> hudba > pop > styl > Billie Eilish > album Happier Than Ever
„Na rozdíl od tolika - náctiletých popových nabídek z minulých let to bylo formálně odvážné,“ píše. „Kombinace šeptaných vokálů ve zkrácených frázích, jež vyjadřovaly její lásku k hip-hopu v produkci jejího hudebního partnera a bratra Finnease, neskrývají okouzlení minimalem, energickou a často znetvořenou basou – to znělo jako cosi jiného,“ vysvětluje.
Billie Eillish na svém debutu zpívala o „mladistvých strastech s úlisným humorem“, jež bylo „protknuto děsivým rachotem“ a připomínalo starší rockové formace jako Radiohead zpěváka Thoma Yorkeho nebo Foo Fighters s Davem Grohlem.
Za tělo nenesu vlastní odpovědnost
V březnu 2020 začala zpěvačka na svých koncertech začleňovat krátký film No My Responsability (Není to moje zodpovědnost), v němž se pomalu svléká a noří do černé temné vody za soundtrackově mluveného monologu:
Do you know me? / Really know me? / You have opinions about my opinions / About my music / About my clothes / About my body / Some people hate what I wear / Some people praise it / Some people use it to shame others / Some people use it to shame me / But I feel you watching / Always - Znáš mě? / Opravdu mě znáš? / Máš názory na moje názory / Na moji hudbu / Na moje oblečení / Na moje tělo / Někteří lidé nesnáší to, co nosím / Někteří to chválí / Někteří to používají k tomu, aby zostudili jiné / Někteří to používají k tomu, aby zostudili mě / Ale já cítím, že se díváte / Pořád.
Čtyřminutový klip, který se zabývá tématem, nepopiratelně inspirovaným jejími vlastními zážitky, se stal „novým oblíbeným důvodem k mediální pitvě“, píše Quinn Moreland na hudebním portálu Pitchfork. Její tělo, skrývané pod nadměrnými outfity, bylo vnímáno jako vyjádření „feministického odmítání sexuality“ a narativu „tělesné pozitivity“, jíž čelily do té doby ženy, jež se oblékaly jinak.
So while I feel your stares, your disapproval / or your sigh of relief / If I lived by them, I'd never be able to move / Would you like me to be smaller, weaker, softer, taller? / Would you like me to be quiet? / Do my shoulders provoke you? Does my chest? / Am I my stomach? My hips? -
Když cítím vaše pohledy, váš nesouhlas, nebo oddychnutí úlevou / Kdybych podle nich žila , nikdy bych se nemohla hnout / Chtěli byste, abych byla menší, slabší, milejší, vyšší? / Chtěli byste, abych byla zticha? / Provokují vás moje ramena? Moje hruď? / Jsem mým břichem? Mými boky?
Název písňového klipu Není to moje zodpovědnost, jež hrála na scéně pouze třikrát před pandemií koronaviru, se stal základem nového alba, které se svým bratrem vytvořila v průběhu toho období ve svém improvizovaném studiu (transformovaného z dětského pokoje).
Album Happier Than Ever, Eilishino druhé album, není zásadním obratem v její tvorbě, stala se na něm pouze „tišší a více nepředvídatelná“, soudí hudební kritik Craig Jenkins na americkém portálu Vulture.
Rozdíly tu ovšem jsou, a to „mnohem podrobněji, než jsme předpokládali z drobečků jejich příspěvků a rozhovorů na Instagramu“. Zpěvačka v zásadě reaguje na „skličující zkušenost“, že se náhle stala „veřejně známou osobností“, což přineslo do jejího života „neočekávané změny“, týkající se takových témat jako bylo vnímání lásky, sebepoznávání a míra para-sociálního očekávání.
Retro-estetika a hypermoderní digitály
Co všechno za ty dva roky stihla? „Meteorický nástup Billie Eilish zaznamenal mnoho turbulencí, kterým se dalo vyhnout, a kterým se vyhnout nelze,“ píše Jenkins. „Než loni v prosinci vstoupila do posledního roku svého dospívání, prodala už milion desek, vymetla hlavní kategorie Grammy, triumfovala na žebříčku Billboard 200 i Hot 100, zazpívala si ústřední melodii pro nový (stále ještě nedistribuovaný) film o Bondovi, zahrála si v dokumentu o svém životě, a navázala přátelství se svým dětským idolem Justinem Bieberem.“ vypočítává.
Realita popové hvězdy bývá „neodmyslitelně surreální, že často hraničí s fantazií“, nicméně Eilishina hudba „nikdy neměla malé růžové sluneční brýle“, míní Quinn Moreland v Pitchforku. Zatímco její debutové album se zabývalo „upřímným zkoumáním duševního zdraví, závislostí a sebe-poškozováním“ a logicky tím „znepokojovalo rodiče, kteří nad tím lomili rukama“, jejich ratolesti se naopak radovaly z toho, že mají svou „popovou hvězdu, která je divná a depresivní jako ony“.
Druhé album Happier Than Ever je oproti tomu prvnímu mnohem jasnější, „mezi řádky zbylo jen velmi málo“. Eilish se naučila, že v jejím životě mají své místo „stalkeři, kteří se potulují po jejím okolí“, realitu svých milostných vztahů musela převést do psané podoby, v níž musejí „milenci podepisovat dohody o nezveřejňování informací“, a ti divní cizinci, kteří se shlukují kolem jejího domu v Los Angeles, jsou prostě „paparazziové, kteří touží získat záběry jejího těla“.
Hudebně je album oproti tomu prvnímu „jemnější, ve zvuku jsou záblesky vynalézavých podivností“.
Je tu také „více jazzu“ – ostatně zpěvačka se nebojí přiznat, že poslouchá Peggy Lee nebo dokonce Franka Sinatru. Zpěvačka ale především nepředstírá, že je na tom nejhůř na světě, ale už „ví, že jsou to jen extrémnější verze obav, které trápí mladé i staré lidi“, totiž zejména „úzkost z toho, jak vás lidé vnímají, touha opustit svůj současný život, strach, že už nikdy nebude nic normální“, píše Pitfork.
Kritik The Wall Street Journal připomíná, že název alba (Šťastnější než kdy jindy) nesmíme brát doslovně. „Vzhledem k posedlosti její hudby temnými myšlenkami a jejímu vlastnímu deklarovanému boji s depresí je název přinejmenším částečně ironický. Změna přišla i ve stylu: Billie Eilish se na albu „proměňuje z tápajícího teenagera s dvoubarevnými vlasy a volnými outfity do jiskřivé vize půlstoletí starého glamouru“.
Její outfit se dosud podobal pytlovitým tvarům, jež měly zakrývat její tělo, na červnové obálce britského vydání časopisu Vogue ovšem vyvolal (předpokládanou) bouři, když zapózovala provokativně ve starorůžovém spodním prádle (lingerie), kde nechyběl ani latex.
Je užitečné vědět, poznamenává Kitty Empire, hudební kritička listu The Guardian že nový vzhled Eilish je kombinací „hollywoodské bomby, která také fotogenicky pláče“ - je naprosto „v souladu s její novou hudbou“.
Existuje tu podle ní hned „několik paralel s Lanou Del Rey, ale velmi málo se překrývají“. Album Happier Than Ever „zdvojnásobuje některé akcenty z hluboce retro-estetiky a vylepšeného charakteristického zvuku Eilish a jejího bratra Finnease O’Connell, který kontrastuje s hypermoderní digitály a se starodávnými saténovými šaty“. Zpěvačka je podle ní sice „moudřejší“, ale také „divočejší“. Instrumentální a stylová image jejích písní je různorodá: například u My Future (Má budoucnost), spojuje klasickou baladu s vintage funk-popem.
Nejméně pět dalších skladeb v hudebně zaostřených aranžích, například bossa novy (hravý song Billie Bossa Nova), se nebojí ani havajského vánku (v titulní skladbě) ani klasického, před-popového vokalismu. Píseň Everybody Dies (Každý umře) je „velmi zralá melodie o smrti, ve které se Eilish vciťuje do toho, jak by někdo chtěl být kryogenicky chráněn, kdyby všichni, koho milovali, už byli pryč“. Krásná Halley‘s Comet (Halleyova kometa) mezitím spojuje kostelní varhany s deformovanými šedesátými léty a kódy z časů valčíku.
Stárnutí je převládajícím tématem desky. Pomáhá k tomu, aby bylo zřetelné, že Eilish je vlastně „stará duše, ale zároveň i mladá žena vstupující do své sexuality“, jež je ale „schopnější než jindy poznat milence, kteří chtějí toliko svá zrcadla, nikoli sobě rovné“. Píseň Your Power (Vaše moc), jež se týká zneužívání ve vztazích, byla již dříve hodně diskutována; vůbec řada melodií na Happier… je „o probuzení, zpracování minulých nesprávných kalkulací nebo o uznání traumatických událostí“.
Kritička tyto písně nazývá „polibky pro podprůměrné muže“, patří mezi ně zejména: I Didn't Change My Number (Nezměnila jsem své číslo). Celkově dává albu čtyři hvězdičky.
Podle kritika Richardsona představuje druhá deska modernější verzi Billie Eilish - „v některých ohledech je obdivuhodně riskantnější, ale v žádném případě se neblíží kumulativní síle její předchozí“. Již hned úvodní Getting Older (Stárnutí) zavádí posluchače do velmi „měkkého zvuku alba a nového souboru obav“. V nejširším slova smyslu je album Happier Than Ever deskou „o slávě po slávě“, kdy „mladý umělec (…) zjistí, že hvězda si s sebou nese trestající nevýhodu“.
„Největší slabinou desky,“ míní kritik The Wall Street Journal, která je zřejmá hned od první skladby, je „převaha ultra řídkých jemných balad, které jsou jen příležitostně nakynuté rytmem.“ například Billie Bossa Nova – vzdušný kousek o tajné touze, „naznačuje sice nenápadnou synchronizovanou drážku titulního brazilského žánru“, nicméně „melodická konstrukce je příliš jednoduchá na to, aby se dala udržet“. Píseň My Future má sice „chytrou lyrickou domýšlivost-zpěvačka dosahuje sebeúcty tím, že se zamiluje do osoby, kterou se stane“ - ale oslabují ji „mírné doprovody elektrického piana a základní bubnové smyčky“, které podle kritika způsobují „pocit ospalosti a nevýraznosti“.
Obecně řečeno, míní, že tato „hudební čísla jsou tak namyšlená, že těch pár skladeb, které lze slyšely na jejím debutu, jsou jako kdybyste viděli starého přítele procházet dveřmi“.
Britský konzervativní list The Daily Telegraph soudí, že jde o album „smutné, delikátní“ a nabízí „vzdorné pokračování teenagerské superstar“. „Existovalo,“ ptá se, „někdy takové horečné očekávání“ před vydáním druhého alba, jako tomu bylo u Billie Eilish? Výsledkem je „častá introspekce hledící na svůj vlastní pupík, které je obaleno závojem bídy, deprese a hluboké, neochvějného sebepohlcování“. Druhé album zpěvačky Billie Eilish se „vypořádává převážně se zneužíváním moci ve vztazích: její texty jsou štiplavé, její vokály jsou vrstvené v třpytivých harmoniích“, píše hudební kritik Neil McCormick.
Billie Eilish je podle kritika „zvědavá popová superstar, dospívající nováček, který dobyl svět šeptavými vokály a tlumenými mikro-beaty: tiše zpívající o zkouškách, jak být citlivou duší v brutálních časech“. „Její sladké melodie a introspektivní texty jsou nastaveny digitální produkci, takže jsou tak nenápadné, že máte někdy téměř pocit, že musíte přitlačit ucho blíže k reproduktoru, abyste zachytili vše, co se tu reptá…“ Dává čtyři hvězdičky.
Britský odborný hudební časopis New Musical Express má za to, že zpěvačka Billie Eilish svým druhým albem potvrdila svůj statut „generačního velikána“. Svým albem „zopakovala úspěch svého hvězdného debutu, aniž by opakovala všechny své triky“. Hudební kritička El Hunt její album hodnotí autoritativně pěti hvězdičkami.
Koncert Billie Eilish v Praze je nahlašen na 13. srpna 2021.
***
Tracklist:
1. Getting Older
2. I Didn't Change My Number
3. Billie Bossa Nova
4. my future
5. Oxytocin
6. GOLDWING
7. Lost Cause
8. Halley's Comet
9. Not My Responsibility
10. OverHeated
11. Everybody Dies
12. Your Power
13. NDA
14. Therefore I Am
15. Happier Than Ever
16. Male Fantasy
> Vydáno 30. července 2021, Darkroom a Interscope Records
Žádné komentáře:
Okomentovat