> literatura > francouzská > ukázka z knihy Bál šílených žen
3. března 1885
„Louiso, už je čas.“
Geneviève rázně stáhne pokrývku, která zahaluje tělo dívky schoulené na úzké matraci; husté tmavé vlasy pokrývají polštář a zčásti i její obličej. Louise tichounce chrápe s pootevřenými ústy. Neslyší kolem sebe ve společné ložnici ostatní ženy, které už vstaly. Mezi řadami železných postelí se protahují ženské siluety, svazují si vlasy do drdolů, přes průsvitné noční košile oblékají a zapínají na knoflíky ebenově černé šaty a pak za bedlivého dohledu ošetřovatelek mdlým krokem odcházejí do refektáře. Zamlženými okny se prodírají nesmělé paprsky slunce.
Louise vstala jako poslední. Ráno co ráno ji asistentka nebo některá duševně chorá přichází vytrhnout ze spánku. Dívka vítá soumrak s úlevou a upadá do takových nočních hlubin, že ani nesní. Spánek jí umožňuje přestat se zabývat tím, co bylo, a neznepokojovat se tím, co bude. Spánek je její jedinou chvilkou oddechu od událostí, které ji sem před třemi roky přivedly.
„Vstávej, Louiso. Čeká se na tebe.“
Geneviève zatřepe dívčinou paží, ta nakonec otevře jedno oko. Nejprve se podiví, když zjistí, že u její postele stojí ta, které choromyslné ženy přezdívají Sůva, pak zvolá:
„Du na přednášku!“
„Připrav se, už jsi spala dost.“
„Jo jo!“
Dívka vyskočí rovnýma nohama z postele a popadne ze židle černé vlněné šaty. Geneviève odstoupí stranou a pozoruje ji. Pohled ulpívá na spěšných gestech, trhavých pohybech hlavy, zrychleném dechu. Louise měla včera zase záchvat: nepřichází v úvahu, aby před dnešní veřejnou lekcí měla další.
Dívka si chvatně zapne límec u šatů a otočí se k intendantce. Geneviève, ve svém bílém služebním oděvu vždy vzpřímená, s blond vlasy vyčesanými do drdolu, jí nahání strach. Během let se Louise musela srovnat s její strohostí. Nedá se jí vytknout, že by byla nespravedlivá nebo zlá; prostě jen neprobouzí žádnou náklonnost.
„Takhle, paní Genevièvo?“
„Rozpusť si vlasy. Doktor to tak raději.“
Louise znovu zvedne oblé paže k narychlo sepnutému drdolu a poslechne. Dospívá proti své vůli. V šestnácti letech je její nadšení dětinské. Tělo vyspělo rychle; hruď a boky, které se zaoblily ve dvanácti, ji nestihly varovat před důsledky netušené rozkoše. Nevinnost se jí z očí trochu vytratila, ne však docela; díky tomu lze pro ni doufat ještě v to lepší.
„Mám trému.“
„Uvolni se a půjde to hladce.“
„Tak jo.“
Obě ženy procházejí špitální chodbou. Okny sem vniká jas březnového rána a odráží se na dlažbě – jemné světlo zvěstující jaro a masopustní bál, světlo, které probouzí chuť usmívat se a doufat, že člověk odsud brzy vyjde ven.
Geneviève vycítí, že Louise je nervózní. Dívka jde s hlavou skloněnou, napjaté paže podél těla, rychlý dech. Děvčata využívaná pro medicínské bádání mají vždycky strach z toho, že se setkají se Charcotem osobně, o to větší, mají-li se objevit na přednášce. Pro tyhle ženy, které život nikdy nestavěl do popředí, představuje takové vystoupení na veřejnosti až přílišnou odpovědnost, nepoznaný pocit, který je tak rozrušuje, že – pokaždé znovu – téměř ztrácejí půdu pod nohama.
Pár chodeb a křídlových dveří, a už vcházejí do šatny sousedící s posluchárnou. Čeká tu hrstka lékařů a asistentů. Upjaté postavy v černých oblecích a bílých pláštích, se zápisníky a pery v rukou, s knírky, které jim šimrají horní rty, se všechny naráz otočí ke studijnímu předmětu dne. Jejich lékařské oko Louisu vysvléká: jako by jí viděli skrze šaty. Ty zvědavé pohledy nakonec způsobí, že dívka sklopí zrak.
Zná tu jen jedinou tvář: Babinski, doktorův asistent, přistoupí k Genevièvě.
„Sál bude brzy plný. Začneme za deset minut.“
„Pokud jde o Louisu, potřebujete něco speciálního?“ Babinski si prohlédne choromyslnou od hlavy po paty.
„Takhle to postačí.“
Geneviève přikývne a chystá se odejít z místnosti. Louise vykročí úzkostlivě za ní.
„Jako vždycky, Louiso.“
Geneviève ze zákulisí nahlíží do posluchárny. Z dřevěných lavic se zvedá šum vážných hlasů a zaplňuje sál. Ten se méně než špitální místnosti podobá spíše jakémusi muzeu, ba dokonce kabinetu kuriozit. Stěny pokrývají různá vyobrazení a grafiky, člověk žasne nad různými anatomiemi, těly i výjevy, v nichž se mísí bezejmenní naháči s anonymy v oděvech, různí raplové či ztracenci; poblíž lavic těžké almary popraskané časem, stavějící za prosklenými vitrínami na odiv vše, co takový hospitál může uchovávat jako suvenýr: lebky, holenní a pažní kosti, lidské pánve, tucty baněk, kamenné busty i změť všelijakých nástrojů. Už jen svou tvářností je tento sál pro diváka příslibem nadcházejícího výjimečného okamžiku.
Geneviève se rozhlíží po publiku. Některé tváře jsou jí dobře povědomé, poznává tu lékaře, spisovatele, novináře, špitální asistenty, politické osobnosti, umělce, ať už předem přesvědčené či pochybovačné, ale všechny do jednoho zvědavé. Cítí hrdost. Hrdost na to, že jeden jediný muž v Paříži dokáže vzbudit takový zájem, že týden co týden zaplní lavice posluchárny. Ten se ostatně už sám objevuje na scéně. Sál umlkne. Charcot bez rozpaků vystaví své těžkopádné robustní tělo fascinovaným pohledům obecenstva. Jeho protáhlý profil připomíná eleganci a důstojnost řeckých soch. Má bystrý a neproniknutelný pohled lékaře, jenž už dlouhá léta zkoumá do nejzranitelnějších hlubin ženy, které jejich příbuzní či společnost odvrhli. Ví, jakou naději v těch duševně chorých probouzí. Ví, že jeho jméno zná celá Paříž. Dostalo se mu této moci a on ji nyní využívá s přesvědčením, že mu byla udělena z jediného důvodu: právě jeho schopnosti umožní pokrok lékařské vědy.
„Zdravím vás, pánové. Děkuji, že jste přišli. Lekce, která bude následovat, je ukázkou hypnózy u pacientky, která trpí závažnou hysterií. Je jí šestnáct let. Za ty tři roky, co je zde v Salpêtrière, jsme u ní zaznamenali více než dvě stě hysterických záchvatů. Uvedení do stavu hypnózy nám umožní takový záchvat opětovně vyvolat a studovat jeho symptomy. A tyto symptomy nám pak zase samy o sobě pomohou dozvědět se více o fyziologickém procesu hysterie. Právě díky pacientkám, jako je Louise, může medicína a věda pokročit vpřed.“
Geneviève naznačí úsměv. Pokaždé, když sleduje, jak Charcot promlouvá k divákům, kteří se už nemohou dočkat následné ukázky, vzpomene si, jak tento muž zde ve službě začínal. Byla u toho, když studoval, psal si poznámky, ošetřoval, bádal, objevoval to, co nikdo před ním neobjevil, uvažoval tak, jak nikdo až dosud neuvažoval. Charcot sám o sobě ztělesňuje medicínu ve vší její celistvosti, veškerou její pravdivost, veškerý prospěch. K čemu se klanět bohům, když existují muži jako Charcot? Ne, to není přesné: neexistuje žádný muž jako Charcot. Cítí hrdost, ano, hrdost, a také vlastní privilegium, že už téměř dvě desítky let smí přispívat k práci a objevům nejproslulejšího pařížského neurologa.
Babinski uvede Louisu na scénu. Dívka, ještě před deseti minutami zmítaná obavami, změnila postoj: teď směrem k publiku, které čeká jen na ni, kráčí s rameny dozadu, vypnutou hrudí a bradou vzhůru. Nemá strach: je to její okamžik slávy a uznání. Pro ni i pro profesora.
Geneviève zná všechny etapy rituálu. Nejprve Louise před obličejem zvolna pohupují kyvadlem a její modré oči znehybní, a když pak rozezvučí ladičku, dívka se kácí vzad a dva asistenti tělo upadlé do letargie včas zachytí. Louise se podrobí se zavřenýma očima každému rozkazu, nejprve vykonává obyčejné pohyby, zvedne paži, otočí se kolem sebe, ohne nohu jako poslušný vojáček. Potom zaujímá podle požadavků různé pózy, spojí ruce, jako by prosila, zvedne hlavu, jako by zaříkala nebesa, napodobí ukřižování. To, co se jeví jako obyčejná demonstrace hypnózy, se postupně promění ve velkou podívanou, „fázi prudkých pohybů“, jak oznámí Charcot. Louise je na zemi, nikdo jí už nic nepřikazuje. Sama od sebe se zmítá, ohýbá ruce, nohy, hází sebou zleva doprava, otáčí se na záda, na břicho, nohy a ruce křečovitě ztuhnou, až už se nehýbou, tvář se jí křiví bolestí i rozkoší, grimasy zvýrazňuje chraplavý dech. Každý jen trochu pověrčivý by uvěřil na posedlost ďáblem, ostatně někteří v publiku se vskrytu pokřižují… Potom ji poslední křeč převalí na záda, bosá chodidla a hlava se zapřou o zem a vzpínají tělo vzhůru, až utvoří oblouk od krku po kolena. Tmavé vlasy zametají prach na pódiu, páteř prohnutá do U praská námahou. Nakonec, v závěru záchvatu, který u ní vyvolali, se před ohromenými pohledy s tlumeným zaduněním sesuje.
Právě s takovými pacientkami, jako je Louise, může medicína a věda pokročit vpřed.
Venku, mimo zdi Salpêtrière, v salonech a kavárnách, si lidé představují, co asi obnáší taková služba u Charcota, nazývaná „službou hysteriček“. Vybavují si nahé ženy pobíhající po chodbách, jak tlučou hlavou o dlažbu, roztahují nohy, aby pojaly nějakého imaginárního milence, řvou z plna hrdla od svítání do soumraku. Popisují těla šílených žen, křečovitě se svíjející pod bílými prostěradly, rozšklebené grimasy pod zježenými vlasy, tváře stařen, obézních žen, žen ošklivých, takových, že je lépe držet se od nich co nejdál, i když těžko říct, proč vlastně, pokud se nijak neprovinily ani nespáchaly žádný zločin. U těchto lidí, které vzruší sebemenší výstřednost, ať už jde o ty z vyšších vrstev nebo proletáře, představa nepříčetné ženy podněcuje touhu i živí jejich strachy. Choromyslné je fascinují i děsí. Nepochybně by byli zklamaní, kdyby viděli, jak to vypadá na oddělení neurologických pacientek využívaných k veřejným ukázkám dnes dopoledne.V rozlehlé společné ložnici se v tichosti vykonávají každodenní činnosti. Ženy stírají podlahu mezi železnými postelemi i pod nimi; jiné provádějí krátkou očistu žínkou nad miskou se studenou vodou; některé leží, zmožené únavou a myšlenkami, a nepřejí si rozmlouvat s nikým; jiné si pročesávají vlasy, mluví si tiše pro sebe, dívají se oknem, jak do parku, kde ještě odolává trocha sněhu, proniká denní jas. Jsou nejrůznějšího věku, od třinácti do pětašedesáti let, jsou hnědovlásky, blondýny i zrzky, štíhlé i tělnaté, oblečené a učesané, jako by byly ve městě, a pohybují se s ostychem. Ložnice se svou atmosférou, hodně vzdálenou od zvrácenosti, o níž se fantazíruje venku, spíše než ústavu pro hysteričky podobá nějaké zotavovně.
Teprve při bližším pohledu se objeví pochybnosti: tu a tam zaznamenáme sevřenou či zkroucenou ruku, paže pevně svírající hrudník; zpozorujeme oční víčka, která pomrkávají jakoby v rytmu kmitajících motýlích křídel; některé oko je naopak přivřené a upřeně vás pozoruje jen to druhé. Jakýkoliv hlasitější nebo neladící zvuk je nepřípustný, jinak by některé ženy hned upadly do kataleptického stavu. Jedna nepřetržitě zívá; druhou cloumají nekontrolované tiky; setkáte se tu s pohledy sklíčenými, nepřítomnými či propadlými do nejhlubší melancholie.
Daleko od představy šílených žen, které tančí bosé po studených chodbách; zde převládá jedině každodenní němý zápas o normálnost.
U jedné z postelí se ženy shlukly kolem Thérèsy a sledují, jak plete šálu. Tu, které tu přezdívají Pletařka, osloví mladá žena, jejíž účes tvoří věnec z copu.
„To je pro mě, že jo, Thérèso?“
„Slíbila jsem ji Camille.“
„Ale mně už ji dlužíš dlouho!“
„Dala sem ti jednu šálu před dvěma tejdny, Valentino, ale nelíbila se ti. Tak teď počkáš.“
„Seš zlá!“
Mladá žena se nazlobeně vzdálí z hloučku; ani nevnímá, jak se jí nervózně zkroutí pravá ruka, ani to, že nohu zachvátily pravidelné záškuby.
Sama Geneviève, provázená jinou asistentkou, pomáhá Louise uložit se do postele. Zesláblá dívka ještě najde sílu k úsměvu.
„Byla jsem dobrá, paní Genevièvo?“
„Jako obvykle, Louiso.“
„Doktor Charcot je se mnou spokojenej?“
„Bude spokojený, až budeš vyléčená.“
„Viděla jsem, jak na mě koukali, všichni… Budu taky tak slavná jako Augustine, že jo?“
„Teď si odpočiň.“
„Budu nová Augustine… Celá Paříž bude o mně mluvit…“
Geneviève přikryje vyčerpanou dívku, která usne s úsměvem na rtech.
***
Bál šílených žen (Le Bal des folles) © Éditions Albin Michel, Paris 2019 Translation ©Alexandra Pflimpflová, 2020. ISBN 978-80-207-1956-0.
Žádné komentáře:
Okomentovat