Strach z komunismu zasel semena druhé světové války

> geopolitika > historie > druhá světová válka > Velká Británie > Sovětský svaz > Německo > recenze

O tom, co vedlo k vypuknutí druhé světové války, panují dosud spory. Přízrak války zaměstnával a dosud zaměstnává historiky na celém světě. Způsobila válku neudržitelná touha jednoho kancléře, psychopatického Hitlera? Byl u jeho počátku hluboký hospodářský rozvrat kapitalismu, a zejména Německa? Nebo snad za tím stáli Stalinovi démoni?

A nemohou za to nakonec (náhodou zase) Angličané? Britský historik Jonathan Haslam, jehož nejnovější kniha s názvem: The Spectre of War: International Communism and the Origins of World War II (Přízrak války: mezinárodní komunismus a původ Druhé světové války) vychází v americkém univerzitním nakladatelství Princenton University Press, tvrdí, že důležitým faktorem chování mocností, byl především „strach z komunismu".

Rozsáhlou recenzi této knihy přináší víkendové vydání britských The Sunday Times, kde se jí věnuje historik Saul David, profesor vojenské historie na University of Buckingham.

Udržet Hitlera „na uzdě“, hrozbou byl bolševismus

Recenzent úvodem míní, že Jonathan Haslam poskytuje zejména odpověď na dvě otázky, které vysvětlují, proč „tolik zdánlivě schopných a inteligentních evropských (ale zejména britských) politiků putovalo k Hitlerovi, dokud nebylo příliš pozdě“. Za prvé: „nepochopili jeho fanatismus“ a mysleli si prostě, že je to „muž, s nímž mohou obchodovat“. Za druhé: „považovali revoluční komunismus za mnohem větší existenční hrozbu než nacismus“. „Jediným racionálním důvodem pro anglo-německou dohodu,“ píše Haslam, „byl antiboševismus.“

Předchozí práce, které se věnovaly počátkům druhé světové války (AJP Taylor, Zara Steinerová, Tim Bouverie) měly většinou tendenci soustřeďovat se na Hitlerovu ideologii a vidět selhání západních mocností, jež chtěly Hitlera „udržet ho na uzdě“, protože chtěli odvrátit vznik dalšího globální konfliktu. Ačkoliv existuje i kniha historika Seana McMeekina: Stalin‘s war (Stalinova válka), jež přesouvá pozornost na sovětského diktátora jako na osobnost, jež nejvíce těžila z války v jejím konečném důsledku, nepatřil Stalin k jejím podněcovatelům.

„Stalin byl Hitlerem oklamán stejně jako západní vůdci,“ tvrdí recenzent. Klíčem k zahájení války nebyl Stalin, ani Hitler, ale „hrozba komunistické revoluce“, tvrdí historik Haslam, protože tato ideologie „se ukázala jako kritická pro vznik fašismu“ a byla „ústředním hlediskem při selhání států, které Hitlerovo Německo ohrožovalo“. Německo přitom představovalo okamžitou a velmi hmatatelnou hrozbu pro jejich přežití. Haslam argumentuje, že pro správné pochopení postupu před druhou světovou válkou je potřeba vrátit se zpět nikoliv do 30. let, ale do roku 1917 a vzniku bolševické revoluce v Rusku. Haslam píše: „Sovětský svaz ztělesňoval hrozbu kapitalismu na celém světě.“

A to navzdory tomu, že se „vyskytoval na okraji Evropy po více než dvě desetiletí po své revoluci s nedostatečnou vojenskou mocí pro útočné operace“. Výsledkem toho bylo, že mnoho východoevropských zemí - včetně Polska, Rumunska a Československa - bylo „snadno izolováno, vybráno jeden po druhém a poté Hitlerem vymazáno z mapy, protože u každé z nich se strach z komunistické vlády nakonec ukázal být větší než jejich strach z nacistů“.

Tento strach ale nebyl výplodem jejich fantazie. V roce 1919, když se impéria v Evropě zhroutila a politika se polarizovala, byla Moskvou založena a ovládaná Mezinárodní kominterna, která dostala úkol podněcovat revoluci v zahraničí. „V Asii (zejména v Číně) ve 20. letech a ve Španělsku a Francii ve 30. letech se komunisté, podporovaní Kominternou, nebezpečně přiblížili k uchopení moci. To pomáhá vysvětlit, proč britští politici, šlechtici a dokonce i členové královské rodiny (včetně Jiřího VI.) tiše podporovali Franca během španělské občanské války,“ píše recenzent.

Nejenže uvítali nástup fašismus k moci, ale dokonce se obávali, že byl fašismus v Itálii nebo Německu přehnán. . . . přesto tento nástup vítali, neboť se báli toho, že by komunismus po nich téměř jistě po zaujal své místo. V tomto světle je reakci britského premiéra Nevilla Chamberlaina na Hitlerovu remilitarizaci Porýní v roce 1936, anexi Rakouska „Anschluss“) v roce 1938 a rozdělení Československa o rok později (mnichovská dohoda )naprosto pochopitelná.

Chamberlain nehrál o čas: bál se, že Rusko ovládne Evropu

Někteří historici tvrdí, že Chamberlain hrál „prostě o čas“. „Nesmysl,“ tvrdí Haslam. Chamberlainův záměr nebyl válku odložit, ale úplně se jí vyhnout. „Cítil jistotu“, připomíná jeho osobní tajemník Sir Alec Douglas-Home, „že pokud by se Evropa v další válce oslabila, Rusko by se pokusilo ovládnout evropský kontinent“. V tomto duchu se chová Chamberlain i v březnu 1939, když jednostranně zaručil nezávislost Polska, dalšího Hitlerova cíle. Jeho snaha spočívala spíše v blokování ruské dohody s Polskem, aniž by se pokoušel odvrátit od „politiky appeasementu“. Chamberlainův protiruský postoj také vysvětluje, proč během léta roku 1939 nikdy vážně neusiloval o anglo-sovětskou alianci, čímž Stalinovi nezbývalo nic jiného, než uzavřít dohodu s nacisty prostřednictvím paktu Molotov-Ribbentrop.

Jakmile válka začala, Chamberlain a jeho spolupracovníci vážně uvažovali o pomoci Finsku při střetu se Sověty v terénu, neboť pro ně bylo obzvláště nebezpečné, kdyby na konci války SSSR a mohl využít výhod „oslabené a vyčerpané“ finské buržoazní vlády.

Naštěstí pro Británii - a další západní demokracie - existoval jeden konzervativní politik, který viděl věci jasněji: Winston Churchill. Ten sice hned na počátku vedl antiboševickou lobby, ale s Hitlerovým nástupem „úmyslně odložil své dlouhodobou nenávist vůči Moskvy, aby se zaměřil na bezprostřední hrozbu říši z Berlína“. Zde recenzent při popisu válečného Churchillova postupu aktuálně volá: „Zbourat Churchillovu sochu na Parlament square? Tato kniha je připomínkou toho, proč bychom měli postavit další.“

Ale i poté, co byl Chamberlain vyměněn a Churchill nastoupil jako předseda vlády 10. května 1940, musel stále odolávat pokusům lorda z Halifaxu a dalších „tvrdohlavých žadatelů“ o vyjednávání s Německem – i v čase francouzského vojenského kolapsu. Monumentální Churchillův úkol byl nakonec usnadněn Hitlerovou snahou po invazi do Sovětského svazu v létě 1941, čímž vypukla válka na dvou frontách a případná porážka Německa byla jen otázkou času.

Sovětský svaz zaplatil velkou cenu životy, ale byl to nakonec Stalin, kdo rozšířil komunistickou vládu hluboko do střední Evropy – ten tolik obávaný scénář, doslova noční můra, kterému se Chamberlain a jeho další „stoupenci appeasementu“ snažili zabránit. K tomuto scénáři, píše recenzent v The Sunday Times, kdyby britští vládci usilovněji pracovali na zastavení německé agrese ve 30. letech. Haslam ve své knize píše, že dávali raději přednost „koupit si Hitlera včasnými územními ústupky, dokonce i za cenu rozložení závislých států ve střední a východní Evropě, než riskovat vtažení komunistické moci do srdce kontinentu“.

„Knihy takové kvality a významu jsou vzácné,“ píše recenzent Haslamovy knihy Přízrak války. S využitím archivů všech hlavních aktérů vytvořil excelentní práci, která je podle něj „stejně přesvědčivá jako originální“. To, že se západním mocnostem nepodařilo „udržet Hitlera na uzdě“ je sice dobře známo; ale nyní, „díky Haslamovi, víme, že k tomu měli i důvod“. „V chladné a přesné próze, podložené výňatky z mnoha zdrojů z první ruky, poskytuje nevyvratitelný důkaz, že komunismus - nebo strach z něj - zasel semena pro druhou světovou válku,“ píše profesor David.

Události, které následovaly - zejména studená válka mezi Ruskem a Západem - naznačují, že obavy oněch politických hráčů z konce 30. let, kteří si dali do štítu appeasement  byly zcela na místě. „Jejich jednání však rozhodně válku neodvrátilo, neboť byla nevyhnutelná," uzavírá recenzent britských The Sunday Times. 

Na obálce vydání: Alfonso Sánchez Portela: Vyhlášení Druhé španělské republiky, 14. dubna 1931. V majetku Museo Nacional Centro de Arte, Reina Sofía, Madrid, Spanělsko.