> literatura > knihy > ukázky z knihy Kate Atkinsonové: Něco za něco (Argo).
Druhá kniha britské spisovatelky Kate Atkinsonové, kde se objevuje detektiv Jackson Brodie, nese název: Něco za něco (One Good Turn). Ocitáme se v Edinburghu v době letního divadelního festivalu, kde se baseballová pálka stává prostředkem k vyřízení účtu. Pomůže melancholické nálada detektiva Brodieho vyřešit sérii vražd? Kniha byla zfilmována v roce 2011 jako součást televizní série BBC s názvem: Neuzavřené případy (Case Histories).
Ztratil se. Na to nebyl zvyklý. Byl z těch výkonných mužů, kteří si věci plánují a plány pak provádějí. Teď se ale proti němu spiklo úplně všechno, a to způsobem, který, jak soudil, nemohl předvídat. Na dálnici A1 trčel po dvě otupující hodiny v zácpě, takže když dorazil do Edinburghu, bylo už pozdě dopoledne. Pak se zamotal v systému jednosměrek a nakonec ho zastavila ulice uzavřená kvůli havárii vodovodu. Celou cestu na sever vytrvale, nemilosrdně pršelo a déšť začal polevovat teprve až na kraji města. Davy ovšem déšť neodradil – vůbec mu nedošlo, že v Edinburghu právě probíhá FESTIVAL a že to znamená hordy lidí v ulicích, kteří se chovají jako o karnevalu nebo jako kdyby právě vyhlásili konec války. S edin-burským festivalem měl do téhle chvíle něco společného snad jen tenkrát, když omylem zapnul v televizi Noční hovory o umění, kde zrovna parta středostavovských kokotů žvanila o nějakém snobském alternativním představení.
Nakonec skončil ve špinavém srdci města, na ulici, která se kdoví-proč zdála být níž než ostatní, jako černá městská rokle. Dlažba byla mastná a po dešti klouzala a on musel jet hodně opatrně; ulice byla plná lidí, kteří postávali v hloučcích uprostřed silnice nebo ji bez rozmýšlení přecházeli, jako by jim nikdo nikdy neřekl, že vozovka je pro auta, pro chodce že jsou chodníky. Skoro přes celou ulici se jako had táhla fronta – lidé čekali, až budou vpuštěni do čehosi, co zvenčí vypadalo jako díra po bombě, ale co byla zjevně „Fringe scéna 164“, jak hlásala velká tabule u vchodu.
Na řidičském průkazu v jeho kapse stálo jméno Paul Bradley. „Paul Bradley“ bylo příjemně zapomenutelné jméno. Od jeho sku-tečného jména ho teď dělilo několik postupných kroků a měl už pocit, že mu snad nikdy ani nepatřilo. Když nepracoval, často (ale ne vždycky) vystupoval pod jménem „Ray“. Pěkné a prosté. Ray jako paprsek. Paprsek světla, paprsek tmy. Paprsek slunce. Paprsek noci. Rád střídal identity, jako by prokluzoval skulinami. Pronajatý peugeot, který řídil, byl tak akorát – žádné nablýskané chlapácké auto, ale obyčejný vůz, jakým by tak asi jezdil obyčejný chlápek. Obyčejný chlápek jako Paul Bradley. Kdyby se ho někdo zeptal, co dělá, tedy co dělá Paul Bradley, odpověděl by: „Nuda. Jsem obyčejná kancelářská krysa. Postrkuju papíry v účtárně.“
Řídil, zároveň luštil plán Edinburghu a pokoušel se přijít na to, jak uniknout z téhle příšerné ulice. Vtom mu někdo napochodoval rovnou před auto. Byl to ten typ, jaký nesnášel – tmavovlasý mladík s brýlemi v tlustých černých obroučkách, s dvoudenním strništěm a se žvárem v koutku úst. V Londýně jich byly stovky, všichni se snažili vypadat jako francouzští existencialisté ze šedesátých let. Vsadil by se, že ani jeden z nich nikdy neotevřel fi lozofi ckou knihu. On sám přečetl kdeco – Platóna, Kanta, Hegela. Dokonce uvažoval o tom, že by mohl jednou fi lozofi i vystudovat.
Dupl na brzdu a toho obrýleného nesrazil, jen ho donutil uskočit, trochu jako když toreador uhýbá před býkem. Mladík se rozzuřil, mával cigaretou, řval a vystrkoval prostředníček. Nezajímavý, způ-soby žádné – jsou jeho rodiče pyšní na svou výchovu? Paul Bradley nesnášel kouření, považoval ho za nechutný zvyk, a taky nesnášel chlápky, co člověku ukazují prostředníček a se sprostým řevem ho někam posílají, až jim od špinavé, nikotinem zežloutlé pusy odletují sliny.
Ucítil ránu, asi takovou, jako když člověk za tmavé noci přejede lišku nebo jezevce, ale tohle bylo zezadu a postrčilo ho to vpřed. Ještěže ten brejloun už skončil svoje tanečky a odskákal z cesty, jinak byl placatý. Podíval se do zpětného zrcátka. Modrá honda civic, řidič zrovna vystupoval. Mohutný chlap, svaly jako kulturista, ale byly to svaly z posilovny, ne takové, jaké jsou potřeba, když jde o život. Tenhle by nevydržel tři měsíce v džungli nebo v poušti, jako by to dokázal Ray. Nevydržel by ani den. Na sobě měl řidičské rukavice, takové ty černé, kožené, hnusné, s otvory pro klouby. Vzadu v autě měl psa, masitého rotvajlera, přesně ten typ zvířete, jaký by člověk u takového chlápka čekal. Vůbec to bylo chodící klišé. Pes vzadu hystericky vyváděl, celé okénko už bylo poprskané, drápy škrábaly o sklo. Ten pes mu moc starostí nedělal. Psy zabíjet uměl.
Ray vystoupil a obešel auto, aby obhlédl škody. Řidič hondy na něj začal řvát: „Ty zasranej debile, co jako kurva děláš?“ Angličan. Ray se pokusil přijít na nějakou uklidňující, nekonfrontační odpověď – bylo jasně vidět, že ten chlápek je papiňák těsně před výbuchem, že chce vybuchnout – poskakoval tam jako těžká váha bez kondice. Ray zaujmul neutrální postoj, nasadil neutrální výraz, ale pak zaslechl, jak přihlížející dav kolektivně zalapal po dechu hrůzou, uvědomil si, že tomu chlapovi se najednou zničehonic objevila v ruce baseballová pálka, a pomyslel si: do prdele.
Na několik vteřin to byla jeho poslední myšlenka. Když byl zase schopen myslet, ležel na zemi a držel se ze strany za hlavu, kam ho ten chlap praštil. Slyšel zvuk rozbíjeného skla – ten hajzl mu vytloukal okénka u auta. Neúspěšně se pokusil vydrápat na nohy, ale podařilo se mu dostat jen na kolena, jako by se modlil, a ten chlap se k němu blížil s pálkou zvednutou, potěžkával ji v ruce a zjevně byl rozhodnutý odpálit mu lebku. Ray zvedl paži, aby se chránil, ale tím se mu hlava zamotala ještě víc. Padl zpátky na dlažbu a pomyslel si přitom, proboha, je tohle konec? Vzdal to, opravdu to vzdal – to ještě neudělal nikdy v životě –, a najednou někdo vystoupil z davu, roz-máchl se něčím černým a hranatým, hodil to po chlápkovi z hondy a trefi l ho do ramene, až zavrávoral.
Ray znovu na pár vteřin ztratil vědomí, a když se probral, skláněly se nad ním dvě policistky, jedna říkala: „Moc se nehýbejte, pane,“ a ta druhá vysílačkou volala sanitku. Bylo to poprvé v životě, kdy byl rád, že vidí policii.
***
Kate Atkinsonová: Něco za něco (One Good Turn), Argo 2020© Překlad: Veronika Volhejnová, 2020. Kniha vychází 31. července 2020.
Druhá kniha britské spisovatelky Kate Atkinsonové, kde se objevuje detektiv Jackson Brodie, nese název: Něco za něco (One Good Turn). Ocitáme se v Edinburghu v době letního divadelního festivalu, kde se baseballová pálka stává prostředkem k vyřízení účtu. Pomůže melancholické nálada detektiva Brodieho vyřešit sérii vražd? Kniha byla zfilmována v roce 2011 jako součást televizní série BBC s názvem: Neuzavřené případy (Case Histories).Ztratil se. Na to nebyl zvyklý. Byl z těch výkonných mužů, kteří si věci plánují a plány pak provádějí. Teď se ale proti němu spiklo úplně všechno, a to způsobem, který, jak soudil, nemohl předvídat. Na dálnici A1 trčel po dvě otupující hodiny v zácpě, takže když dorazil do Edinburghu, bylo už pozdě dopoledne. Pak se zamotal v systému jednosměrek a nakonec ho zastavila ulice uzavřená kvůli havárii vodovodu. Celou cestu na sever vytrvale, nemilosrdně pršelo a déšť začal polevovat teprve až na kraji města. Davy ovšem déšť neodradil – vůbec mu nedošlo, že v Edinburghu právě probíhá FESTIVAL a že to znamená hordy lidí v ulicích, kteří se chovají jako o karnevalu nebo jako kdyby právě vyhlásili konec války. S edin-burským festivalem měl do téhle chvíle něco společného snad jen tenkrát, když omylem zapnul v televizi Noční hovory o umění, kde zrovna parta středostavovských kokotů žvanila o nějakém snobském alternativním představení.
Na řidičském průkazu v jeho kapse stálo jméno Paul Bradley. „Paul Bradley“ bylo příjemně zapomenutelné jméno. Od jeho sku-tečného jména ho teď dělilo několik postupných kroků a měl už pocit, že mu snad nikdy ani nepatřilo. Když nepracoval, často (ale ne vždycky) vystupoval pod jménem „Ray“. Pěkné a prosté. Ray jako paprsek. Paprsek světla, paprsek tmy. Paprsek slunce. Paprsek noci. Rád střídal identity, jako by prokluzoval skulinami. Pronajatý peugeot, který řídil, byl tak akorát – žádné nablýskané chlapácké auto, ale obyčejný vůz, jakým by tak asi jezdil obyčejný chlápek. Obyčejný chlápek jako Paul Bradley. Kdyby se ho někdo zeptal, co dělá, tedy co dělá Paul Bradley, odpověděl by: „Nuda. Jsem obyčejná kancelářská krysa. Postrkuju papíry v účtárně.“
Řídil, zároveň luštil plán Edinburghu a pokoušel se přijít na to, jak uniknout z téhle příšerné ulice. Vtom mu někdo napochodoval rovnou před auto. Byl to ten typ, jaký nesnášel – tmavovlasý mladík s brýlemi v tlustých černých obroučkách, s dvoudenním strništěm a se žvárem v koutku úst. V Londýně jich byly stovky, všichni se snažili vypadat jako francouzští existencialisté ze šedesátých let. Vsadil by se, že ani jeden z nich nikdy neotevřel fi lozofi ckou knihu. On sám přečetl kdeco – Platóna, Kanta, Hegela. Dokonce uvažoval o tom, že by mohl jednou fi lozofi i vystudovat.
Dupl na brzdu a toho obrýleného nesrazil, jen ho donutil uskočit, trochu jako když toreador uhýbá před býkem. Mladík se rozzuřil, mával cigaretou, řval a vystrkoval prostředníček. Nezajímavý, způ-soby žádné – jsou jeho rodiče pyšní na svou výchovu? Paul Bradley nesnášel kouření, považoval ho za nechutný zvyk, a taky nesnášel chlápky, co člověku ukazují prostředníček a se sprostým řevem ho někam posílají, až jim od špinavé, nikotinem zežloutlé pusy odletují sliny.
Ray vystoupil a obešel auto, aby obhlédl škody. Řidič hondy na něj začal řvát: „Ty zasranej debile, co jako kurva děláš?“ Angličan. Ray se pokusil přijít na nějakou uklidňující, nekonfrontační odpověď – bylo jasně vidět, že ten chlápek je papiňák těsně před výbuchem, že chce vybuchnout – poskakoval tam jako těžká váha bez kondice. Ray zaujmul neutrální postoj, nasadil neutrální výraz, ale pak zaslechl, jak přihlížející dav kolektivně zalapal po dechu hrůzou, uvědomil si, že tomu chlapovi se najednou zničehonic objevila v ruce baseballová pálka, a pomyslel si: do prdele.
Na několik vteřin to byla jeho poslední myšlenka. Když byl zase schopen myslet, ležel na zemi a držel se ze strany za hlavu, kam ho ten chlap praštil. Slyšel zvuk rozbíjeného skla – ten hajzl mu vytloukal okénka u auta. Neúspěšně se pokusil vydrápat na nohy, ale podařilo se mu dostat jen na kolena, jako by se modlil, a ten chlap se k němu blížil s pálkou zvednutou, potěžkával ji v ruce a zjevně byl rozhodnutý odpálit mu lebku. Ray zvedl paži, aby se chránil, ale tím se mu hlava zamotala ještě víc. Padl zpátky na dlažbu a pomyslel si přitom, proboha, je tohle konec? Vzdal to, opravdu to vzdal – to ještě neudělal nikdy v životě –, a najednou někdo vystoupil z davu, roz-máchl se něčím černým a hranatým, hodil to po chlápkovi z hondy a trefi l ho do ramene, až zavrávoral.
Ray znovu na pár vteřin ztratil vědomí, a když se probral, skláněly se nad ním dvě policistky, jedna říkala: „Moc se nehýbejte, pane,“ a ta druhá vysílačkou volala sanitku. Bylo to poprvé v životě, kdy byl rád, že vidí policii.
***
Kate Atkinsonová: Něco za něco (One Good Turn), Argo 2020© Překlad: Veronika Volhejnová, 2020. Kniha vychází 31. července 2020.
Žádné komentáře:
Okomentovat