Dá se číst román i se zavřenýma očima? Těžko. Událostmi letošního literární podzimu ve Francii jsou především pravidelné ceny. Prestižní, medializované, často hrají roli i ty méně známé. Některé jména, jež literární ceny dostávají, svou slávu takto získávají. Jiná se ozývají i ze záhrobí.
> FRANCOUZSKÝ LITERÁRNÍ PODZIM III.
Uznání, završení a jedno vzdálené echo
Působil klidně. Až příliš klidně. Jako kdyby se ho tohle ocenění příliš netýkalo. Nejnovější nositel prestižní Goncourtovy ceny Jean-Paul Dubois, jehož si porota zvolila, čelil otázkám novinářů za svůj dvaadvacátý román téměř stoicky. V proslulé pařížské restauraci Drouant, kde se cena vyhlašuje, se kolem Duboise novináři těsně shlukli, aby jej obklopili svými všudypřítomnými mikrofony. „Uznání, co je to uznání?“ vracel jim jejich otázku.
Ocenění románu Tous les hommes n'habitent pas le monde de la même façon (Všichni lidé nebydlí na světě stejným způsobem, L'Olivier), o němž kritika píše jako o „nostalgické výpovědi o ztraceném štěstí“, považuje sám autor ze strany poroty skromně pouze za jakýsi „dárek“. V rozhovoru pro francouzskou veřejnoprávní rozhlasovou stanici France Culture se devětašedesátiletý spisovatel rovněž vymezil vůči označení, že by snad svým románem cosi završoval. „Nejde o završení. Život nepřináší žádné završení, to jediné završení života, které znám, je bohužel velmi smutné. Jedná se o etapu, určitý okamžik… Jedná se o určitý okamžik, šťastnější než ty jiné, ale život pokračuje,“ poznamenal.
Nálada je jasná hned v prvním odstavci knihy: „Již týden sněží. U okna pozoruji noc a poslouchám chlad. Je tu hluk. Hluk zvláštní, nepříjemný, který sugeruje, že tato budova sevřená v ledu, vyluzující úzkostlivou stížnost, jako kdyby trpěla a praskala svými stahy. V tuto hodinu je vězení ponořeno do spánku. Po určitém čase, když si člověk zvykne na jeho metabolismus, je možné ve tmě zaslechnout dech velkého zvířete, někdy i jeho kašel a dokonce i polykání. Vězení nás polyká, tráví, a my, stočeni ve jeho břichu, pokryti v očíslovaných záhybech jeho střev, mezi dvěma žaludečními křečemi, spíme a žijeme, jak jen můžeme.“ Letošního ocenění se zkrátka dostalo autorovi, který není ani autorem prvotiny, a on sám zcela evidentně ani výsledkem nějakého náhodného mediálního třeštění.
Jean-Paul Dubois, o němž konzervativní list Le Figaro, neopomněl zdůraznit, že patří ke generaci osmašedesátníků, aktivistům extrémní levice, jenž se i nadále považuje za marxistu a materialistu, jemuž nic neříká ani církev. „Jean-Paul Dubois je sladkou směsicí protikladů. Velmi protichůdných a velmi sladkých. Sebevědomý a úzkostný, citlivý a sangvinický, mučivý a kontemplativní, revoltující a okouzlený, melancholický i blažený,“ píše kritička Astrid de Larminat.
V češtině vydalo nakladatelství Odeon v roce 2006 jeho román Život po francouzsku (Une vie française, L'Olivier /Le Seuil, 2004), Centrum pro studium demokracie a kultury v roce 2015 jiný jeho román: To nemyslíte vážně, pane Tanner (Vous plaisantez, Monsieur Tanner, L'Olivier, 2006).
Možná bychom měli pro úplnost charakteristiky dodat, že Dubois, jehož porota ve svém hodnocení přirovnala k Johnu Irvingovi a Williamu Boydovi, naopak s oblibou tvrdí, že spisovatelem, jenž ho nejvíce naučil byl americký autor John Updike. Přečetl třicet šest jeho knih, s obdivem se věnoval i jeho textům o golfu. A ještě jeden detail: zdá se, že Duboisův román je vzdáleným (a patrně i zjevně komicky nechtěným) echem na dávno zapomenutý policejní román Pierra Gamarry: L’Assassin a le prix Goncourt (Vrah dostal Goncourtovu cenu, 1951). Hlavní postava se zde jmenuje Paul Dubois, který dostal ocenění za knihu, v níž odhalil proč a jak se stal vrahem...
Existují ale i tací, kteří nebudou Duboise vůbec číst, neboť se ve své knize až příliš rozvláčně věnuje starým autům a letadlům, odbočky jsou až nepatřičně nezáživné, a než dojde k celkovému závěrečnému zrychlení, knihu pro jistotu odloží. Ano, i takové referáty bylo lze číst nad knihou čerstvého držitele prestižní ceny.
Skandál! Má cenu dnes číst Françoise Saganovou?
Ovšem o Françoise Saganové, módní ikoně počínajícího literárního průmyslu 60. let, se mluví stále, i když od jejího triumfu uběhlo již šedesát pět let. Známým a dodnes s obdivem vyslovovaným dílem zůstává – navzdory znalosti, respektive neznalosti tohoto díla, jež bylo u nás přeloženo až v roce 2002 – kniha, která se zapsala do evropského literárního fondu.
Ano, sláva knížečky Dobrý den, smutku (Bonjour tristesse, Julliard, 1954) překonala kvality samotné autorky. Ano, za dialogy se jistě skrývalo cosi více než radost, ano: spíše smutek a melancholii, ale i všudypřítomnou prázdnotu, charaktery ale zaváněly často červenou knihovnou. Dílo, v tomto případě spíše pokus o dílo, se proměnilo ve znamení své doby. Povrchnost se stala značkou…
A s povrchností přišly i peníze, které hédonická spisovatelka rozhazovala na všechny strany, jak praví její pověst, jež jí přisuzovala rovněž nevázané vztahy (spojené s bisexualitou a slavnými milenci a milenkami), drogy (zejména kokain) a rychlá auta (spjatá s jednou mediální nehodou) … a konec v dluzích.
Patrně právě dluhy to byly, jež sehrály důležitou motivaci pro vydání jejího (náhle nalezeného) posmrtného díla, nad nímž si nyní „Tout-Paris“ mne oči. Za vydáním (nedokončeného díla) stojí její syn Denis Westhoff, který i pár „nečitelných souvětí a odstavců“ sám doplnil.
A skandál je na světě! Má vůbec cenu číst Saganovou? A pokud ano, tu poslední rozhodně ne! Napsala tu knihu vůbec ona?
Kniha se jmenuje Quatre coins du cœur (Čtyři zákruty srdce, Plon) a tato „malá šarmantní příšerka“, jak se spisovatelce často říkalo, vydává i patnáct let po svém skutečném úmrtí cosi, s čím si nikdo neví moc rady.
Nakladatelství Plon na svých stránkách vyvěsilo ohlasy, která překonávají všechna očekávání, takže se můžeme dočíst například, že tomuto „šarmantnímu vaudevillu“ nechybí nic z předchozích knih autorky, která se i zde vyznačuje „elegancí, psychologickými finesami a sžíravostí à la Truman Capote“.
To literární kritici vyhlášeného týdenního literárního sběru Le Masque et la Plume na stanici France Inter byli nemilosrdní. Kritička Nelly Kapriélianová označila román za „zaplňování děr“ a její kolegyně Olivia de Lamberterie dokonce zahlásila, že knihu „četla se zavřenýma očima“. Ano, i takto se dá mluvit o knize, jež měla být jednou z největších literárních událostí tohoto francouzského podzimu.
Syn Saganové si jistě přál, aby tomu tak bylo. Sám tvrdil koncem října na Rádiu RTL, že román napsala z 99, 8% jeho matka.
> Pokračování příště...
Předchozí díly literární kroniky:
> Potřebuje literatura provokaci? Diskuse kolem Moixe nekončí (I.)
> Ani polemiky, ani vlny, ale krása fikce. Sto let po Proustovi nepřišla bouře (II.)
Žádné komentáře:
Okomentovat