Ida Jessenová: Nový čas - ukázka

> literatura > knihy > ukázka z knihy Nový čas spisovatelky Idy Jessenové

Dánská spisovatelka Ida Jessenová (*1964) ve své novele Nový čas připománá, že dramatická síla není v záplavě slov, ale ve schopnsoti postihnout to podstatné. Kniha o životě a smrti, o vztahu, jenž nebyl naplněn. Mimořádně uhrančivý příběh stárnoucí učitelky Lilly, jež po smrti svého muže Viganda bilancuje, na pozadá běsnící opřírody střední Jutska z perspektivy konce dvacátých let.

18. ŘÍJNA

Vigand byl volnomyšlenkář a na pohřby nechodil, ani na pohřby pacientů, kteří mu byli blízcí. Povídá se o něm, že nebyl ani na pohřbu vlastních rodičů. Zemřeli, když byl ještě mladý. V Sonderborgu na záškrt. Jenže jak by si mohl oblastní lékař vzít volno, když za sebe neměl náhradu?

A tak jsem na pohřby chodila já. Připadalo mi, že někdo od nás tam jít musí. Za ta léta jsem byla na spoustě pohřbů, na pohřbech lidí, které jsme dobře znali. Každý pohřeb byl docela jiný. Některé provázel nesnesitelný smutek, jiné byly vřelé a bujaré s bohatým občerstvením a kávou.

Jednou jsem ho poprosila, ať jde se mnou, aby viděl, jak to probíhá. Pravil, že jsou věci, které člověk dobrovolně nevyhledává.

Ptala jsem se ho, jak by pohřeb měl vypadat podle něj.

„Samosebou, mrtvoly je třeba se zbavit,“ řekl. „Z toho rozšířeného nešvaru pokládat mrtvé do postele nebo na jídelní stůl a celé dny je pusinkovat a mazlit se s nimi člověka úplně jímá hrůza, když vezmeme v potaz bakterie a nebezpečí nákazy. Ne! Co nejdřív na hranici nebo do země s nimi. Ale že k tomu patří i to kdákání v kostele, to je hanebnost.“

Rozesmála jsem se, načež on také. Mluvil, jako by rozdával facky, a mne smích přemohl často. Jeho názory byly neskutečně sebejisté a nepřestávaly mě překvapovat, ačkoli jsem je dobře znala. Ale smála jsem se, jen pokud se netýkaly mě.

„Jestli umřu jako první, chci řádný pohřeb,“ řekla jsem.

„Řádný?“
„S kdákáním v kostele.“

„Pravděpodobnost mluví pro to, že jako první neumřeš. Čili toho zřejmě budeme ušetřeni.“

A v tom měl pravdu. Ale stejně mě zaráželo, že on, který se postaral o všechno, mi o svém pohřbu nic nenapsal. Dokud jsem předevčírem nezašla za pastorem Grellem. Dovedli mě do pokoje, ne do kanceláře. Paní Grellová donesla kávu a sušenky a neodešla. Mluvili se mnou oba. Pastor Grell je veselý růžolící pán, paní pastorová veselá růžolící paní. Děti zatím nemají. On maluje obrazy zdejší krajiny, píše o přírodě i jiné postřehy do Deníku města Vejle, zajímá se o zvyky, obyčeje a lidovou slovesnost. Ona má v jedné z nesčetných místností na faře tkalcovský stav a zaníceně se věnuje zahradě a práci v obecní radě. Všude se objevují spolu a vyjdou i s pietisty, ačkoli oba chodili na lidovou vyšší školu a vyznávají názory pastora Grundtviga, proto nejdřív u pietistů nastalo pěkné pozdvižení, když se o úřad ucházeli. Ale to už jsou čtyři roky, celá věčnost. Na to už dnes nejspíš nikdo nemyslí.

Chtěla jsem s pastorem Grellem mluvit o pohřbu, ale než jsem to mohla nadnést, vzal si slovo sám:

„Před nějakou dobou jsem od vašeho muže dostal dopis. Bude lepší, když si ho přečtete sama.“

Vstal, a než se vrátil, jeho žena mi nalila kávu.

Vigand psal: „Milý pastore Grelle. Píši Vám ve věci, o níž jistě pomlčíte, dokud nebude na pořadu dne. V dohledné době zemřu a v té souvislosti bezpochyby můžete počítat s návštěvou mé ženy, která s Vámi bude chtít dojednat pohřeb. Nic takového si nepřeji, a proto jsem se s doktorem Eriksenem smluvil, že mou mrtvolu neprodleně odvezou ke kremaci. Pokud bude žena velmi nešťastná, můžete uspořádat vzpomínkové setkání, aby si mohla osušit slzy. Ovšem žádné modlitby ani nábožné zpěvy. S přátelským pozdravem Vigand Bagge.“

Dopis byl datován 28. srpna.

Podávala jsem ho nazpátek a paní Grellová mi položila ruku na rameno.

„Neměl jsem vám ho ukazovat?“ otázal se pastor Grell.

„To je v pořádku,“ řekla jsem, zčásti protože mi vkládal slova do úst a zčásti protože se snažil, seč mohl. Nebyla to jeho vina. Ale tak příkrého jsem Viganda ještě nezažila.

A pak to datum.

Teď mi blesklo hlavou, že možná vůbec nechtěl ponížit mě, nýbrž pastora Grella, zachtělo se mu konsternovat ho vysloveně potupným žertem, když teď třímal v ruce natolik mocný trumf, jakým je smrt. Ale tak naivní snad Vigand nebyl. Musel vědět, že jednou ranou zabije dvě mouchy.

„Nemusíte se rozhodnout okamžitě,“ ozvala se paní Grellová. „Vzpomínku lze uspořádat kdykoli.“

„Ale já vzpomínku udělat chci,“ řekla jsem.

„Souhlasím,“ ozval se pastor Grell.

„Nemusíme zpívat duchovní písně,“ řekla jsem.

„Vůbec ne. Postačí vzpomínková řeč a jeden žalm. A já můžu číst z knihy Kazatel, kapitola třetí.“

„Přesně to jsem měla na mysli,“ řekla jsem. „A ráda bych, aby se to uskutečnilo co nejdřív.“

„To chápu,“ přitakala jeho žena.

Dnes jsme se po telefonu dohodli, že se tak stane pětadvacátého. Za týden. To už přivezou jeho urnu. K uložení na hřbitově.

Když jsem odcházela, vyprovázeli mě oba dva až k vjezdu.

19. ŘÍJNA
Ano. Vigand byl hluboce přesvědčen, že člověk nesmí být na obtíž, a aby se toho vystříhal, dokázal člověka hrubě urazit. Jistě, obecně vzato je to úctyhodné, ale také se můžeme ptát, zdali právo být na obtíž není lidské právo? Co kdybychom se všeho, co je na obtíž, zbavili? Co by pak zůstalo?

Nutno dodat, že mým nejtoužebnějším přáním bylo, aby mě Vigand něčím obtěžoval.

Abych se vyjádřila správně, on mě obtěžoval, to zase ano. Jen ne způsobem, kterému bych rozuměla. Rozuměla bych obtěžování muže, který potřebuje mou pomoc. Jenže v tom případě by to vlastně obtěžování nebylo. Takto jsem o tom nikdy předtím nepřemýšlela.

Dvakrát moudrá z toho nejsem.

Od své návštěvy na faře před třemi dny mám pocit, že jsem toho veselého mladého pastora potřísnila černou skvrnou. Možná měl stejný pocit on ze mě. Jemu i jeho ženě přišlo každopádně zatěžko se se mnou u nich ve vjezdu rozloučit. Pastor cosi žmoulal, nadechoval se, že něco řekne, a pošilhával po manželce, jako by to už probrali, než jsem přijela, a teď byli na rozpacích.

„Mně tenhle kraj není lhostejný,“ pronesl. „Příroda ani zdejší lidi. Člověk občas zaslechne něco, co na něj udělá dojem, a tak…“ Odmlčel se. „Rád si povídám s Peterem Carlsenem. Požádal jsem ho, ať sedne a sepíše, co mi tuhle vyprávěl. Rád bych vám to ukázal. Možná vás to zaujme a třeba i potěší.“

Jeho žena mu položila dlaň na předloktí, zmlkl.

„Nemyslím si, že by Peteru Carlsenovi vadilo, že vám to dávám číst… Chcete to vidět? Je to jen pár stránek.“

Přisvědčila jsem, že si to přečtu moc ráda, spěchal po dláždění zpátky a vrátil se s několika přeloženými archy. „Stačí vám to takhle? Nebo mám dojít pro obálku?“

„Obálka by se docela šikovala, Hansi,“ podotkla jeho žena.

„Když píše o sobě, používá slovo muž,“ řekl Grell. „Proč, to netuším. Asi mu to tak připadalo jednodušší.“

Jeho žena vyrazila pro obálku.

Ty papíry jsem si přečetla doma v nevytopeném pokoji ještě to odpoledne a odevzdala je, když jsem dnes byla znovu na faře. Podávala jsem je pastoru Grellovi a nevěděla, co bych řekla, a jemu bylo trapně. Chtěl mě potěšit, a já ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo pochvaly.

„Ano,“ řekl. „Každopádně je to nádherné svědectví o tom, jak výtečný lékař váš muž byl, paní Baggeová. Vskutku výjimečný člověk.“

„Ano,“ přitakala jsem. „To je pravda.“

„Ale to vy samozřejmě víte. Bylo to ode mne dotěrné.“

„Ne,“ řekla jsem. „Bylo to od vás milé.“

Což byla pravda.

Pozval mě dál a okamžitě se omlouval, že žena není doma. S díky jsem odmítla. Ale zpátky domů jsem nejela.

Od rána jsem nebyla venku. Z fary jsem na kole šlapala dál kolem Knudsenova dvora. Nebe bylo klenuté a šedé. Na polích podivně zamlklé vrány.

Příroda je teď tichá, když ovšem zrovna nefičí.

Dál jsem pokračovala dubovým lesem, a jakmile jsem z lesa na druhé straně vyjela a uviděla zahradu u Hedebjerského statku, zahnula jsem a zamířila k Růžové vilce. Doopravdy zela prázdnotou. Jablka letos nikdo neočesal a jezírko bylo zarostlé.

V překladu Heleny Březinové vydalo nakladatelství Paseka, 2018