V létě je i mateřské mléko nefiltrovaně horké

> literatura > knihy  > recenze vyšla na České televizi 24, dne 1. října 2018.

Když jsou dcera a matka u moře, nemusí jít pouze o letní čtení. Není to ani typické ženské psaní. Spisovatelka Deborah Levy vás přesvědčí, že vztahy nemusí být pouze láskyplné, krutost nemusí být vlastně zlá – a žahavé medúzy v moři mohou být i trochu poslové z jiných světů. Knihu Horké mléko můžete v létě, i v každém ročním období, dokonce i v průběhu tohoto léta babího.
Zdá se, že britská spisovatelka Deborah Levy (*1959) se zvolna zabydluje i v Česku. Může to být možná tím, že má smysl pro humor, kompozici a hutnou zkratku, nebo banálněji proto, že nakladatelství - po prvním českém vydání v Odeonu s titulem Doplavat domů, 2014 – s oblibou vydávají tzv. letní knihy. Nechybí tu nic, co k takovým knihám patří: slunce, moře, pláž – i trochu toho nespoutaného a nekonvenčního sexu.


Novinka, v pořadí sedmá autorčina novela Horké mléko, dokáže sebejistě vykreslit okouzlující atmosféru bazénu i mořského letoviska, stejně suverénně ale umí črtat dramatickou linkou i ženské charaktery. U Levyové navíc již od minule víme, že to nebudou jen nakvašené povahy, co kladou nesmyslné otázky, na něž neznají samy odpovědi.

Vnější kázeň a vnitřní sebezpyt

Ne, tohle není kniha pro ženy a o ženách, i když to tak na první pohled vypadá. Mohou ji číst i muži, kteří neztratili nic ze své klukovské zvědavosti. Dozvědí se v ní, že ženy mají nejen své strastiplné dny, ale i každodenní útrapy. Ne, to není opravdu to samé. Obě zapálené ženské mozkové hemisféry umí navíc vyprodukovat nejen všudypřítomný chaos, ale i vtipně pointované historky, neřku-li situace. V tom je spisovatelka Levy velmi silná. Pro muže zkrátka ženy v této novele nejsou pouze nějací legrační indiáni, ale hodnotově silné osobnosti. To jí ale nebrání v literárně atropologickém úhlu pohledu, v němž se může i nějaká ta žena dobře poznat.

Na pozadí vztahu matky a dcery brzy vysvitne, že tajemství rodiny Papastergiadisů, jak se hlavní vypravěčka Sofie po svém řeckém otci jmenuje, není vlastně žádné velké mystérium. Možná, že si to o ženách myslí jen muži, ženy naopak v tom mají často až třeskutě jasno.

Sofiina matka Rose nemůže chodit. Alespoň to tvrdí, když všechny naděje vkládá do speciální kliniky na jihu Španělska, kam se vydává v doprovodu své dcery. V horké Andalusii na klinice doktora Gómeze, který sám je mnohem více než psychiatrem, spíše podivně šarlatánským mystikem, doznává navenek pevné pouto mezi matkou a dcerou prvních trhlin.

Obě ženy procházejí mramorovými sály kliniky, které tolik připomínají tekoucí horké mléko.

Vysvitne brzy, že matka sice nemůže chodit, zato dokáže řídit. Dcera zase pro změnu matku miluje, ale patrně by ji mnohem raději poslala do horoucích pekel. Předtím by ji ale nejraději proměnila v mlčící kámen. Možná, že matka jenom svoji paralýzu simuluje, aby si dceru udržela, dcera zase pro změnu s matkou zachází na klinice způsobem, který připomíná spíše jakési antropologické experimenty. Matka Rose se pro svou dceru Sofii stává stále silněji čímsi, jak se v jednu chvíli vyjádří, co „přepadlo můj život“.

Obě se na počátku rozhodnou, že záchranu naleznou v kázni a sebezpytu: každý ovšem v průběhu času trochu jiným způsobem. Vnější svět jen oddělen od toho vnitřního. Napětí, které pozvolna narůstá ve vztahu mezi matkou a dcerou, se vymyká běžné představě o řecké katarzi. Přichází totiž kradmě a nezřetelně…

Labyrint skrytého násilí

Tam, kde se matka snaží schovat ve své chorobě, jež se pro ni stává metaforou selhání jejího manželství, touží se dcera osvobodit, infikována náhle sexualitou, před níž není úniku. Labyrint svého těla odevzdává napůl své německé milence Ingrid, napůl místnímu mladíkovi, jenž ošetřuje její poranění žahavou medúzou. Páchá na sobě vědomě násilí, jako s tou bolestí chtěla projít někam dál.

Průhledná monstra, plovoucí v houfech poblíž břehů, se pro Sofii proměňují v nebezpečí, jež na ni číhá každého dne na pláži. Medúzy žahají jako vzpomínky na časy, ve vlnách, jež pravidelný mořský příliv vrhá na pláž. Tam, na ta místa, kam ochromená matka nemůže vyrazit, jedině kdyby si její dcera „ulámala obě nohy a dala je své matce“.

Nalezne dcera klíč ke své matce, jímž by odemkla její tajemství? Zdánlivě realistické opisy a promluvy postav jsou zaneseny symbolikou dávných mýtů. Zjevují se v temných nocích, ale i v drobných detailech prosluněného dne. Sofiin otec, jenž rodinu kdysi v Londýně opustil, nese magické křestní jméno: Christos.

Odpuštění nepřichází. Moudrost dcery ale nespočívá v tom, že by se snažila a dokázala někdy Rose byť jen trochu pochopit, v tom je více řecká než anglická.

Jen ona totiž ví, že mateřské mléko i po letech dokáže být horké. Někdy pálí jako žhnoucí cigarety bez filtru.

> Devorah Levy: Horké mléko (Hot Milk). V překladu Hany Březákové vydalo nakladatelství Slovart, 2018.