Covidové obtíže růstu, falešné literární hodnoty, pózérská kritika postojů bobo

> literatura > Francie > literární podzim > Goncourtova cena > kritika

Francouzská literární scéna prochází v tomto podzimu drastickou sebereflexí. Vedle sebezpytných knižních špalků, se tu objevuje jenom málo původních výpovědí, stále tu hraje prim nehynoucí narcismus, hraničí obvykle s autismem. Není divu, žijeme v době nákazy, jež se zvolna převaluje z krize sanitární, do krize společenské. Černá sezóna?

> FRANCOUZSKÝ LITERÁRNÍ PODZIM 2020 – ČÁST I.

Je v tom trochu zmatek. Ačkoliv Goncourtova akademie vyhlásila v první den po „uzavření“ (fr. confinement) své ocenění prvnímu románu – získala ho Maylis Besseriová za román Le tiers temps (Třetí čas, Gallimard) – ten skutečný „velký Goncourt“ se ale stejně uděluje až 4. listopadu. Před kavárnou Drouant se budou opět tísnit davy novinářů, pokud je ovšem nerozežene ministerstvo strachu (pardon, zdravotnictví). 

Co naplat, covid-necovid, kalendář průběžného výběru zůstává dodržen i letos, v roce 2020. Je ale třeba poznamenat, k tomu zmatku, že Goncourtova akademie čítá pět „menších Goncourtů“ (za první román, poezii, novelu, biografii – i cenu, jež udělují gymnazisté) a na dvacet vyhlášení v zahraničí (od letošního roku slavnostně včetně České republiky – z důvodů covidu ovšem: odloženo na neurčito!).

Zatím byla v polovině září zveřejněna první selekce. Ovšem již nyní mají mnozí jasno: zatímco loni se drala do popředí mediálně značně promiskuitní Amélie Nothombová – ano, i letos, jako obvykle vydala další román – tentokráte s názvem Les Aérostats (Balóny, Albin Michel), letos se ovšem všichni shodnou, že favoritem je jedna mohutná kniha. Další špalek!

A ocitla se mezi favority Goncourta jaksi navzdory autoru samému! Mezi vybranými pravidly Goncourtovy poroty totiž platí, že se oceňuje román, nikoliv vyprávění (récit). A to u  Carrèra, protože o něm je tu řeč, nebývá vždy zřejmé – prostě zmatek. Rád mísí vyprávění, románové vstupy (beletrizace) i žánr ryze esejistický.

Emmanuel Carrère si neprotáhl tělo, naopak skoro spáchal sebevraždu

Takže, knihu napsal Emmanuel Carrère a jmenuje se trochu zvláštně: Yoga (Jóga, P.O.L.). Nějaký návod na protáhnutí si těla? Kdo si u nás ještě vzpomene, že Emmanuel Carrère, esejista a beletrizující novinář, u nás vydal hned několik knih? Ta nejzdařilejší, zdá se mi, byla věnována ruskému „nacbolovi“ Edouardu Limonovovi, jenž zesnul na jaře letošního roku (nikoliv na covid). Název? Limonov. Kniha získala ve Francii Renaudotovu literární cenu za rok 2011. V češtině vyšla o dva roky později s návodným podtitulem Deník ztroskotance v Mladé frontě.

Tak tedy Carrère, a znovu. Po rozsáhlém spisu Le Royaume (Království, P.O.L. 2014) o 640 stranách, je tu o něco tenčí Jóga. Nejde ale vůbec o nějaké gymnastické cviky. „Kniha Emmanuela Carrèra Jóga je nepochybně letos na podzim v tisku nejvíce prosazovanou knihou,“ píše Vincent Jaury v revue Transfuge. Dočkala se rozsáhlých referátů na obou stranách politického spektra: na levici titulní strany v týdeníku L‘OBS, na pravici rozsáhlého profilového rozhovoru v týdeníku Le Point. 

Revue zařadila knihu do rubriky „falešná hodnota“. Kritik Jaury polemizuje trochu autisticky se samotným zařazením. Je to falešná hodnota, nebo není? „Není to vlastně falešná hodnota, je to ale falešná hodnota…,“ píše, totiž „v tom smyslu, že se mi kniha zdá nadhodnocená.“

Podobně jsou na tom i další. „I když název Jóga nové knihy Emmanuela Carrèra v P.O.L není lživý, protože Carrère cvičí jógu již přes třicet let, je to trochu zavádějící,“ tvrdí Jérôme Garcin na úvod diskuse ve svém literárním pořadu Le Masque et la Plume. Před několika lety byl autor diagnostikován jako bipolární, zápasil se sebevražednou melancholií a byl během čtyř měsíců hospitalizován na specializované pařížské klinice Svaté Anny, kde se musel podrobit ketaminovým injekcím, elektrošokům – a dokonce prosil lékaře, aby u něj provedli eutanazii, shrnuje kritik. 

Kniha, napsaná na pomezí vzpomínek a stále velmi módní autofikce se skutečně zabývá především smrtí: atentáty na Charlie Hebdo, vraždou přítele Bernarda Marise a úmrtím jeho vlastního editora Paula Otchakovského-Laurence. Ke slovu se dostanou na pozadí i uprchlíci v Řecku. Ti zápasí také se smrtí, ale i s pohrdáním.

Michel Crépu, šéfredaktor prestižní revue La Nouvelle Revue Française se domnívá, že Emmanuel Carrère je druhým Michelem Houellebecqem. „Je to jeho druhý pól,“ tvrdí. „Jóga je dokonce jakýsi aniti-Serotoninem,“ říká s odkazem na poslední Houellebecqův titul. „Tyto knihy odhalují dobu, ve které žijeme. Na jedné straně tu máme depresivní pól, s odpuštěním, který Houellebecq velmi dobře ztělesňuje. A Carrère, to není radost ze života, ale on ztělesňuje boj, samotný smysl pro boj, touhu po osvobození, po poznání,“ domnívá se.

To spisovatel Frédéric Beigbeder je velmi tvrdý. Podle něj je Jóga prostě špatná a nevydařená kniha. Místy dokonce směšná. „Byl jsem vždy fanatickým čtenářem Emmanuela Carrèra a touto knihou jsem nesmírně zklamaný,“ tvrdí. „Pro mě je to takový průvodce osobním rozvojem, jehož literárním alibi je být vydán nakladatelstvím P.O.L.,“ drtí Beigbeder autora. 

A o co tedy jde v krátkosti? „Je to román bez ambicí, sympatická reportáž. Jedná se vlastně o tři novinové články, které jsou tu uměle propojeny: jóga, nemocnice sv. Anny a migranti v Řecku. To všechno poslepované dohromady.“

(Pokračování příště)