pondělí 11. února 2019

Murakamiho útěk z platónské jeskyně stínů

> literatura > japonská > knihy > recenze > Komturova smrt
Na půdorysu Mozartova Dona Giovanniho vystavěl svůj nejnovější opus pod názvem Komturova smrt úspěšný japonský spisovatel Haruki Murakami. Střídáním času a místa, stylu i vyprávění, filozofické meditace i temného thrilleru ohromí. Nadchne ale kromě objemu, především obsahovou prázdnotou, a to do slova a do písmene. Důvod nečíst Murakamiho? Naopak!

> Exkluzivně na Recenze  kritika

Úvodem si řekněme, že Haruki Murakami (*1949), není autorem nad nímž bychom měli ohrnovat nos. Dokonce, lze jej považovat za jednoho z největších současných tvůrců. Dokáže spojovat nespojitelné – a mimořádně v průběhu četby vykolejit čtenáře. Přiznávám se, že i při jisté obeznámenosti s tématy a knihami – převážně útlejšími a lapidárnějšími (Muži, kteří nemají ženy, česky 2015 nebo Spisovatel jako povolání, česky 2017) – se mi téma, jež předestírá tento monumentální román, zdálo být blízké. Stejně jako neuchopitelné.

Jsou tu jeho velké knihy: 1Q84 1 a 2 (česky 2012), o rok později české vydání IQ84 3, ale i Kafka na pobřeží (2002, česky 2010), nebo Kronika ptáčka na klíček (1995, česky 2014) a v neposlední řadě Hon na ovci (česky 2016). Každá z nich má v sobě cosi, co najdeme i v Komturově smrti, přesto…

Přesto si mnohokrát při četbě možná řeknete: proč být obětí takového intelektuálního masivního ataku? Ano, jde o vyprávění skutečně nemilosrdně nekonečné, a hrající až příliš podprahový kulturní snobismus. Je tomu ale skutečně tak?

Krize konců věcí, s nimiž se musíte vypořádat

Co vlastně Murakami v Komturově smrti nabízí? Vypravěč, jehož jméno neznáme, prochází osobní a manželskou krizí. Malíř, jenž se živí podobiznami, touží ve svém životě něco změnit, musí proto ale zároveň cosi ukončit: dát sbohem a začít něco nového, neznámého. Nechce již malovat podobizny, ale portréty, v nichž bude zachycena ta „pravá tvář“ člověka, nikoliv pouze ta nejlepší. Je mu 36 let a vydává se na dlouhou cestu ojetým Peugeotem 205 napříč Japonskem (Hokkaidó a Tohoku). Potkává v baru muže s bílým vozem Forester Subaru, dívku, která chtěla při souloži škrtit, ale především jaksi „sám sebe“ v odlesku vzpomínek na svou manželku Jozu.

Po návratu mu jeho přítel Masahiko nabídne, aby se usadil v horách v dřevěném domě jeho otce, Tomohiko Amady, slavného malíře japonského stylu, jenž se nachází v sanatoriu pro přestárlé. Je to jenom náhoda, že se ubytoval právě zde? Mělo se to stát, nebo by se to stalo kdekoliv? Co po starém malíři najde?

Symetricky rozdělené dílo Komturovy smrti obsahuje po 32 kapitolách v každém, celkově tedy 64 ve dvou svazcích: I.: Ideje, které se objevují a II. Metafory, které se proměňují. Odvaha vydat v češtině oba díly dohromady, zmiňme, je dosti nepraktická, zbavuje navíc každý svazek své osobitosti, zmenšeným písmem snižuje komfort četby a zvyšuje navíc i objem svazku. Ve dvou svazcích vyšla francouzsky i německy.

Magická obálka Ivan Brůhy dodává sice jednomu svazku monumentálnost, ale tím to také končí. Říkáte, proč být tak nedůtklivý? Protože detaily a formální přesnost je přítomna i v celkovém ladění a proměně románu Komturova smrt, která nabízí expertní exkurzi do mnoha světů: japonských dějin (a malby), evropských krizí (před 2. světovou válkou), průchod do světu viděných (reality), ale i neviditelných (snů, ale i podsvětí); obírá se stejně myšlenkami hříšnými, perverzními i banálními; neváhá opisovat detaily počasí, značkového oblečení, hudebních stylů (zejména klasické opery), ale i náročné přípravy jídel, stejně jako sexuálních praktik.

Murakami nabízí scenérie intimistické, kulturně-didaktické, ale i velkoryse dějinné. Když vypravěč v domě Tomohiko Amady objeví dosud neznámý (a na půdě ukrytý) obraz Komturova smrt, je překvapen nejen spojením tématu (ryze evropského, jež se stala námětem pro slavnou operu Dona Giovanniho) se stylem (navozující dojem tradiční japonské malby z nejstaršího období Asuka). On je ale překvapen především výpovědní silou malby samotné. Může umění změnit život?

Díky tomuto jednomu obrazu, jenž dal název i samotné knize, se začnou dít věci, které svou silou ovlivní podstatně vše, co dosud vypravěč zažil. Při troše zjednodušeni, by se dalo říct, že Haruki Murakami provedl něco na způsob „literární revize“ slavného díla Wolfganga A. Mozarta, neboť postavy, které se počnou náhle v knize objevovat, mají vždy něco společného s okamžikem, v němž je imaginární komtur zavražděn. Kniha o nicotě věcí, jež může změnit náhlá smrt, respektive vražda, se v průběhu vývojových peripetií zlomí v hledání počátků neštěstí spojeného s místem a svatyní, hlubokou jámou, v níž byl kdosi uvězněn, a v níž se nakonec ocitne i on sám.

Ta jáma se nachází na zahradě domu, kde vypravěč pracuje, odhodlaný udělat něco, co by vypovídalo více o tom, po čem on sám touží v životě i umění. Jednoho večera zaslechne v „hodině mezi psem a vlkem“ neodbytný zvuk rolničky. Odkud se ta rolnička ozývá? Souvisí to snad s nějakými náboženskými praktikami? Nestalo se snad v Odawaře, kde se v horách ubytoval, něco, co mělo být zapomenuto? Vrací se najednou nečekaně hluboce zasutá minulost?

Mezi skutečností a snem v platónské jeskyni, jež vrhá stíny

Haruki Murakami postupuje systematicky, našlapuje potichu, a často věci opakuje. Místy to působí dosti komicky, když se pravidelně dozvídáme, že si vypravěč dává opečenou topinku, kterou namaže máslem a když má trochu pocuchané nervy, pije whisky (samozřejmě značkovou Singl Malt) nebo kontroluje, zda je pořád na půdě někde mezi trámovím ten tajemný sýček.

Obraz, jenž dává věci a lidi do pohybu, je tím východiskem, jež umožní vypravěči nahlédnout za jevovou podstatu bytí, a dokonce se i vydat téměř jako Alenka v říši divů k té řece, mezi „bytím a nebytím“, aby tam zachránil jednu trochu unuděnou puberťačku Marii, která je mezitím někde jinde uvězněna (a jí sušenky a pije balenou vodu). Jelikož Murakami není žádný levný autor, dozvídáme je leccos o masakru v Nankingu, v němž Japonci v roce 1937 krutým způsobem povraždili na 400 000 lidí, jehož se zúčastnil Amadův bratr, ale i o tajemném spiknutí ve Vídni po anšlusu Rakouska, do něhož měl být zapleten přímo malíř Tomohito Amada a jeho milá.

Cesta vypravěče do „světa nebytí“ je otevřeně inspirována Platónovu podobenstvím a rozpravou o idejích ze slavné Ústavy. Pouze ideje dokáží povznést duši člověka a umožnit mu nahlédnout skutečný stav věcí, oproti tomu našemu světu, jenž se „podobá jeskyni“, v níž jsou lidé přikováni v okovech. Sókrates pravil, že náš svět „se podobá žalářnímu příbytku, kdežto světlo ohně, planoucího uvnitř, síle slunce; budeš-li výstup a pohled na předměty nahoře pokládat za vzestup duše do prostoru poznatelného myslí, potom ovšem dospěješ zcela určitě k mé domněnce“.

A tak se vypravěč vydává „za poznáním“, aby se zase vrátil zpátky – do lidského světa a žaláře, a s lidmi sdílel život – ; tento namnoze ambivalentní záměr kombinuje Murakami s odhodlaným aktem smrti (byť provedený jiným nástrojem než ostře nabroušenou šavlí) jako osvobození se od tyranie, ale možná že i od svazujícího dědictvím otců. Mnoho z postav, které autor rozehrál, mu slouží pouze jako ilustrace, jakýsi náčrt, k celkovému panoramatu, v němž krása je tou nejvyšší kvalitou, kdyby ovšem místy nepůsobila tak banálně. Jejich dramatičnost je oslabena zdlouhavými opisy, jejich výřečnost umenšuje vyznění situacím.

Ženské postavy, soudím, jdou Murakamimu o poznání lépe, než ty mužské, poeticky působí zejména trojice žen Jozu, Marie a Komi, jež se jako ve vodě vzpomínek vracejí při hledání jejich vlastní tváře: lehce erotizující výpověď o adolescentní kráse Komi, jíž je odleskem současná Marie Akikawa, kterou vypravěč a malíř při jejím portrétování „nedokončil“, ani „nedaroval“. Není pročež tak velký nedostatek, že i překladatel Tomáš Jurkovič v závěru v jednu chvíli zaměnil Komi za Marii. Duše se údajně zjevuje ve vzpomínkách, řekla mu Komi. Komtur musí zemřít, aby vypravěč dokázal najít „něco ze sebe“. Kdo se ale stane komturovým vrahem? A kdo je vlastně Wataru Menšiki, elegantní muž jemných způsobů, jehož jméno značí „zbavený barev“?

Ponechávám laskavému čtenáři, zda bude chtít vstoupit do tohoto autorského labyrintu, jež splétá svými umnými uměleckými tahy autor, Haruki Murakami, jenž k tomuto splétání idejí a metafor popsal 732 stran. A propos: prázdnota. „Veliké kouzlo Amadových obrazů spočívalo v jejich prázdnotě. (…) Což bude zřejmě i nejlepší přednost celého žánru klasické japonské malby“ (s. 62), píše Murakami. Čtenář by to měl mít při čtení již odpočátku na paměti. Vystříhá se tak mnoha nepříjemným překvapením. Obsah totiž není nutno hledat za každou, je pouze rámcem pro spletenec myšlenek a metafor. Proč ale musí idea zemřít? Dojde tím člověk opravdu ke spáse duše? A konečné milosti?

> Haruki Murakami: Komturova smrt (騎士団長殺し). V překladu Tomáše Jurkoviče vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2018.

Žádné komentáře:

Okomentovat