> kultura > portrét > výročí 100. let Ladislava Fukse > vyšlo v magazínu Pátek Lidových novin, dne 29. září 2023, v magazínu Hospodárských novín, dne 4. listopadu 2023.
Připomínka výročí 100 let od narození spisovatele Ladislava Fukse (1923-1994) by mohla být příležitosti k ohlédnutím za velmi specifickou literární tvorbou a tvůrčím charakterem autora, jenž svými uměleckými kvalitami dalece přesáhl český kulturní kontext.
Autor je obvykle řazený do kategorie psychologické prózy: tato kategorie je ovšem příliš úzká pro povahu jeho tvorby. Nejde tu ale a jedině o detailní dešifrování jeho rozsochatého díla, v němž lze naji množství motivů, ypjatých s kfho sexuální krienzací, k němuž tu již existují některé smělé pokusy (Erik Gilt, Aleš Kovalčík, Milan Mašát, Martin C. Putna), ale zejména o ustavení kritického pohledu, který by mohl vyústit nakonec i k vydání jeho sebraných spisů. A nikoliv jen vybraných, notoricky známých bestsellerů.
Ladislav Fuks totiž není vůbec jen autorem dvou próz: Pan Theodor Mundstock (1963) a Spalovač .mrtvol (1967), které mu přinesly uznání a četné překlady v zahraničí. Mnozí z nás znají rovněž adaptace jeho děl v televizních nebo filmových úpravách.
Nostalgie kuriozit a úzkost ze smrti
Ladislav Fuks se narodil 24. září 1923 v Praze v rodině policejního úředníka. Vyrůstal na pomezí pražských Vinohrad a Žižkova, kde navázal svá první dětská přátelství a vztahy, jak opisuje ve své hutné monografii Moje zrcadlo (1995).
Jeho otec, který se stal později zdrojem pro postavy například z cyklu humoresek Příběhu kriminálního tady (1971), měl na syna silný vliv, Mladý Ladislav si přesto, navzdory otcovu přání, uchoval dostatek fantazie, jež později – zvláště pod stoupajícím tlakem nacistické propagandy – přerostla v některé jeho známé, silně psychologicky laděné fantasmagorické opusy. Prameny lze nalézt v prvních povídkách koncem let padesátých.
Nástup nacismu prožíval o nějakých deset let později jako osobní ohrožení; protektorát ale přežil na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, se zaměřením na filozofii, psychologii a dějiny umění. Studia ukončil v roce 1949 disertaçní prací s názvem Bergsonova idea tvořivého vývoje a její důsledky pro mravní výchovu. „Zdá se, že Bergsonův élan vital (životní vzmach), který činí člověka součástí metafyzického vesmírného procesu, Fukse velice ovlivnil. Tady nachází protiváhu ke svému klaustrofobickému pocitu,'' napsal později literární kritik Jiří Rulf.
Výsledkem jeho působení v padesátých letech na státním zámku Kynžvart je práce o jeho historii a přítomnost, kde mu byla velkým inspiračním zdrojem sbírka kuriozit rakouského kancléře a majitele Klementa Václava Metternicha. Nostalgie po zaniklé rakouské monarchii, jež tancovala do poslední chvíle svůj valčík v matné předtuše zániku, naplno vyhřezne ve Fuksově obsáhlé krypto-biografii Vévodkyně a kuchařka (1987).
Tato myšlenka bude autora provázet zejména v závěru života, kdy prožíval i svůj vlastní blížící se konec tváří v tvář smrti. Je škoda, že televizní film Pavla Háši na motivy románu pod názvem Ohňostroj v Aspern (1987), zůstal i přes zajímavé herecké obsazení (Fialová, Čepek, Kodet, Vinklář) na úrovni historického braku. Faktem, na druhou stranu, nicméně zůstává, že Fuks rád kombinoval tzv. vysoké a nízké umění. Horor vedle filozofické disputace.
Prozaik, jenž v dětství intenzivně trpěl úzkost z nacistického selektivního násilí, u kterého i on sám cítil své vlastní fyzické limity, se velmi často projektoval do osudů židovských spolužáků, kteří za války spolu s rodiči náhle mizeli. Autor má na svém kontě desítku románů a menších povídek, jejichž tématem je právě osud židovských dětí (Mí černovlasí bratři, 1964), do nichž pozoruhodným způsobem vstupuje erotické zrání, v atmosféře strachu a násilí (Variace na temnou strunu, 1966).
Přístup k tématu, spojovaných s Fuksovou homosexuální orientací je obvykle v literatuře pojímán jako jakási ,,zvýšená citlivost''; Fuks jde ale v literatuře mnohem dál, zejména v literárním popisu, při němž neváhá kombinovat i postupy literární pornografie. Americký kritik Richard L. Elman to správně zachytil u amerického vydání Mundstocka z roku 1968, aniž by mu to zároveň bránilo srovnávat Fukse s tehdy (a stále) módním Franzem Kafkou.
Mimochodem: tato kombinace by dnes mohla učinit Fukse doslova kulturní ikonou, zralou na čestné členství v komunitě LGBT (in memoriam).
Vlastní identita za průhlednou maskou
První své povídky publikuje Fuks v časopise Květen koncem let padesátých, svou prvotinu v roce 1963. Jde o první knihu, první literární maska, Zůstává otázkou, do jaké míry v závěru použil osudu básníka Jiřího Ortena, či šlo o mimoběžný osud. Oba, skutečný Orten (Ohrenstein vlastním jménem) i Mundstock (Fuksova literàrní.maska) umírají pod koly vozu.
Těmito prvními díly: Mundstockem a následně Spalovačem mrtvol ustavil Fuks svůj zásadní pantheon vyšinutých osobností mimo běžné normy, po nichž ale následovaly další.
Dechberoucí prvotina Pan Theodor Mundstock (1963), opisující sebedestrukci jedné židovské postavy pod politickým a sociálním tlakem, připravující se fakticky na odchod do transportu, vyvolala ve své době velké pozdvižení. Válka po dvaceti letech ještě nebyla zcela zapomenuta, a vzmach židovské literatury – společně s rehabilitací pražského spisovatele německého jazyka a židovského původu Franze Kafky konferenci na zámku Liblice – způsobila, že Fuks se stal přes noc novou hvězdou. ,,Šílený člověk, konající dobro, v ještě šílenějším světě musí nutně dojít k tragickému konci,'' uvádějí Zelinský a Dokoupil, autoři Slovníku českého románu 1945-1994.
Vystudovaný psycholog Fuks ale zároveň ví, aniž bychom se dívali do slovníku, že znovuobjevené téma Holocaustu je také způsob, jak se vymanit ze své vlastní úzkostí, která nemá rasové kořeny. Vzpomene si na své ,,černovlasé bratry'' a píše hodně i o sobě. Literární historik Martin C. Putna k tomu má vysvětlení, jež souvisí se způsobem maskování, za nímž se podle něj skrývá jeho pravá identita a intimita. Na někoho může samotný postup i vysvětlení působit negativně.
Jaké je vysvětlení? Homosexualita, která byla v české společnosti až do roku 1989 fakticky trestná a jako taková odsuzovaná, postavila by Fukse ,,bez masky'' mezi devianty. Ještě v roce 1992 píší Brzek a Pondělíčková: „Pražská sexuologická škola stále chápe homosexualitu jako sexuální deviaci a byli bychom stastni, kdybychom jednou dokázali léčením homosexuální orientaci změnit.''
Je jasné, že instrument masky, jak o ní píše v pronikavém esejí Aleš Kovalčík (Tvář a maska. Postavy Ladislava Fukse, 20/6) je opravdu svůdný způsob, jak zůstat sám sebou. Bylo tomu ale vskutku tak?
Jak si vysvětlit druhou slavnou knihu Ladislava Fukse? Literární historik Milan Mašat se domnívá, že u Spalovače mrtvol (1967), který mu přinesl vysokého uznání (i velmi efektní filmové zpracování režisérem Jurajem Herzem o rok později), popisuje – mimo jiné, ale lředevším – skrytě Fuksův vztah s jeho italskou ženou, kterou si tři roky předtím vzal.
Fuks se skutečně oženil a jeho přítelkyně, pocházející z vyšších společenských kruhů, domluvila i svatbu v prestižním katolické bazilice Santa Maria Maggiore v Miláně v roce 1964. Přání jim tehdy posla papež i předseda Italské komunistke strany. Kunsthistorička udržovala s Československem kontakt i později, kdy se od ní Fuks odloucil, o čemž svědčí udělení Zlaté medaile Jana Amose Komenského prezidentem republiky z roku 1970.
Spisovatel Arnošt Lustig ve vzpomínkách uvádí některé detaily, za nakých došlo k rozchodu Fukse s Limitti. Měl za tím být při svatbě rumunský číšník, kterého měl Ladislav na hostině svést. Do jaké míry to odpoviá skutečnosti, necháme na zasvěcených. Odpověď dnes zná možná jenom paní Limitti.
Za rozhodnutím vrátit se do Československa vidí historik Mašát snahu ,,včlenit se do heterosexuální slolečnosti''. Dokladá to na způsobu , jakým je vylíčen vztah mezi postavami Spalovače mrtvol. Hlavní postava Karel Kopfrking miluje svou ženu Lakmé (Nebeské). Musí ji ale zabít. Je to silnější než on sám. Lakmé by podle. něj měla být Guilianou Limitti. Pan Kopfrkingl podle této úvahy svou ženu skutečně zbožňoval, Lakmé, to.nenyla krutá ořezdívka, stejně jako Fuks miloval Giullianu, ale musel se jí vzdát. Pan Kopfrkingl svou Lakmé zabil, Giuliana dosud žije v Římě.
Ladislav Fuks, míní historik, ,,nechtěl provokovat, nechtěl být prostě příliš vidět''. Uchýlil se kvůli tomu na cjvíli i do blázince b Bohnicích. ,,Kdyby vyšla najevo Fuksova homosexuální orientace, nejspíše by to znamenalo konec jeho tvůrčí kariéry,'' píše historik. Za touto snahou je nutné hledat i jeho důvody přistoupit na smlouvu s ďáblem, tedy novým normalizačním režimem po roce 1969.
,,Fuks hlavně z důvodu zavděčení se vedení komunistické společnosti, jejím představitelům, napsal v sedmdesátých letech díla, která byla výrazně pod jeho dosavadní úrovní,'' míní Mašát.
Snaha přijmout společenské a politické konvence doby přivedly Fukse i k dílům, jež nebývají ovšem příliš zmiňovány, pokud nejsou přímo opovrhovány, uveďme zejména iniciační Návrat z žitného pole (1974) nebo – na zdory hodně proskribované postavě hrdiny – pozoruhodný pohled na dětství Julia Fučíka v útlé biografii Křišťálový pantoflíček (1978). Vykladači Fukse by jistě mohli popřemýšlet, proč Mistr nashromáždil tolik svůdných fotek malého Juldy…
Šílená stařena na bále
Existují různé druhy vzpomínek, které nám pohled na Ladislava Fukse příliš nevyjasňují. Kromě zmiňované zrcadlo é autobiografie, se tu a tam objeví zmínka o mladých mužích, kteří navštěvovali Fuksův být v ulici Národní obrany v Dejvicích. Jeden z nich, Jan Kameníček, popisuje v knize Zdánlivé zbytečnosti, 2013, jak se Fuks před nimi rád převlékal za stařenu.
O Fuksově stylu se někdy píše jako o travestii, tedy určitému způsobu, převážně humoristického, vyprávění, který modifikuje skutečnost až ke karikatuře. Ve jazyce francouzském, který Fuks dobře znal již z gymnázia, je travestie prostě převlek, odtud také transvetitismus.
V poslední době se objevilo k výročí 100 let několik pozoruhodných rozhlasových dramatizací. Vyzvedněme zejména tu nejnovější s Vladimírem Javorským jako panem Mundstockem, jsou tu starší Nebožtíci na bále (2003), čtené skvěle Viktorem Preissem.
Ladislav Fuks chtěl být možná v dětství mužem se železnou maskou, nebojácným hrdinou, jenž zvitezi v každé bitvě. Jeho maska ale byla příliš průhledná, skoro papírová. Tak jako byly papírové bitvy, jež vedl. V dětství ale také rád tančil, možná to ani bitva nebyla. Našli ho při té jeho poslední, dne 21. srpna 1994 v dejvickém bytě, dva dny po skonu. Někdo tvrdí, že z toho existují fotky…
Žádné komentáře:
Okomentovat