> kultura > film > Benátský filmový festival > Pedro Almodóvar > Paralelní matky
„Pedro Almodóvar přináší na zahájení benátského filmového festivalu, což se stalo poprvé vůbec v dějinách španělského filmu, příběh bolestného mateřství, složitých identit, rodinných vazeb v současném Španělsku, které se stále vyrovnává s Francovým odkazem a masovými hroby občanské války,“ píše italský list La Repubblica.
Film Madres paralelas (Paralelní matky), jenž se ve Španělsku objeví v distribuci od 8. října (v Itálii, Francii, Portugalsku a USA ještě do konce roku; v Německu až v lednu 2022), vypráví příběh dvou těhotných a svobodných žen - Janis (Penélope Cruzová) a Any (Milena Smitová), které se potkají v nemocničním pokoji. Jedna z nich nelituje, zatímco druhá ano. Roste mezi nimi pouto, které se nakonec stává dosti komplikovaným. Obě porodí téměř ve stejném okamžiku - dceru.
„V Paralelních matkách je tolik dveří, které se zavírají. Vynechávají muže, ženy, vzpomínky, strachy. Ale otevírá se jich téměř tolik, protože Almodóvarův nejnovější film je postaven na potřebě vědět, na nemožnosti žít v nevědomosti nebo, hůře, lhát, a vždy nechat dveře zavřené,“ soudí filmový kritik Paolo Merengheti v jiném italském listu Corriere della Sera.
Čtyřicetiletá fotografka Janis by ráda našla masový hrob, kde Franco zastřelil jejího dědečka spolu s dalšími z její rodné vesnice. Je ale nakonec šťastná, i jako svobodná matka - tváří v tvář mladé Aně, rovněž svobodné matce, ale mnohem méně šťastné ze života, který nosí ve svém lůně. Společně musejí sdílet nemocniční pokoj, ve kterém se obě chystají na porod.
Režisér Almodóvar již dávno opustil „veselou a bezstarostnou tvář generace vzdorující bolesti, aby se vypořádal se životním utrpením, a postavil se do linie autobiografické upřímnosti“, přinejmenším od filmu Julietta (2016) a určitě od filmu Dolor y gloria (Bolest a sláva, 2019). A tímto filmem, jak se domnívá Merengheti, „vstupují politika a historie do almodóvarského světa“.
I kritik Tommaso Koch z kulturní rubriky španělského listu El País vzdává jednasedmdesátiletému Almodóvarovi hold, když píše, že v Benátkách se při jeho novém filmu „všechny matky objímaly“. A Penélope Cruzová, opět i podle něho, podává jeden z nejlepších svých interpretačních výkonů.
„Každý příběh má svůj původ. A to u lidských bytostí vždy začíná porodem. Zázrak, který se opakuje po stovky tisíc let. Pokaždé, když žena porodí, hýbe světem. A mateřství v podstatě vděčíme za všechno,“ míní redaktor. „A Pedro Almodóvar to ví. A pokusil se splatit tento dluh velkou částí své filmografie. V jeho čtyřicetileté kariéře neexistuje téměř žádný film od filmaře, ve kterém by nebyl zobrazen rodič. Ale tentokrát je pocta dvojnásobná, stejně jako její protagonisté,“ dodává.
Filmem Paralelní matky „porodil Almodóvar svůj nejkrásnější a nejpolitičtější přístup k mateřství a paměti,“ tvrdí ve španělském listu El Mundo kritik Luís Martínez. Film, jak tvrdí, „oslňuje na filmovém festivalu v Benátkách svou jednoduchostí, jasností a dojemným zobrazením tajných a neposkvrněných pout krve“.
Kleopatra Almodóvarovy Morseovy abecedy lásky
Dithyrambicky píše o filmu ale i americký týdeník Time, chválící nejen herečku Penélope Cruzovou, ale i sílu samotného propojeného tématu. „Historie je dílem matek - civilizace se bez nich nemůže pohnout kupředu. To je řítící se proud výřečného Pedra Almodóvara a jemně ovlivňující nový film Paralelní matky, úvodní film 78. ročníku benátského filmového festivalu,“ píše filmová kritička Stephanie Zachareková.
Americká novinářka si všímá, že mladší herečka Milena Smitová získala obrovskou možnost zahrát si vedle „certifikovné filmové hvězdy“, aniž by díky tomu dárku neuspěla. „Když se poprvé setkáme se Smitové Anou, je to prakticky ještě školačka, zmatená nevinná, která se svým oteklým břichem netuší, co ji čeká. Později se její život tragédií dostává do nové podoby a ona se ukazuje jako žena, královna válečníků a skřítků. Smitová, oči odhodlané i jemné, přechází z dívky v ženu v jediný uvěřitelný tlukot srdce," rozepisuje je poeticky novinářka.
Nikdo patrně zatím nepopsal lépe to, co se odehrává uvnitř vztahu mezi režisérem a herečkou, totiž právě Penélope Cruzovou. Je zřejmé, že Cruzová je od počátku dlouho jednou z Almodóvarových hereček: dáno oslnivou a vtipnou přítomností ve filmech jako Vše o mé matce a Volver. „Tito dva si naprosto rozumí; zdá se, že ona je schopna sledovat někdy až veverkovité drobečky stop jeho myšlení, aniž by vynechala jediný krok,“ perlí kritička.
Cruzová je zde prostě úžasná, což může být považováno zatím za její nejlepší výkon v celé její kariéry. „Janisina křehkost a její statečnost jsou dvě strany jedné mince a Cruzová se může z jedné strany na druhou přesouvat s tím nejúžasnějším dechem. Stejně jako Janis věří, že má všechno, co chtěla, a nikdy si nemyslela, že to dostane - konečně se stala matkou, když si myslela, že se to nikdy nestane - stojí před novým soudem a možností ztráty,“ jemně psychologizuje.
Protože pouze ve filmech jsou problémy lidí vyřešeny jedinou událostí, v reálném životě „většina takových řešení také otevírá dveře alespoň jednomu problému“ - a přesto stejnými dveřmi přichází také požehnání. „Cruzová hraje Janis jako ženu, která se naučí přestat sledovat ty dveře a místo toho prostě uvítá, co přijde dál. Aby toho dosáhla, musí také počítat s tím, jak její vlastní minulost - její předci, a tedy i její dítě - zapadají do někdy bolestné historie její země. Cruzová tu skládá veškerou tuto složitost do tohoto výkonu. Mrknutím jejích očí Kleopatra vysílá do světa Almodóvarovu Morseovu abecedu o lásce. Každý, kdo je otevřený žargonu, to může pochopit,“ uzavírá.
Nesmíme zapomínat, že největší síla tohoto španělského tvůrce je v žánru mýdlové opery, melodramatu, chcete-li. Owen Gleiberman, kritik časopisu Variety připomíná, že při čtení zápletky bychom si mohli myslet, že jde „o vysokou komedii - závratný a ironický almodóvarský guláš z melodramatu o mateřských divách“. Ale Paralelní matky, přestože nás drží závislými na tom, co se děje - a to s jemností showmana - pozor, nejsou komedií. „Není to žádná přehnaná Pedrova párty. Je to nestydatě vážný film, tak přímočarý a emocionálně přízemní, že mezi publikem a tím, co se děje na plátně, není žádná vzdálenost“.
Nejlepšíí Almodóvarův film od doby Vše o mé matce, domnívá se Gleiberman. Jeho politický rozměr je poměrně silný - je to podle něj „výkřik vzteku a odhalení (doslova, když je otevřen neoznačený hrob Janisovy rodiny) zvěrstev Francova režimu“. Dvě ženy ve filmu spojily své síly, aby se postavily radosti a bolesti mateřství; ale i dějinám - a vraždě civilistů.
„Jsou propojeny, protože Paralelní matky, jsou ve skutečnosti o tom, jaké je to úsilí, které nás pohání k udržení našich rodin, bez ohledu na výzvy, není totiž nic menšího než životní síla čerpaná z generací a v nás udržovaná. Na konci, když film viditelně sjednocuje tuto sílu, je to jeden z Almodóvarových nejvíce přenosných momentů," píše kritik.
***
> Madres paralelas (Paralelní matky)
Režie: Pedro Almodóvar
Země: Španělsko, 2021. é
Délka: 123 minut
Produkce: Remotamente Films, El Deseo
Producenti: Agustín Almodóvar, Esther Garcíová
Kamera: José Luis Alcaine Hudba: Alberto Iglesias
Hrají: Penelope Cruzová, Aitana Sanchezová-Gijonová, Milena Smitová, Israel Elejalde, Daniela Santiagová, Julieta Serranová, Rossy de Palma.
Žádné komentáře:
Okomentovat