> literatura > britská > Martin Amis > Inside Story
„Může to být opravdu poslední novela Martina Amise?“ ptá se v měsíčníku Prospect spisovatelka a překladatelka Miranda France. Těžko říct. Tim Adams v deníku The Guardian označuje titul Inside Story, za „nadutou novelu“. Zatímco Thomas Meaney v týdeníku New Statesman vážně soudí, že se autor proměnil z enfant terrible ve strážce anglického jazyka, Theo Hobson v týdeníku The Spectator konstatuje, že novela ho přivedla k závěru, že se nad Amisem, jenž povýšil styl nad obsah, zkrátka pouze nudil.
Novela, jež podle samotného autora vznikala po dlouhá léta, se zabývá především přátelstvím autora s novinářem a spisovatelem Christopherem Hitchensem, což názorně dokládá i nakladatelství Jonathan Cape, které fotografii obou mužů umístilo na obálku. Novinářka Alex Clarková v Guardianu označuje novelu za „směsici fikce a memoárů“, a jak jsme již u Amise po léta zvyklí, s častými odbočkami do politicko-kulturního esejismu.
Již některé jeho předchozí knihy se zabývají otázkami politickými a morálními, ať již šlo o velké kalamity naší doby nebo přímo o historické katastrofy.
Tak tomu bylo u Šípu času (Time's Arrow, Or the Nature of the Offence, 1991, č. 2003), jenž se zabýval nacismem a holocaustem, stejně jako Návštěvního baráku (House of Meetings, 2006, s. 2010), který vypovídal o osudech bývalých vězňů sovětských gulagů. Ostatně, zločiny stalinismu a slepotě intelektuálů věnoval rovněž dvě publicistické knihy: Experience (Zkušenost, 2000) a Koba the Dread: Laughter and the Twenty Million (Koba Strach: Smích a dvacet miliónů, 2002). Neobešel ani aktuální téma islamistického terorismu v knize Druhé letadlo (The Second Plane, 2008, č. 2009).
Spoustu otázek, někdy ale hodně zvláštních klepů
„Inside Story je hluboce zvídavá kniha, a to v obou smyslech; ptá se na spoustu otázek a často se na ně ptá zvláštně,“ píše Miranda France. Recenzentka Prospectu popisuje, že kniha je „částečná autobiografie“: Čte se jako „novela, jež sama je postavena na troskách opuštěného projektu“, jenž nesl před více než deseti lety název: Život (The Life). „Ten projekt zesnul ještě dříve, než mohl spatřit denní světlo,“ upřesňuje. I když jde o „skutečný příběh“, neváhá si „ponechávat literární svobodu“ a velmi často „přepracovává historické konverzace“, aby se četly lépe a to v podobě jakýchsi „malých skriptů“, balancujících mezi „skutečnými jmény a pseudonymy“.
Novela se vrhá v čase tam a zase zpátky. Dostává se až na úroveň memoárové literatury, časově až na pomezí titulu Zkušenost, jenž se zaměřil na Amisovy rodiče, spisovatele Kingsleyho Amise a jeho ženu Hilly.
Poslední Amisova kniha je především velmi osobním vyprávěním – autor se často obrací přímo na čtenáře, kterého zve k sobě domů, aby mu „odhalil své psaní“. Je to přece "inside story" (příběh uvnitř). V tu chvíli se stává také meditací o psaní, literatuře, stylu a anglickém jazyku. Novela popisuje přátelství nejen k Hitchensonovi, ale i „nejsvětější trojici“, jak píše Thomas Meanye v New Statesmentu, tedy: Saulu Bellowovi, Vladimiru Nabokovi a Philipu Larkinovi. Novela Inside Story „evokuje některé rané romantické pokusy“ samotného autora a zabývá se i některými „literárními klepy“.
Měla Amisova matka skutečně románek s Philipem Larkinem? Zdánlivě odtažitá otázka má pro Amise význam: Není třeba nakonec Larkinovým synem? A vnukem fašisty? „Celá premisa se zdá být absurdní,“ píše Meaney, „ale Amis ji rozšíří za každou cenu, a to až do té míry, že vytiskne stránku s fotografiemi všech Larkinových přítelkyň, včetně jeho vlastní matky.“
Amis se v knize zabývá svými názory na Francouze, Ameriku, Izrael, děti, smrt, požár newyorských Dvojčat… ovšem velkou poctu získává zvláště jeho nejvyhlášenější milenka, totiž „anglický jazyk“. Kniha nese podtitul Jak psát (How to Write). Ale postava, která dominuje v těmto evokacím při „hledání ztraceného času“ - Martin Amis právě nedávno oslavil své 71. narozeniny - je jeho přítel, komplic, duchovní bratr a rival, spisovatel a novinář Christopher Hitchens, který zemřel v roce 2011.
Co by to bylo za „intelektuální přátelství“, kdyby se Martin Amis a Christopher Hitchens nesnažili jeden druhého ohromit. A nejen to: každý jeden psal o tom druhém. O sarkastickém humoru, vlastní pro Martina Amise, napsal Hitchens v roce 2002, například: „Zahrnuje doslova každou notu v každé oktávě, které odděluje osvobozující výkřik - od veselosti smíchu tyranů nebo sadistického úšklebku.“ Martin Amis zase v roce 2010 napsal o Hitchensovi: „Christopher je rebel. To znamená, že na první pohled nectí nikoho a nic.“ Amis v jednu chvíli připustil, že učinil ze svého přítele jednu z ústředních postav - Nicholase Shackeltona v románu Těhotná vdova. V Hitchensových pamětech s názvem Hitch-22, je Martinu Amisovi věnována celá kapitola.
Oba přátelé se poznali velmi mladí, někdy v roce 1973. A nikdy se již od té doby neopustili. Oba si brousili své „intelektuální zuby“ v redakci The New Stateman, velkého týdeníku britské intelektuální levice. Zatímco Hitchensovo myšlení je nasáklé politikou, „Amisův přístup k politice je spíše estetický“, píše Thomas Meaney v tom samém týdeníku o půlstoletí později.
Dokládá to na vztahu k americkému prezidentu Donaldu Trumpovi. Amis nepohrdá Trumpem kvůli jeho politickým názorům, ale zvláště pro jeho „vulgárnost, protože mluví jako vozka a jeho barva vlasů je směšná“.
Amis kdysi tvrdil: literární talent je „nejvyšší dobro na světě“
Ale vraťme se ke stylu. Je nakonec Inside Story novelou, nebo není? V týdeníku The Spectator se jí ve své kritice věnuje Nicholas Lezard. Novela se podle něj pohybu mezi „něhou a smutkem“. „Existují postavy zvané Martin Amis a Christopher Hitchens; je tu Hitchensova manželka Carol Blue; je tu Amisova manželka Isabel Fonseca (zde se jmenuje jejím druhým jménem Elena). Existuje dokonce i její fotografie. Vím, že je to ona: jednou mi uvařila večeři,“ píše. „Ale Amis se často popisuje ve třetí osobě“ – píše o sobě jako o ,bederní roušce' (…), „jako by se s užitím slova ,já' cítil vystaven nahotě“.
Recenzent oceňuje, že Martin Amis ve své knize vytvořil čtrnáctistránkový poznámkový aparát. „Byl jsem recenzentem knih po 35 let a již si nepamatuji, jak častokrát jsem si přál, aby měly romány profesionálně odvedený index; nejsem si jistý, zda si pamatuji, že jsem nějaký jednoho dne viděl. Zde je – nenápadný, velmi nenápadný,“ kvituje s povděkem Lezard.
„Ti, co četli již předchozí (do češtiny nepřeloženou) novelu Zkušenost, budou v této novele jako doma,“ míní Lezard. Až na jednu postavu. Je jí přítelkyně Phoebe Phelpsová, kterou Amis sbalil jednoho dne před telefonní budkou v roce 1976 – a s níž měl pětiletý poměr. Nikoliv ovšem sex. Před večeří byl pozván do jejího bytu, opisuje příběh Lezard, a byl odvezen do ložnice - na tři hodiny. Stalo se tak poté, co ji po večeři samolibě doprovodil zpátky, v očekávání více sexu, zůstal však (na její pokyn) u domovních dveří. „Ach, vypadáš statečně ... ne kvůli tomu, co jsi měl na mysli. To, co jsi měl na mysli, není těžké uhodnout,“ řekla mu. Martin s ní však i nadále chodí, navzdory nepohlavní, nicméně blízké společnosti ... Proč, to je obtížné uhodnout, „je to skoro, jako by byl v románu Martina Amise“, poznamenává ironicky recenzent.
Jiný novinář téhož konzervativního týdeníku se evidentně nudil. Nezajímá ho ale tolik, zda jde o monografii, autofikci nebo snad něco jiného: zajímá ho obsah. „Říci, že Martin Amis je příkladem povýšení stylu nad podstatu, je jako říkat, že Donald Trump je trochu vulgární,“ tvrdí Theo Hobson v týdeníku The Spectator. A nasazuje autorovi literární parohy slovy: „Autor, který si dělá jméno tím, že tak dramaticky povýší styl nad látku, se z toho již, soudím, nedostane. Je to jednosměrný počin, jako kdybyste ztratili panenství.“
Mladý Theo totiž kdysi propadl čtení knih Martina Amise. Dá se tedy jeho názor považovat za cosi jako „pozdní zhrzenost“? Docela logicky ale píše: „Estetismus je určen pro malíře, skladatele, tanečníky. Spisovatelé, kteří se o to pokoušejí, jsou pochybní kolegové.“ Ale proč?
Žádné komentáře:
Okomentovat