Nový čas aneb Když srdce člověka nakonec předběhne

> literatura > knihy > recenze vyšla v České televizi 24, dne 28. června 2018.

Jímavá, poněkud obstarožně se tvářící, přesto až nečekaně ostrá kniha o lásce. Nový čas, novela dánské autorky Idy Jessenové, neohromí záplavou slov ani velkým vyprávěním. Její stylistická střídmost přesto literárně zasáhne vždy přesně: emotivní, nesentimentální kniha inspirovaná tradičním severským vyprávěním, na jaké jsme téměř sami zapomněli.
Novela Nový čas byla odměněna Cenou Karen Blixenové a Cenou dánského veřejnoprávního rozhlasu za nejlepší román roku 2015. Důvodem ke čtení ale nemusí být vůbec žádné ceny.

Byla to vůbec láska?

Základní rámec vyprávění tvoří příběh maloměstské učitelky Lilly Baggeové, jež v roce 1904, získala po škole místo zapadlém Thyregodu – a nyní po dvaceti letech bilancuje. Kulisami se stalo prostředí nehostinného středního Jutska, mimochodem autorčina rodného kraje, kde vládnou prudké větry a krutý mráz a místy až magicky vypjaté přízraky přírody, nebýt uprostřed vřesoviště oněch všudypřítomných ptáků a za ploty domů třeba zajíců a slepic.

Po několika úsečných řádcích prvních stran počíná příběh ve chvíli, kdy Lyllin o dvacet let starší manžel Vigand Bagge, místní vážený lékař, s nímž prožila dlouhá dvě desetiletí, náhle umírá. Charakterově odtažitý, přímý až krutý choť, jenž ve své závěti odmítá církevní obřad, vytvořil pro svou manželku svět, jakým žilo jistě i mnoho jiných žen. Muž udával směr, rytmus i nasazení.

Dvacáté století ale přineslo vedle války také elektřinu i volební právo ženám. Bezdětná Lilly, která se ohlíží za svým životem, v němž zlomy přicházely fatálně, přesto jaksi neočekávatelně, zvolna zjišťuje, že stojí před zásadním rozhodnutím, na něž nebyla připravena. Její nenaplněné touhy, zdánlivě ztracené v řece vzpomínek, se náhle objevují zpátky v okamžiku, kdy se jí do dveří pomalu vkrádá osamělost. Byla to vůbec láska? Zjištění, že smrt blízkého, dokonce i nejbližšího, totiž manžela, může být i úleva, zní až nekřesťansky.

Žena v poryvech času

Ústřední dvojici Lilly a Viganda rozhojňuje autorka o několik postav – lidé toho kraje, kam učitelka Lilly přijíždí, jsou povšechně různí, od podivínů přes hluchoněmé sestry až po dobrosrdečné sedláky či rázovité obchodníky. Není to ale jen prázdné figurkaření. Spisovatelka Jessenová dokáže zachytit vedle bizarnosti i postavy stojící na průsečíku času. Takovou je například mladičký fotograf Carl nebo starosta Peder, jenž se stane téměř buditelskou postavou místní knihovny. Podpora, které se Lilly od něj dostává, rovněž nezní falešně.

V příběhu Lilly je cosi nostalgického, zároveň ale prostého, někde široce rozprostřeného mezi Karen Blixenovou a Hansem Christianem Andersenem. Nejblíže má ale Jessenová k excentrickému spisovateli Hermanu Bangovi, jehož román U cesty vyšel Odeonu v roce 1977. Také v něm sledujeme příběh životem zklamané ženy z konce 19. století, laděný subtilně, melancholicky…

 

 

To velké vyprávění ale má za sebou především nekonečnou krajinu, transcendentno i věčné pokoušení Boha, vlastní snad nejlépe filozofu Sørenu Kierkegaardovi, vnímanému jako předchůdce existencialismu.

Severská síla tradice lidi na jedné straně spoutává, na straně druhé jim ale umožňuje prožívat věci v její celistvosti, s pevným rámcem a ve společenské sounáležitosti. Leitmotivem knihy je zejména snaha Lilly vymanit se, dokázat být sama sebou, emancipovat se od úzkoprsosti prostředí, kde jezdit na kole, natož mít auto – především jako žena – vypadá dosti extravagantně. To vyznívá nezakrytě feministicky.

Když už se ale zdá být na spadnutí Lillyina nezbytná oběť jejímu osudu a maloměstu, objeví se někdo, kdo se dokáže zmocnit jejího srdce. „Nový čas“ se promění v možnost, jíž se Lilly chopí. Neboť, parafrázujeme-li autorku, srdce člověka – natož ženu – vždy předběhne. Horší by bylo, kdyby ho jen doběhlo.

***

> Ida Jessenová: Nový čas (En ny tid). V překladu Heleny Březinové vydalo nakladatelství Paseka, Praha 2018.