obnažené (a rozhodně si ji nikdo nedokázal představit v plavkách). Sukně jí sahaly těsně pod kolena (zdárně odolávala každoroční tyranii lemů). Ano, vypadalo to, že o svém zevnějšku rozhodla už před pěknými pár lety. Zatím se dal považovat za „stylový“. Za dalších deset let z něj mohl být „staromódní šunt“, nebo naopak „uznávaná klasika“. V létě plisovaná sukně, obvykle tmavomodrá, v zimě tvíd. Někdy zvolila tartanovou látku či kilt s velkým stříbrným spínacím špendlíkem (jistě pro něj existuje nějaký skotský výraz). Zjevně ráda utrácela za hedvábné nebo jemně bavlněné halenky, často pruhované, ale v žádném případě průsvitné. Občas ji zdobila brož, vždycky drobná a – jak se říká – diskrétní, ale přesto oslnivá. Náušnice nosila málokdy. (Měla vůbec propíchnuté lalůčky? Toť otázka.) Na levém malíčku se jí blyštil stříbrný prstýnek, o němž jsme předpokládali, že ho nezískala koupí ani darem, nýbrž zdědila. Její vlasy měly pískově šedivý nádech, pěkný tvar a konstantní délku. V duchu jsem si představoval pravidelné návštěvy u kadeřníka každých čtrnáct dní. Věřila zkrátka v rafinovanost – jak nám ostatně několikrát sama řekla. A rafinovanost, jak nám rovněž sdělila, se nevylučuje s pravdou.
Přestože nám studentům bylo osmadvacet až dvaačtyřicet, zpočátku jsme na ni reagovali, jako bychom se vrátili do školních let. Dumali jsme, odkud se vzala a jaký život vede v soukromí, zdali a proč se (jak nám bylo známo) opravdu nikdy nevdala a co asi tak dělá po večerech. Připraví si dokonalou omeletu s bylinkami, nalije si jednu jedinou sklenku vína (podnapilá Elizabeth Finchová? – to by byl svět vzhůru nohama) a přečte si poslední číslo Goethe Studies? Vidíte, jak snadné bylo zbloudit do světa fantazie, nebo dokonce satiry.
Kouřila celé ty roky, co jsem ji znal – a znovu: nekouřila, jako kouří ostatní. Někteří kuřáci si každou dávku nikotinu zjevně užívají, jiní jsou vlastním šlukováním tak trochu znechucení. Jedni kouření předvádějí jako svůj běžný životní styl, druzí otravně prohlašují, že si dávají „jen jednu dvě denně“, jako by svou závislost měli pod kontrolou. A jelikož všichni kuřáci lžou, „jedna dvě“ nakonec znamená „tři čtyři“, nebo i půlku krabičky. E. F. oproti tomu ke kouření nezaujímala jednoznačný postoj. Zkrátka a dobře kouřila, aniž by to vyžadovalo nějaké sáhodlouhé vysvětlování a přikrašlování. Cigarety nechávala dekantovat v želvovinovém pouzdře a nám nezbývalo než uzavírat sázky, kdo uhodne značku. Kouřila, jako by ke kouření byla dokonale lhostejná. Chápete, jak to myslím? A kdybyste měli tu odvahu se jí zeptat, určitě by nezačala s výmluvami. Ano – odpověděla by pravděpodobně –, jistěže jsem závislá. A samozřejmě vím, že mi to nedělá dobře a také že je to asociální. Ale ne, opravdu nepřestanu a ani nebudu počítat, kolik toho denně vykouřím. Takové starosti byly na jejím seznamu až někde úplně dole. A jelikož… tedy alespoň podle mé osobní dedukce, nebo spíš odhadu… jelikož se nebála smrti a měla za to, že dnešní doba život poněkud přeceňuje, vůbec ji ta otázka nezajímala. Neměla by tedy zajímat ani vás.
Pochopitelně ji trápily migrény.
V mých očích – nebo spíš v očích mé paměti, protože jenom tam ji vidím – před námi stojí nadpozemsky nehybná. Všechny ty tiky a triky přednášejících, které mají okouzlit, odvést pozornost nebo být známkou osobnosti, jí byly cizí. Nikdy nemáchala rukama, nikdy si prsty nesvírala bradu. Občas sice možná promítla obrázek, aby byl výklad názornější, ale většinou to vůbec nebylo třeba. Pozornost si sjednávala klidem a hlasem. Byl to hlas rozvážný, čirý a po všech těch letech kouření patřičně sytý. Nepatřila k učitelům, kteří studenty vnímají jen tehdy, když zrovna zvednou hlavu od poznámek, jelikož – jak už víte – při přednáškách žádné poznámky nepoužívala. Všechno si promyslela a zpracovala v hlavě předem. I tím si vynucovala naši pozornost a zmenšovala vzdálenost, která nás dělila.
Její vyjadřování bylo formální, větná stavba naprosto bezchybná – skoro bylo slyšet všechny čárky, středníky a tečky. Nezačala jedinou větu, aniž by věděla, jak a kdy ji ukončí, a přitom to nikdy neznělo jako namluvená kniha. Slovní zásobu čerpala ze stejného slovníku, jaký používala v psaném projevu i v běžné konverzaci. A přesto to nepůsobilo archaicky, naopak velmi živě. A snad aby pobavila samu sebe nebo nás překvapila, tu a tam s oblibou utrousila slovní obrat ve zcela odlišné tónině.
Stála před námi bez poznámek, knih a sebemenší nervozity. Řečnický pultík obsadila její kabelka. Rozhlédla se po třídě, usmála se, zaujala nehybný postoj a spustila:
„Jistě jste si už povšimli, že název kurzu zní ‚Kultura a civilizace‘. Neznepokojujte se. Nebudu vás bombardovat výsečovými grafy. Nebudu do vás cpát fakta, jako se do hus cpou kukuřičné šišky. Jen by vám z toho zduřela játra, což rozhodně ničemu neprospívá. Příští týden vám rozdám seznam četby, který bude zcela dobrovolný. Když ho pustíte z hlavy, hodnocení si tím nezhoršíte – a neúnavným studiem si ho nezlepšíte. Budu vás učit jako dospělé lidi, protože dospělí jste. Jak věděli už staří Řekové, nejlepší vzdělání je plodem spolupráce. Jenže já nejsem žádný Sókratés a vy rozhodně nejste samí Platóni, pokud je tedy tenhle tvar prvního pádu množného čísla správný. Nicméně dialog tu vést budeme. Nejste už na základní škole, a tak ode mě nečekejte nějaké změkčilé povzbuzování nebo neslanou nemastnou pochvalu. Může se stát, že pro některé z vás nebudu ideální učitelka, čímž míním ideální z hlediska vaší povahy a způsobu uvažování. U některých to tak bude a těm to říkám předem. Samozřejmě doufám, že vám kurz bude připadat zajímavý, nebo dokonce zábavný. Precizní a zábavný. To rozhodně nejsou protiklady. A preciznost budu očekávat i od vás. Improvizace stačit nebude. Jmenuji se Elizabeth Finchová. Děkuji.“
Načež se znovu usmála.
Z celé třídy si nikdo nezapsal ani slovo. Zírali jsme na ni: někteří v němém úžasu, někteří s rozpaky hraničícími s podrážděností, jiní už napůl zamilovaně.
Nepamatuju si, co jsme v první hodině probírali, ale tak nějak mlhavě jsem tušil, že jsem se alespoň jednou v životě ocitl na správném místě.
Její oblečení. Začněme odspoda. Nosila polobotky s dírkováním, v zimě černé, na podzim a na jaře hnědé, semišové. A punčochy nebo punčocháče; nohy Elizabeth Finchové nebyly nikdy vidět obnažené (a rozhodně si ji nikdo nedokázal představit v plavkách). Sukně jí sahaly těsně pod kolena (zdárně odolávala každoroční tyranii lemů). Ano, vypadalo to, že o svém zevnějšku rozhodla už před pěknými pár lety. Zatím se dal považovat za „stylový“. Za dalších deset let z něj mohl být „staromódní šunt“, nebo naopak „uznávaná klasika“. V létě plisovaná sukně, obvykle tmavomodrá, v zimě tvíd. Někdy zvolila tartanovou látku či kilt s velkým stříbrným spínacím špendlíkem (jistě pro něj existuje nějaký skotský výraz). Zjevně ráda utrácela za hedvábné nebo jemně bavlněné halenky, často pruhované, ale v žádném případě průsvitné. Občas ji zdobila brož, vždycky drobná a – jak se říká – diskrétní, ale přesto oslnivá. Náušnice nosila málokdy. (Měla vůbec propíchnuté lalůčky? Toť otázka.) Na levém malíčku se jí blyštil stříbrný prstýnek, o němž jsme předpokládali, že ho nezískala koupí ani darem, nýbrž zdědila. Její vlasy měly pískově šedivý nádech, pěkný tvar a konstantní délku. V duchu jsem si představoval pravidelné návštěvy u kadeřníka každých čtrnáct dní. Věřila zkrátka v rafinovanost – jak nám ostatně několikrát sama řekla. A rafinovanost, jak nám rovněž sdělila, se nevylučuje s pravdou.
Přestože nám studentům bylo osmadvacet až dvaačtyřicet, zpočátku jsme na ni reagovali, jako bychom se vrátili do školních let. Dumali jsme, odkud se vzala a jaký život vede v soukromí, zdali a proč se (jak nám bylo známo) opravdu nikdy nevdala a co asi tak dělá po večerech. Připraví si dokonalou omeletu s bylinkami, nalije si jednu jedinou sklenku vína (podnapilá Elizabeth Finchová? – to by byl svět vzhůru nohama) a přečte si poslední číslo Goethe Studies? Vidíte, jak snadné bylo zbloudit do světa fantazie, nebo dokonce satiry.
Kouřila celé ty roky, co jsem ji znal – a znovu: nekouřila, jako kouří ostatní. Někteří kuřáci si každou dávku nikotinu zjevně užívají, jiní jsou vlastním šlukováním tak trochu znechucení. Jedni kouření předvádějí jako svůj běžný životní styl, druzí otravně prohlašují, že si dávají „jen jednu dvě denně“, jako by svou závislost měli pod kontrolou. A jelikož všichni kuřáci lžou, „jedna dvě“ nakonec znamená „tři čtyři“, nebo i půlku krabičky. E. F. oproti tomu ke kouření nezaujímala jednoznačný postoj. Zkrátka a dobře kouřila, aniž by to vyžadovalo nějaké sáhodlouhé vysvětlování a přikrašlování. Cigarety nechávala dekantovat v želvovinovém pouzdře a nám nezbývalo než uzavírat sázky, kdo uhodne značku. Kouřila, jako by ke kouření byla dokonale lhostejná. Chápete, jak to myslím? A kdybyste měli tu odvahu se jí zeptat, určitě by nezačala s výmluvami. Ano – odpověděla by pravděpodobně –, jistěže jsem závislá. A samozřejmě vím, že mi to nedělá dobře a také že je to asociální. Ale ne, opravdu nepřestanu a ani nebudu počítat, kolik toho denně vykouřím. Takové starosti byly na jejím seznamu až někde úplně dole. A jelikož… tedy alespoň podle mé osobní dedukce, nebo spíš odhadu… jelikož se nebála smrti a měla za to, že dnešní doba život poněkud přeceňuje, vůbec ji ta otázka nezajímala. Neměla by tedy zajímat ani vás.
Pochopitelně ji trápily migrény.
V mých očích – nebo spíš v očích mé paměti, protože jenom tam ji vidím – před námi stojí nadpozemsky nehybná. Všechny ty tiky a triky přednášejících, které mají okouzlit, odvést pozornost nebo být známkou osobnosti, jí byly cizí. Nikdy nemáchala rukama, nikdy si prsty nesvírala bradu. Občas sice možná promítla obrázek, aby byl výklad názornější, ale většinou to vůbec nebylo třeba. Pozornost si sjednávala klidem a hlasem. Byl to hlas rozvážný, čirý a po všech těch letech kouření patřičně sytý. Nepatřila k učitelům, kteří studenty vnímají jen tehdy, když zrovna zvednou hlavu od poznámek, jelikož – jak už víte – při přednáškách žádné poznámky nepoužívala. Všechno si promyslela a zpracovala v hlavě předem. I tím si vynucovala naši pozornost a zmenšovala vzdálenost, která nás dělila.
Její vyjadřování bylo formální, větná stavba naprosto bezchybná – skoro bylo slyšet všechny čárky, středníky a tečky. Nezačala jedinou větu, aniž by věděla, jak a kdy ji ukončí, a přitom to nikdy neznělo jako namluvená kniha. Slovní zásobu čerpala ze stejného slovníku, jaký používala v psaném projevu i v běžné konverzaci. A přesto to nepůsobilo archaicky, naopak velmi živě. A snad aby pobavila samu sebe nebo nás překvapila, tu a tam s oblibou utrousila slovní obrat ve zcela odlišné tónině.
***
> Julian Barmes: Elizabeth Finchová, vydalo nakladatelství Odeon v překladu Petra Fantyse, Odeon, Praha 2023.
Žádné komentáře:
Okomentovat