Od Barnese dnes již patrně neočekáváme velké experimenty. Přesto se nelze zbavit dojmu, že titul Než potkala mě je více autorovým stylistickým cvičením ad hoc, než skutečně románem, od něhož se nelze otrhnout. Chybí tu dobový kontext literární, ale zejména tehdejší omámení všudypřítomnou psychoanalýzou.O autorovi navíc víme, že patří k těm výjimečným autorům, jenž nežije pouze ve své „splendid isolation“ za kanálem, ale podstatnou část své života věnoval kultuře kontinentální, té francouzské zvláště.
Víme to zejména díky Flaubertovu papouškovi (Flaubert‘s Parrot, 1984; č. 1996, 2016), ale ozvuky této vášně se objevují od počátků jeho díla. Tento, v pořadí druhý román, který byl do češtiny přeložen až nyní (po třiceti šesti letech), sice nevyvanul zcela, ale čtenáři někdy nezbývá, než přemítat nad tím, jak vážnou roli hrála intelektuální paradigmata tehdy a nyní. Vyznívá to ve prospěch minulosti, ale záleží také patrně na míře odstupu, jakou k nim autor zaujímá.
Čtěte Freuda, tam to všechno je
Základní zápletkou je rozhodnutí profesora historie Grahama Hendrickse opustit po patnácti letech svou ženu Barbaru a vrhnout se do náruče nové a mladší ženy Ann. Zdánlivě banální moment, jenž Graham stvrdí svatbou (a předtím rozvodem), by mohl být jen jedním z mnoha příběhů o novém začátku (a starých dluzích).
Ačkoliv je Ann velmi inspirativní žena, ani Barbara nesložila zcela svůj důvtip a ženské zbraně: posílá za svým bývalým chotěm jejich dceru, která se stává ve skutečnosti volavkou k pasti, již na něj nalíčila. Dcera i otec jdou společně na filmovou projekci dávno zapomenutého filmu, který se ale stává velmi aktuální tím, že v něm hraje právě Ann.
Spouští tím ve svém bývalém choti předtím nikdy nezažitý pocit žárlivosti. Na plátně totiž objeví Graham vedle své ženy (ve špatné roli) ještě to, co si dosud s Ann vůbec nespojoval: retrospektivní cizoložství. Jeho žárlivost počne mít podobu nekonečných filmových retrospektiv, kde Ann bude mít vždy hlavní roli. Začne být na této minulosti závislý. Retrospektivní nehraná žárlivost z něj náhle učinila filmového fanouška starých filmů, kde iracionalita v jeho mysli hraje hlavní roli.
Od fiktivního filmu a hrané role je někdy pouze krok ke skutečnému životu a nehraným vztahům!
Tato scopofilie, jakýsi druh vizuálního fetišismu, není pouze jediným tématem odkazy nabitou knihou, v níž autor testuje čtenářovu pozornost.
V knize nechybí všudypřítomné vytěsnění, kastrační syndrom, Oidipovský komplex, onanie, láska k matce, cudnost mnichů, latentní homosexualita – podstatnou část věnuje Julian Barnes samozřejmě snům, které se Grahamovi zdají.
Nejkomičtější se v té souvislosti zdá být s odstupem času postava úspěšného přítele a spisovatele Jacka Luptona, který se stane jakýmsi vykladačem snů, jimž Graham stále více podléhá.
Svou roli tu má i Freudův doutník. Chce se říct: čtěte Freuda, tam to všechno je…
***
Syžet,
vztahy i gradace této literární grotesky z raného Barnesova období,
nemají samozřejmě nic co dělat s představou, že jsme jen obětí spodních
proudů našeho psychického nevědomí. Julian Barnes je dalek toho, aby se
nám pokoušel nabídnout jen trochu zakalenou psychoanalytickou limonádu z
intelektuálních kruhů v krizi.Sarkasmus, ironie, ale i skryté významy jsou v knize roztroušeny způsobem, v němž se ale nemusíte vždy najít. Pokud ovšem o to ještě budete usilovat. Můžete to brát i jako trochu tato somnambulní psychoanalytickou lekci.
Potkati se v této knize s Barnesem, jakého jsme se naučili v posledních deseti letech číst, ale přesto můžete. Koneckonců, psal to sice mladý muž, ale i zde můžete najít zárodky toho, čím se ten nynější Barnes zcela nevytrhl ze svého intelektu. Jen pózérství je tu jaksi silnější… „Psychoanalýza,“ ostatně, jak tvrdil Lacan, „není ničím více než diskursem.“ Buď vás přesvědčí, nebo ne. To samé platí i o této knize.
> Julian Barnes: Než potkala mě (Before She Met Me). V překladu Jiřího Hanuše vydalo nakladatelství Odeon, 2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat