> kultura > koncert > gastronomie > event
Ve tmě by se tu člověk patrně ztratil. Po 18. hodině ale ještě ne. O důvod více nechat se na tomto exkluzivním místě potěšit nejen výhledem na Prahu. Potkáte tu osobně i majitele Villa Richter, jak zní její velkosvětský oficiální název, jenž pořádá v letních měsících v Praze sérii koncertů. Hned ten druhý začíná právě dnes, 12. srpna. Spojení hudebního menu s gastronomickým. Proč ne?
„Čekali jsme, až zapadne trochu slunce a nebude takové vedro,“ hlásí Jaroslav Hykl, majitel objektu, osazenstvu, jež přišlo na koncert Epoque Quartetu. Od roku 2008, kdy je opět k dispozici veřejnosti, můžete pátrat, v jakém koutě vily bydlel režisér Otakar Vávra. Není to snadné, neboť restaurant, který tu Jaroslav Hykl v této klasicistní vile vytvořil, sice pamatuje mnohé, ale některá tajemství nevyjevuje snadno. Když před šestnácti lety získal majitel Hykl tuto vilu ve výběrovém řízení, patrně si nemyslel, že to všechno bude takto dlouho trvat.
Osadil znovu svah Svatováclavské vinice, aby tu bylo možno ochutnat dvě z nejušlechtilejších odrůd: Ryzlink rýnský a Rulandské modré. A potom ještě podél vyhlídkové cesty k tomu dodat navíc dalších třicet pět odrůd vinné révy. Tradice vína na vinici sahá až k 10. století. Legendy tvrdí, že vinici na Opyši založil už sv. Václav, který z vinice sbíral hrozny pro mešní víno. První potvrzené zprávy o vinici pocházejí až z roku 1375 a zřejmě byla založena samotným Karlem IV. Označení Svatováclavská vinice objevuje až ve 2. polovině 17. století.
Majitel Hykl je usměvavý, opálený, vypadá až podezřele spokojeně, navzdory tomu, že krize koronaviru zkřížila také jeho plány. Ale někde a někdy se musí začít znovu. „Dáte si menu A, nebo B?“ ptá se půvabná Tereza, jež má provoz „směrem k veřejnosti“ na starosti. „Candáta, nebo perličku?“ Volím dravého candáta, a to v tu chvíli netuším, že má ústa polechtá později ještě „amuse bouche“ a „losos gravlax“… Prosecco je na úvod při vstupu (bohužel) „pouze jedno“.
Ale lidé vypadají, že se nepřišli jenom najíst (a napít). I v této výhni buď vystoupali nebo se nechali zavést taxíkem až k Černé věži Pražského hradu, odkud je vstup brankou před samotnou bránu Richterovy vily. Stavbu, kterou navrhl v roce 1832 architekt Josef Peschka pro zemského radu Karla Emanuela Richtera, zůstala po druhé světové válce v rukou státu. Proč asi? Potomci bývalého poštmistra, který jako první objekt pro rodinu získal, si patrně zadali s nacistickou správou, ale dokumenty jsem k tomu neviděl. Může to být vlastně jedno. Za minulého režimu tu „bažanty na víně“ ochutnávali nejčastěji příslušníci Státní bezpečnosti a potom i vojáci (patrně již asi ne ty bažanty) Hradní stráže.
Vilu navštívil zodpovědně i kubánský vůdce Fidel Castro, neboť tu nějaký čas sídlilo i kubánské velvyslanectví. Rozvázané jazyky praví, že Castro, který přijel v červnu 1972 na návštěvu Prahy, své kroky namířil i sem. Dostal tehdy jako dárek kulovnici a bibliofilský výtisk Fučíkovy Reportáže psané na oprátce v kožené vazbě. A nejvyšší československé vyznamenání: Řád bílého lva I. třídy s řetězem.
Epoque Quartet je přiměřeně odvázané těleso vtipných mužů s dobrým držením nástrojů. Výběr osmi hudebních (převážně filmových) kousků od Mateusze Smoczynského přes Jana Kučeru až po Django Reinhardta a Johna Williamse a Vladimira Cosmu, vrcholící Astorem Piazollou neměl v zásadě chybu. Komentáře bez saka měly uvolněnost dané atmosférou a ohromujícím panoramatem letní Prahy. Dostalo se i na dva přídavky – snad aby to opravdu nevypadalo jen na nějakou předehru k hodovacímu stolu.
Jaroslav Hykl, jenž proslul svým filmovým cyklem Putování za vínem (1999), má jistě důvod k radosti. Hosté i hudebníci se způsobně ukláněli, děkovali a těšili se z podvečera, jemuž vévodilo víno z dobrých sklepů. I jazýček si přišel na své – variace crème brûlée na závěr také neměla chybu. A co s načatým večerem?
Foto © Teki Shine
Žádné komentáře:
Okomentovat