Rushdieho apokalyptická vize zahalená kouřem bez ohně

> literatura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 10. července 2016

Spisovatel Rushdie si hraje s orientálním kouřem i ohněm.

Kouzla a čáry, nevyhnutelné katastrofy a nadpozemské bytosti. Nový román Salmana Rushdieho: Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí, tvořící soubor volných variací v narážce na spletitý tón orientálního vyprávění. Není příliš děsivý, může být dokonce ideální četbou na dovolenou.

Autor se zdaleka nebere natolik vážně, jak bychom očekávali, nepředstírá ani, že zná recept na současnou krizi - a navíc dokáže být i přiměřeně vtipný, místy i na vlastní účet. Přesto se tu mezi řádky vrací ještě jeden neodbytný tón – nového zániku Západu.

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí - ukázka

Krásná obálka Michala Cihláře zdobí české vydání.

> literatura > knihy > Salman Rushdie > Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí

Víte, jaký je rozdíl mezi hodnými a zlými džiny? Jak dopadla jedna z největších diskusí mezi filozofy? A jak dopadne svět, který se řítí do apokalypsy? Mohou za toho Ifrítové, nebo někdo jiný? Meditace Salmana Rushdieho v nejnovějším románu Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí vám na tyto otázky (možná) odpoví. Zde je krátká ukázka:

Navzdory všemu, co bylo na toto téma napsáno, je o pravé povaze džinů, bytostí stvořených z ohně bez kouře, známo jen velmi málo. Vášnivě se diskutuje například o tom, zda jsou dobří nebo zlí, ďábelští nebo neškodní. Všeobecná shoda panuje v tom, že jsou rozmarní, náladoví a prostopášní, dokážou se velmi rychle pohybovat, měnit velikost i podobu a plnit smrtelníkům mnohá přání, pokud se jim zachce nebo jsou-li k tomu přinuceni, a že jejich pojetí času se zásadně liší od lidského. Neměli by být směšováni s anděly, přestože některé staré příběhy mylně tvrdí, že největším z džinů byl samotný Ďábel, padlý anděl Lucifer, syn Jitřenky. Dlouhá léta také panovaly dohady ohledně jejich příbytků. Část dávných příběhů hanlivě tvrdila, že džinové žijí mezi námi na zemi, v takzvaném „nižším světě“, v rozvalinách a na mnoha nečistých místech – na smetištích, hřbitovech, v latrínách, kanálech, a kdekoliv je to možné, na hnojištích. Podle těchto pomlouvačných klevet prý uděláme dobře, když si po každém styku s džinem řádně umyjeme ruce. Zapáchají a přenášejí nemoci. Nejvýznačnější vykladači však odedávna tvrdili to, co dnes již dobře víme: že džinové žijí ve svém vlastním světě, odděleném od toho našeho závěsem, a že tento „horní svět“, někdy nazývaný Parístán neboli Čarovná říše, je velmi rozsáhlý, přestože jeho povaha nám zůstává utajena.