> literatura > britská > Anthony Horowitz > ukázka z knihy
CROUCH END, LONDÝN
Láhev vína. Rodinné balení tortillových chipsů se sýrovou příchutí a sklenice pálivé salsy. Stranou krabička cigaret (no dobře, já vím). Déšť bubnující na okna. A kniha. Co víc si přát?
Román Mnoho strak věští vraždu byl devátou knihou milované a celosvětově populární série s detektivem Atticusem Pündem. Když jsem ji toho deštivého srpnového večera otevřela, existovala pouze jako rukopis a mým úkolem bylo ji před vydáním zredigovat. Zpočátku jsem si tu práci chtěla užít. Vzpomínám si, že jsem šla rovnou do kuchyně, vytáhla jsem pár věcí z lednice a dala je všechny na tác. Svlékla jsem se a nechala oblečení ležet, kam spadlo. V celém bytě už byl stejně pěkný nepořádek. Osprchovala jsem se, osušila a vzala jsem si na sebe obří tričko s myškou Maisie, které mi kdosi daroval na boloňském knižním veletrhu. Ještě bylo příliš brzy na to, aby šel člověk do postele, ale chystala jsem se, že si lehnu na peřiny zmačkané a neustlané ještě z předešlé noci a pustím se do čtení.
Nežiju takhle pořád, ale můj přítel na šest týdnů odjel a po dobu, co jsem byla sama, jsem na sebe byla úmyslně méně přísná. Na nepořádku je cosi uklidňujícího, zvlášť když není, kdo by si stěžoval. Vlastně to slovo nesnáším. Přítel. Zvlášť když je jím označen dvaapadesátiletý, dvakrát rozvedený muž. Problém je, že jazyk nenabízí moc jiných možností. Andreas nebyl můj partner, na to jsme se nevídali dost často. Takže můj milenec?
Moje druhá polovička? Oba výrazy mi z různých důvodů neseděly. Andreas byl z Kréty. Vyučoval starořečtinu na Westminsterské škole a pronajímal si byt ve čtvrti Maida Vale nedaleko ode mě. Zvažovali jsme, že se sestěhujeme, ale báli jsme se, že by to vztah zničilo. Ačkoliv jsem tedy měla plnou skříň jeho oblečení, často se stávalo, že jsem neměla jeho. Tohle byl jeden z těch případů. Andreas odletěl na prázdniny domů za svou rodinou: jeho rodiče, ovdovělá babička, dva dospívající synové a bratr exmanželky bydleli všichni pohromadě ve stejném domě v jednom z těch složitých společenství, v nichž si Řekové podle všeho libují. Měl se vrátit až v úterý, den před začátkem školy, a vidět jsme se měli až o následujícím víkendu.
Zatím jsem tedy byla sama ve svém bytě ve čtvrti Crouch End, který zaujímal suterén a přízemí viktoriánského domu na ulici Clifton Road asi patnáct minut chůze od stanice metra Highgate. Byla to pravděpodobně jediná rozumná věc, kterou jsem si kdy koupila. Líbilo se mi v něm bydlet. Byl tichý a pohodlný a zahradu jsem sdílela s choreografem, který bydlel v prvním patře, ale prakticky nikdy nebyl doma. Měla jsem, samozřejmě, příliš mnoho knih. Každý kousíček prostoru na poličkách byl zaplněný. Na stozích knih se vršily další knihy. Police se pod jejich tíhou prohýbaly. Druhou ložnici jsem přestavěla na pracovnu, i když jsem se snažila doma nepracovat. Andreas ji využíval víc než já… pokud byl doma.
Otevřela jsem víno. Odšroubovala víčko sklenice salsy. Zapálila jsem si cigaretu a pustila se do četby knihy tak, jak se na to chystáte i vy. Než ale začnete, musím vás varovat. Ta kniha mi změnila život. Asi už jste něco podobného někdy četli. Stydím se přiznat, že jsem tuto větu napsala na přebal prvního románu, na kterém jsem pracovala, což byl velmi obyčejný thriller z druhé světové války. Nemůžu si vzpomenout, kdo to řekl, ale kniha může změnit člověku život, jedině když na něj spadne. Může se to vůbec stát?
Pořád si pamatuju, jak jsem jako velmi mladá dívka četla sestry Brontëovy a zamilovala jsem se do jejich světa: do melodramatické, divoké krajiny a celé té pochmurné romantiky. Dalo by se říci, že Jane Eyrová mě nasměrovala k práci v nakladatelství, což vzhledem k tomu, co se stalo, zní poněkud ironicky. Je spousta knížek, které mě hluboce zasáhly. Třeba Ishigurovo Neopouštěj mě. Nebo McEwanovo Pokání. Slyšela jsem také, že spousta dětí najednou začala chodit do internátních škol v důsledku fenoménu Harryho Pottera, a obecně v dějinách existují knihy, které měly silný vliv na naše postoje. Jedním z očividných příkladů je Milenec lady Chatterleyové, další 1984. 
Nejsem si ale jistá, že doopravdy záleží na tom, co čteme. Naše životy pokračují po dráze, která nám byla určena. Beletrie nám pouze umožňuje vidět alternativy. Možná je to jeden z důvodů, proč nás baví. Ale román Mnoho strak věští vraždu pro mě doopravdy všechno změnil. Už nebydlím ve čtvrti Crouch End. A taky už nemám svou práci. Ztratila jsem mnoho svých přátel. Toho večera, kdy jsem natáhla ruku a obrátila první stránku rukopisu, jsem neměla ani tušení, na jakou cestu se vydávám, a upřímně řečeno bych si přála, abych se do toho tenkrát nenechala zatáhnout. Všechno je to vina toho mizery Alana Conwaye. Od první chvíle jsem ho nesnášela, ale zvláštní je, že se mi vždycky líbily jeho knihy.
Pokud mám mluvit za sebe, není nic lepšího než dobrá detektivka: nečekané zvraty, falešné stopy a pak konečně uspokojení, když se všechno vysvětlí a vy se tlučete do hlavy, že vám to nebylo jasné od začátku. To jsem také očekávala, když jsem se pustila do čtení. Ale román Mnoho strak věští vraždu takový nebyl. Ani trochu. Doufám, že už to nemusím opakovat. Na rozdíl ode mě jste byli varováni.
***
Mnoho strak věští vraždu (Magpie Murders) © Vydalo nakladatelství Argo v překladu Lucie Mikoláškové, Praha 2020.
Žádné komentáře:
Okomentovat