> literatura > knihy > ukázka z románu Přijde kůň do baru, vydaného nakladatelství Mladá fronta.
Spisovatel David Grossman (*1954), jeden z klíčových autorů součaného Izraele, odbržel loňského roku prestižní ocenění Man Booker Prize International za knihu Přijde kůň do baru. Letošního roku získal i Izraelskou cenu za literaturu. Ukázka z knihy nás zavádí do maloměstského přístavního Netanya, kde na scéně jednoho nočního klubu vystupuje komik Dovik.
– Dobrý večer, dobrý večer, dobrýýý večééér, Cesareo! Pódium je zatím prázdné. Křik sem doléhá ze zákulisí. Diváci v hledišti se pomalu ztiší a zvědavě se usmívají. Brýlatý, vyhublý drobný muž vyletí z postranních dveří, jako by ho odtamtud někdo vystrčil nebo vykopl. Udělá několik vrávoravých kroků po pódiu, málem se rozplácne, oběma rukama zabrzdí o dřevěnou podlahu a pak prudce vystrčí zadek vzhůru. Z několika míst v hledišti se ozve smích a potlesk. Z předsálí se za hlasitého hovoru ještě stále trousí lidé. Dámy a pánové, vyhlásí sevřenými rty chlapík usazený za osvětlovacím pultem – prosím potlesk pro Dovíka G. Muž na pódiu je stále ještě v předklonu, v opičím postoji a s nakřivo nasazenými brýlemi. Zvolna pozvedne hlavu, dlouze se zadívá do hlediště, nemrká.
– Hm, zabručí, my asi nejsme v Cesareji, co? Smích. Pomalu se postaví a opráší si dlaně. To si ze mě můj agent zase dělá prdel, co? Několik diváků cosi křikne. Muž na ně upře zděšený pohled: Cože? Co jste říkali? Vy, u stolku číslo sedm, no vy, blahopřeju k nový puse, sluší vám. Žena se uchichtne a zakryje si ústa dlaní. Muž se postaví na kraj pódia, lehce se pohupuje dopředu dozadu. Ne, vážně, pusinko, fakt jste řekla Netanja? Vytřeští oči tak, že jsou málem stejně velké jako skla brýlí: Jestli vám dobře rozumím, vy máte tu drzost mi tady s klidným svědomím tvrdit, že jsem se právě octnul v Netanje, a to bez neprůstřelný vesty? Vyděšeně zkříží ruce před rozkrokem. Publikum se spokojeně chechtá. Tu a tam někdo hvízdne. Vejde několik dalších dvojic a za nimi hlučná skupinka mladíků, zřejmě vojáků na opušťáku. Malý sál se plní. Známí na sebe mávají. Z kuchyně vyjdou tři servírky v šortkách a zářivě fialových tílkách a obcházejí stolky.
– Heleďte, pusinko – usměje se na ženu u stolku číslo sedm –, my dva jsme ještě neskončili, chtěl jsem si s váma promluvit o jedný věci… Vážně, připadáte mi jako slušný děvče s osobitým vkusem, aspoň podle toho neotřelýho účesu, co máte na hlavě. Nechte mě hádat – že vám ho dělal stejný architekt, co navrhoval mešitu na Chrámový hoře a jaderný reaktor v Dimoně? Kupole jsou teď evidentně in. Diváci se zasmějí. A jestli mě nos neklame, čuchám tady pěknou fůru prachů, nemám pravdu? Takhle voní jenom horních deset tisíc. Nepletu se, že ne? Řeknu vám proč, vidím totiž parádní botox a taky zmenšení prsou, co se trochu vymklo kontrole. Tomu chirurgovi bych useknul obě ruce, to mi věřte.
Divačka si přitiskne paže k hrudi, schová si obličej do dlaní a piští skrz prsty, jako by ji někdo lechtal. Muž při svém monologu rázuje po pódiu sem a tam, mne si ruce a prohlíží si diváky v sále. Podpatky kovbojských bot dutě klapou. To mi, drahoušku, vysvětlete, zakřičí, aniž se na ni podívá, takový inteligentní děvče jako vy a neví, že podobný věci musíte člověku sdělovat opatrně, s rozmyslem a uváženě, ne na něj vypálit: Jste v Netanje, a nazdar! To jsou mi nápady! Musíte přece dotyčnýho předem trochu varovat, zvlášť když jde o někoho takhle vyzáblýho: rychlým pohybem si vyhrne seprané tričko a diváci v sále bezděky zalapají po dechu. Co? No nemám pravdu? Otáčí obnažený trup, aby ho viděli i ti, co sedí vpravo a vlevo od pódia, a usmívá se na ně od ucha k uchu. Vidíte? Kost a kůže. Samá chrupavka. Kdybych byl kůň, už je ze mě lepidlo. Pár diváků se rozpačitě zachichotá, jiní si znechuceně odfrknou. Tak si to zapamatujte, zlato, obrátí se znovu k ženě u stolku číslo sedm, ať to víte pro příště, takový zprávy musíte člověku předávat opatrně a nejdřív do něj radši nacpat nějaký oblbováky. Trochu rajskýho plynu, proboha. Něžně mu pošeptat do ouška: Blahopřejeme, Dovíku, krasavče nejkrásnější, vyhrál jsi účast ve speciálním experimentu, bude se konat na Izraelský pobřežní planině a nepůjde o nic dlouhýho, hodinka a půl, nanejvýš dvě, což je maximální bezpečná doba, po kterou smí být obyčejný člověk vystavený tamnímu obyvatelstvu –
Diváci se smějí a muž se podiví: Co se smějete, vy paka? Mluvím o vás. Smích ještě zesílí. Počkejte, jenom aby bylo jasno, upozornili vás, že jste tu jenom jako takový zahřívací publikum, než dorazí to skutečný? Pískot, salvy smíchu. Z několika koutů sálu se ozve táhlé bučení a bouchání do stolu, ale většina diváků se dobře baví. Vejde další dvojice, oba příchozí jsou vysocí a štíhlí a na čele se jim pohupují kudrlinky zlatých vlasů: chlapec s dívkou, nebo možná dva chlapci, v lesklém černém oděvu a s motorkářskými helmami v podpaží. Muž na pódiu jim věnuje letmý pohled a na čele mu naskočí tenká vráska.
Je neustále v pohybu. Občas během řeči máchne do vzduchu sevřenou pěstí a pak falešným boxerským úhybem unikne soupeřovu výpadu. Obecenstvo se baví a on si rukou zacloní oči a pátravě se rozhlíží po sále, ve kterém je už téměř úplná tma.
Hledá mě.
– Mezi náma, kamarádi, teď bych si asi měl dát ruku na srdce a říct vám, že Netanju miluju až za hrob, že jo? Jo, odpoví mu pár mladíků z publika. A vykládat vám, jaký nesmírný blaho to pro mě je trávit s váma čtvrteční večer ve vaší malebný průmyslový zóně, navíc v tomhle útulným sklepě s ložiskem radonu přímo pod nohama, a pak bych ze sebe měl sypat jeden vtip za druhým, aby byla prdel, že jo? Jóóó! odpoví mu obecenstvo z plna hrdla. Tak na to zapomeňte! prohlásí muž a spokojeně si zamne ruce, celý je to fraška, teda kromě tý prdele, protože ve skutečnosti tuhle prdel světa nesnáším, ta vaše Netanja mě fakt k smrti děsí, každý druhý tu vypadá jako účastník programu na ochranu svědků a každý třetí, jako by měl každýho prvního v černým igelitovým pytli v kufru auta. A věřte mi, že kdybych nemusel třem úžasným ženským platit alimenty na jedno, dvě, tři, čtyři, pět dětí – pět! – strčí publiku před nos ruku s rozevřenými prsty, stojí před váma první chlap v dějinách, co si uhnal poporodní depresi. Pět poporodních depresí, no nekecám. Vlastně čtyři, protože jednou to byly dvojčata. Ne, pět, když počítáme i depresi po mým vlastním porodu. Ale vy a vaše úžasná Netanja na celým tomhle průšvihu nakonec vyděláte, protože nebýt těch mých upírků s mléčnýma zubama, ani omylem bych se tu dneska večer neukázal za mizerných sedm set padesát šekelů, co mi bez faktury a bez vlídnýho slova platí tady Joav. Takže jdeme na to, přátelé, dneska večer to tu pěkně rozjedem, drahouškové, ať to má grády, potlesk pro Netanju, matku měst.
Diváci tleskají, ten zvrat je sice mírně zaskočil, ale nechají se okouzlit srdečným tónem a sladkým úsměvem, který mu rozzářil obličej a dokonale ho proměnil. Útrpný, posměšně zahořklý výraz zmizel jako jediným zábleskem fotoaparátu a nahradila ho jemná a přívětivá, téměř ušlechtilá tvář intelektuála, která jako by neměla nic společného s tím, co její majitel před chvilkou vypustil z úst.
> Pro nakladatelství Mladá fronta přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher
> David Grossman se letos účastnil v Praze festivalu Světa knihy, kde vystoupil na veřejné diskusi..
– Dobrý večer, dobrý večer, dobrýýý večééér, Cesareo! Pódium je zatím prázdné. Křik sem doléhá ze zákulisí. Diváci v hledišti se pomalu ztiší a zvědavě se usmívají. Brýlatý, vyhublý drobný muž vyletí z postranních dveří, jako by ho odtamtud někdo vystrčil nebo vykopl. Udělá několik vrávoravých kroků po pódiu, málem se rozplácne, oběma rukama zabrzdí o dřevěnou podlahu a pak prudce vystrčí zadek vzhůru. Z několika míst v hledišti se ozve smích a potlesk. Z předsálí se za hlasitého hovoru ještě stále trousí lidé. Dámy a pánové, vyhlásí sevřenými rty chlapík usazený za osvětlovacím pultem – prosím potlesk pro Dovíka G. Muž na pódiu je stále ještě v předklonu, v opičím postoji a s nakřivo nasazenými brýlemi. Zvolna pozvedne hlavu, dlouze se zadívá do hlediště, nemrká.
– Hm, zabručí, my asi nejsme v Cesareji, co? Smích. Pomalu se postaví a opráší si dlaně. To si ze mě můj agent zase dělá prdel, co? Několik diváků cosi křikne. Muž na ně upře zděšený pohled: Cože? Co jste říkali? Vy, u stolku číslo sedm, no vy, blahopřeju k nový puse, sluší vám. Žena se uchichtne a zakryje si ústa dlaní. Muž se postaví na kraj pódia, lehce se pohupuje dopředu dozadu. Ne, vážně, pusinko, fakt jste řekla Netanja? Vytřeští oči tak, že jsou málem stejně velké jako skla brýlí: Jestli vám dobře rozumím, vy máte tu drzost mi tady s klidným svědomím tvrdit, že jsem se právě octnul v Netanje, a to bez neprůstřelný vesty? Vyděšeně zkříží ruce před rozkrokem. Publikum se spokojeně chechtá. Tu a tam někdo hvízdne. Vejde několik dalších dvojic a za nimi hlučná skupinka mladíků, zřejmě vojáků na opušťáku. Malý sál se plní. Známí na sebe mávají. Z kuchyně vyjdou tři servírky v šortkách a zářivě fialových tílkách a obcházejí stolky.
– Heleďte, pusinko – usměje se na ženu u stolku číslo sedm –, my dva jsme ještě neskončili, chtěl jsem si s váma promluvit o jedný věci… Vážně, připadáte mi jako slušný děvče s osobitým vkusem, aspoň podle toho neotřelýho účesu, co máte na hlavě. Nechte mě hádat – že vám ho dělal stejný architekt, co navrhoval mešitu na Chrámový hoře a jaderný reaktor v Dimoně? Kupole jsou teď evidentně in. Diváci se zasmějí. A jestli mě nos neklame, čuchám tady pěknou fůru prachů, nemám pravdu? Takhle voní jenom horních deset tisíc. Nepletu se, že ne? Řeknu vám proč, vidím totiž parádní botox a taky zmenšení prsou, co se trochu vymklo kontrole. Tomu chirurgovi bych useknul obě ruce, to mi věřte.
Divačka si přitiskne paže k hrudi, schová si obličej do dlaní a piští skrz prsty, jako by ji někdo lechtal. Muž při svém monologu rázuje po pódiu sem a tam, mne si ruce a prohlíží si diváky v sále. Podpatky kovbojských bot dutě klapou. To mi, drahoušku, vysvětlete, zakřičí, aniž se na ni podívá, takový inteligentní děvče jako vy a neví, že podobný věci musíte člověku sdělovat opatrně, s rozmyslem a uváženě, ne na něj vypálit: Jste v Netanje, a nazdar! To jsou mi nápady! Musíte přece dotyčnýho předem trochu varovat, zvlášť když jde o někoho takhle vyzáblýho: rychlým pohybem si vyhrne seprané tričko a diváci v sále bezděky zalapají po dechu. Co? No nemám pravdu? Otáčí obnažený trup, aby ho viděli i ti, co sedí vpravo a vlevo od pódia, a usmívá se na ně od ucha k uchu. Vidíte? Kost a kůže. Samá chrupavka. Kdybych byl kůň, už je ze mě lepidlo. Pár diváků se rozpačitě zachichotá, jiní si znechuceně odfrknou. Tak si to zapamatujte, zlato, obrátí se znovu k ženě u stolku číslo sedm, ať to víte pro příště, takový zprávy musíte člověku předávat opatrně a nejdřív do něj radši nacpat nějaký oblbováky. Trochu rajskýho plynu, proboha. Něžně mu pošeptat do ouška: Blahopřejeme, Dovíku, krasavče nejkrásnější, vyhrál jsi účast ve speciálním experimentu, bude se konat na Izraelský pobřežní planině a nepůjde o nic dlouhýho, hodinka a půl, nanejvýš dvě, což je maximální bezpečná doba, po kterou smí být obyčejný člověk vystavený tamnímu obyvatelstvu –
Diváci se smějí a muž se podiví: Co se smějete, vy paka? Mluvím o vás. Smích ještě zesílí. Počkejte, jenom aby bylo jasno, upozornili vás, že jste tu jenom jako takový zahřívací publikum, než dorazí to skutečný? Pískot, salvy smíchu. Z několika koutů sálu se ozve táhlé bučení a bouchání do stolu, ale většina diváků se dobře baví. Vejde další dvojice, oba příchozí jsou vysocí a štíhlí a na čele se jim pohupují kudrlinky zlatých vlasů: chlapec s dívkou, nebo možná dva chlapci, v lesklém černém oděvu a s motorkářskými helmami v podpaží. Muž na pódiu jim věnuje letmý pohled a na čele mu naskočí tenká vráska.
Je neustále v pohybu. Občas během řeči máchne do vzduchu sevřenou pěstí a pak falešným boxerským úhybem unikne soupeřovu výpadu. Obecenstvo se baví a on si rukou zacloní oči a pátravě se rozhlíží po sále, ve kterém je už téměř úplná tma.
Hledá mě.
– Mezi náma, kamarádi, teď bych si asi měl dát ruku na srdce a říct vám, že Netanju miluju až za hrob, že jo? Jo, odpoví mu pár mladíků z publika. A vykládat vám, jaký nesmírný blaho to pro mě je trávit s váma čtvrteční večer ve vaší malebný průmyslový zóně, navíc v tomhle útulným sklepě s ložiskem radonu přímo pod nohama, a pak bych ze sebe měl sypat jeden vtip za druhým, aby byla prdel, že jo? Jóóó! odpoví mu obecenstvo z plna hrdla. Tak na to zapomeňte! prohlásí muž a spokojeně si zamne ruce, celý je to fraška, teda kromě tý prdele, protože ve skutečnosti tuhle prdel světa nesnáším, ta vaše Netanja mě fakt k smrti děsí, každý druhý tu vypadá jako účastník programu na ochranu svědků a každý třetí, jako by měl každýho prvního v černým igelitovým pytli v kufru auta. A věřte mi, že kdybych nemusel třem úžasným ženským platit alimenty na jedno, dvě, tři, čtyři, pět dětí – pět! – strčí publiku před nos ruku s rozevřenými prsty, stojí před váma první chlap v dějinách, co si uhnal poporodní depresi. Pět poporodních depresí, no nekecám. Vlastně čtyři, protože jednou to byly dvojčata. Ne, pět, když počítáme i depresi po mým vlastním porodu. Ale vy a vaše úžasná Netanja na celým tomhle průšvihu nakonec vyděláte, protože nebýt těch mých upírků s mléčnýma zubama, ani omylem bych se tu dneska večer neukázal za mizerných sedm set padesát šekelů, co mi bez faktury a bez vlídnýho slova platí tady Joav. Takže jdeme na to, přátelé, dneska večer to tu pěkně rozjedem, drahouškové, ať to má grády, potlesk pro Netanju, matku měst. Diváci tleskají, ten zvrat je sice mírně zaskočil, ale nechají se okouzlit srdečným tónem a sladkým úsměvem, který mu rozzářil obličej a dokonale ho proměnil. Útrpný, posměšně zahořklý výraz zmizel jako jediným zábleskem fotoaparátu a nahradila ho jemná a přívětivá, téměř ušlechtilá tvář intelektuála, která jako by neměla nic společného s tím, co její majitel před chvilkou vypustil z úst.
> Pro nakladatelství Mladá fronta přeložily Lenka Bukovská a Mariana Fisher
> David Grossman se letos účastnil v Praze festivalu Světa knihy, kde vystoupil na veřejné diskusi..
Žádné komentáře:
Okomentovat