Romy Schneider: mýtus svobodné ženy

> kultura > portrét > výročí > vyšlo v magazínu Pátek Lidových novin, 17. června 2022 (na webu www.lidovky.cz).

Jako by v tom životě bylo všechno špatně. Filmový úspěch, který nechtěla, osudová láska, která se proměnila v nenávist, rodinný život zdevastovaný úmrtím jediného syna. Od předčasného úmrtí německé herečky Romy Schneider právě uplynulo čtyřicet let. 

Herečka Romy Schneider (1938-1982), vlastním jménem Rosemarie Magdalena Albach-Retty, je opředena mnoha epitety: křehká, tajemná, charismatická. A v neposlední řadě: svobodná. Dnes se dodává i spojení „svobodná žena“'. Takto zní ostatně i název (Romy, femme libre) dokumentárního snímku Lucie Cariès a Clémentine Deroudille, promítaný poprvé letos v rámci 75. ročníku filmového festivalu v Cannes. Pařížská Cinemathèque do konce července připomíná nejen její filmy, ale i fotografie, plakáty, kostýmy a hlas.

Jaká ale byla tato herečka ve skutečnosti? Tato zcela nepřehlédnutelná, výrazná a silná osobnost filmového nebe, jejíž život skončil předčasné v pouhých 43 letech? Kdo vlastně stál na počátku její strmé kariéry? Mohla za její slávu jenom štěstěna, snad i dobový vkus, nebo především onen „germánský splín“, jak o něm rád s dávkou ironie mluvil italský režisér Luchino Visconti, jeden z těch tvůrců, který stál u jejího evropského renomé?

Vlastní život uhrančivé herečky, tak často zaměňovaný za ten filmový, nese příznačné rysy tragédie. Ještě dlouho po její smrti, od níž 29. května uplynulo čtyřicet let, se nikdo nechtěl smířit s tím, že by mohla být její smrt přirozená - sebevražda se mnohým zdála logickým vyústěním jejího stylu, ale i povahy.

Kdesi v hlubině její duše se skrývala hluboká rána, jež byla dána rodinnými okolnostmi; závěr života byl poznamenán předčasným úmrtím syna Davida. Nebyla by to ale ona, kdyby její jméno neprovázely veřejné skandály, kdyby od bolesti nehledala úlevu v alkoholu a barbiturátech, podobně jako jedna z jejích předchůdkyň - Marlene Dietrich.

Vídeňská cukrárna s hnědými odstíny

„Často jsem přemýšlela a stále přemýšlím: jak se to všechno mohlo stát?“ ptá se mladá Romy sama sebe. Za pět let má za sebou dvanáct filmů, z dosud přísné anonymity církevní internátní školy se doslova přes noc stala hvězdou. Vídeňská rodačka, již právě územně uchvátila v rámci anšlusu Třetí říše, přichází na svět v době, kdy se schylovalo k zabrání další části území Československa.

Ale v té době, kdy na chatě v Mariengrundu, ztracené uprostřed bavorských Alp, takto uvažuje, má téměř dvacetiletá dívka pocit, že jí život utíká mezi prsty. Všechno to přišlo znenadání, téměř jako boží vůle, doslova jako prozřetelnost.

Až tady, v Berchtesgadenu, vesničce jejího nevinného dětství, sotva deset kilometrů od rakouských hranic, se konečně nadechne. Právě sem se uchyluje, aby unikla před pronásledováním fanoušků, kteří se jí chtějí dotýkat, mluvit s ní, získat od ní alespoň autogram. Všichni jsou zamilovaní do Romy Schneider, jak zní její umělecké jméno. Všichni ji ale znají hlavně jako Sissi!

Její život se podobá baletu mezi auty s šoféry, kteří ji vysazují a vyzvedávají, když točí, ale i když se rozhodne vyrazit si třeba na výlet. Později pochopí, čemu vděčí za svůj úspěch. To prozření je kruté.

V roce 1953, jen o pět let dříve, jí matka Magda Schneider, před válkou známá a vyhledávaná herečka, navrhla režiséru Hansi Deppemu, aby si s ní zahrála ve filmu Šeříky až bílé začnou kvést. Konkurs dopadl na výbornou. Magda, jež umělecky zářila od 30. let, společně se svým manželem Wolfem Albachem- Rettym, jehož potkala při natáčení jedné z komedii toho času, má důvod k radosti.

Štěstí se zdá usmívat na obě ženy. Dcera se nemusí bát, maminka je nablízku. Po Deppemu se o Romy zajímá další z režiséru tzv. Heimatfilmu, jak zní označení pro produkci, v níž se mísí dávná minulost se sladkými zápletkami. Jmenuje se po českém dědovi Maryška, německý ovšem Marischka, křestním Ernst. A Romy u něj hraje nejprve královnu a potom císařovnu.

Zdá se to být pro Marii Magdalenu Schneider velkou satisfakci. Mládí královny Viktorie (1954) a Sissi (1955), první z trilogie filmů o rakouské císařovně Alžbětě, jsou velké evropské úspěchy, a doslova fenoménem pro německo-rakouský kulturní svět. Magda Schneider je ve filmech dceři nejen blízko, ale ani výběrem rolí si nemůže stěžovat. Jednou guvernantka Viktorii, Sissi matkou ve filmu a Romy ve skutečnosti.

Donedávna okupované Rakousko se po válce jenom obtížné zvedá z poválečných ruin. A Magda Schneider, podobně jako celá země s ní, touží snít o své minulosti jiné sny, než ty, v nichž měli jako národ často krev na rukou. Už nechce vystupovat jako královna pouličních karnevalů.

Romy, stejně jako Sissi ve filmu, se z toho motá hlava. Partnerem v roli císaře Franze Josefa jí je Karlheinz Böhm, syn slavného šéfa rakouského orchestru. Rakouský tisk šílí, neboť se zdá, že ani v jednom z dětí nepadlo jablko daleko od stromu. Kolosální rozpočty oživují zašlou slávu Habsburků, Romy si ale po letech stěžuje, že musela nosit těžké paruky a nepohodlné šaty a snášet rozmary režiséra.

Magda si naposledy s Wolfem, otcem Romy, zahrála ve filmu Dva šťastní lidé (1943), to už se ale jejich manželství oproti filmovému štěstí v realitě rozpadalo.

Wolf, nepřekonatelný svůdník, opouští rodinu uprostřed války, aby se následně oženil s rakouskou herečkou Trude Marlen, přezdívanou také jako „německá Jean Harlow“. „Doufala jsem, že se vrátí. Když jsem ale viděla, že je to beznadějné, jednou jsem vytáhla pistoli. Myšlenka na mé děti mne ale zastavila,“ napsala Magda po letech. Mluvila se svou dcerou o přátelství s Evou Braunovou?

Zoufalství Magdy jistě nebylo hrané, umožnilo jí to později zvládnout i poválečný otřes, když už nemohla hrát, než krizi zpracovala druhým sňatkem, a to s bohatým cukrářem Hansem Herbertem Blatzheimem. Život nebyl po válce snadný, vídeňská cukrárna ale měla vždy svůj neodolatelný šarm…

Nikdo se dnes moc neptá, odkud pramenila ta bolest, odkud pochází to vnitřní neštěstí, jež dokázala později Romy Schneider tak herecky zobrazit, respektive znovu prožít… například ve scéně znásilnění ve filmu Stará puška (1975) Odpověď mnozí hledají u tyranského cukráře a její matky.

Horečka Sissi se ovšem v 50. letech nezadržitelně šíří po celé západní Evropě. Tisíce mladých žen napodobují kostýmy a účesy císařovny a dílo je dokonce prohlášeno za „národní dědictví“, promítá se povinně i ve školách.

Samotná Romy, jež svým půvabným úsměvem okouzlila miliony diváků, se ale zvolna a jistě cítí - a dává to stále více najevo - jako to: „sladké vídeňské pečivo, které bychom tak rádi zhltli“. Nechtěla již podle svých slov ani druhé pokračování pod názvem Sissi, mladá císařovna (1956), nakonec ale přistoupí i na třetí film Sissi, císařovnina osudová léta (1957).

Když se dva potkají: Alain a Romy

Scéna se odehrála na pařížském letišti Orly, kterou organizovala produkce historickèho filmu Kristýna (1958), podle Arthura Schniclera, v němž budou pod vedením Pierra Gaspard-Huita oba dva hrát. Romy je právě čerstvých dvacet let, nemluví téměř francouzsky. Alainovi je dvacet tři. Jsou oba krásní, krásní jako bohové.

Romy považuje svou budoucí životní lásku za arogantního floutka a řekne o něm: „Mladý kluk, který je až moc hezký, moc učesaný, má kravatu, je až příliš dokonalý v tom módním obleku!“ On o ní pro změnu řekne; „Je to velmi hezká dívka, ale velmi rozmazlená a v zásadě velmi nudná…!“

Ta nudná dívka je v tu chvíli jednou z nejlépe placených hvězd v Evropě. Za první Sissi dostala 70.000 marek, za druhý 100 tisíc. Třetí honorář byl v řádu milionů, za čtvrtý, který odmítla, mohla dostat ještě více. Navzdory tlaku, který na ni stále vyvíjí rodina, může si v tu chvíli dovolit vybrat si svého filmového partnera. Film je remakem titulu Milkování (2933) od Maxe Ophülse, a Romy zde přebírá roli své matky, jež stejnou postavu hrála o dvacet let dříve.

Výrobci, doufající, že recepty vídeňské cukrárny se uplatní i zde: očekávají úspěch na úrovni Sissi, před kterou doslova roztáhnout červený koberec.

Pro Romy je speciálně organizováno promítání fotografií mladých herců z celé Evropy. Jeden je krásnější než druhý. Prohlížení téhle krasavců jí moc nebaví. Náhle ale spatří v hloubce pohledu toho jednoho mladého muže cosi, co jiní nemají. „Kdo je to ? - Alain Delon! - To je on.“

O tomto mladém Francouzovi nikdy předtím neslyšela a okamžitě na něj také zapomněla. Svůj výběr si ani nepřipustila, a už vůbec nečekala, co všechno ji přinese

Těsně před začátkem samotného natáčení ho Romy najednou spatří s kyticí rudých růží v ruce, když vystupuje z letadla.

Opulentní recepce, které produkce pořádá, naprosto nesnáší. Před fotografy se nutí k úsměvu. „Ich liebe dich," říká mladý pohledný Alain, který se tu větu dozvěděl krátce před přistáním letadla. Vysmívá se jí, protože v ní vidí malou rozmazlenou holčičku, ze které mu je „na zvracení“. Ona ztělesňuje vše, co nenávidí, on, chudý chlapec z Bourg-la-Reine, pařížského předměstí, původně vyučený uzenář. Co o ní ještě řekl? „Nádherná a vodnatá malá Vídeňačka, bez špetky originality. A to je v Německu hvězda? To mám točit šest týdnů s tímhle porcelánem?"

Začátek natáčení probíhal v duchu jejich prvních setkání. „Vždycky dorazil do studia pozdě, poté, co se projel po Paříži svým dementním tempem ve svém sporťáku. Nemohla jsem ho vystát," popisuje po letech ve vzpomínkách. Přes počáteční antipatie vznikl nečekaně silný, vášnivý – a destruktivní vztah.

Ostřížím zrakem si matka Magda všímá, že Alain má na Romy nejasný vliv. Navzdory odporu a zoufalému vydírání matky a nevlastního otce, připravených udělat cokoliv, aby si udrželi svůj vliv, vše pracuje proti nim. „Byl to určující muž v mém životě. Dal mé existenci nový směr,“ řekla později. Po skončení natáčení se Delon vrací do Francie. Romy si pamatuje okamžik, který na letišti připomínal malé šílenství. Místo aby letěla do Kolína, odletěla za ním do Paříže.

Únik do nastražené pasti

Rána z čistého nebe? Nebo tomu tak prostě mělo jen být? „Byla jsem náhle volná, zlomila jsem svá pouta, která mne svazovala. Zlomila jsem kotvu, která mě držela u přístaviště rodinného domu." Volná, nebo svobodná? Volná, možná. Naivní? Určitě. Romy to pochopila později, když už bylo pozdě, vyměnila zkrátka jednu past za druhou. Utekla před opatrovnictvím svých autoritativních rodičů do nové náruče. Kým vlastně tehdy Delon byl?

Romy se chtělo ale už konečně rozbít jeden obraz; obraz Sissi. Jako Delonova přítelkyně se ovšem stala více než jen německou nevěstou s cejchem zrádce. Její krajané jí tento odchod, který si vysloužil obrovskou vlnu nevole, nikdy neodpustili. Byla pro ně nevěstkou. A její zasnoubení se stalo tou poslední pastí, která za ní zaklapla.

V Paříži totiž stále zůstávala rakouskou Sissi. Učila se rychle francouzsky, měla ale stále přízvuk: ve filmech hraje většinou cizinky. Má ale pořád vytrvalost, byť se jejich životní role obrací. Hvězdou je on, Alain, i když se snaží jí pomáhat. Nezapomenutelnou divadelní produkcí, se v té době stala inscenace hry Škoda, že byla děvka (1961) alžbětinskeho dramatika Johna Forda, v níž oba (ona jako Annabella, on jako Giovanni) na scéně zosobňují incestní milostný vztah mezi sestrou a bratrem.

Vzájemně se ale v životě, především pro vysoké pracovní nasazení, odcizují. Navzdory tomu, že jsou zasnoubení (22. března 1959), osudová láska „nejkrásnějšího páru v Evropě", končí rozchodem. Dojemně patetickým: Delon nechává na stole kytici černých růží… ona se pokouší o sebevraždu.

Vztah mezi Romy Schneider a Alainem Delonem neskončil zcela, otevřel později novou filmovou kartu v podobě filmu Bazén (1969), s jistou nadsázkou lze říct, že neskončil ani po její smrti. Znovu na ni čekal jako tehdy s kytici na letišti před natáčením v létě 1968 a dnes, i při výročí jejího úmrtí, zmiňuje význam, který pro něj měla. Nosí stále její posmrtnou fotografií, kterou sám udělal. V týdeníku Journal du Dimanche řekl: „Romy vypadá, že jen tvrdé spí, je stále nádherná."

Když jsem potkal počátkem 90. let kvůli rozhovoru v Praze polského režiséra Andrzeje Zulawského, vzpomínal s dojetím na okamžiky, kdy s Romy Schneider natáčel svůj první francouzský film: Důležité je milovat (1975). Dostala tehdy za něj francouzského Césara, a Zulawski jí odpustil, že při předávání na scéně mluvila hlavně o Viscontim.

Život s ní mával na všechny strany. Stíny alpských hor neměly jen chlácholivou silu, bylo to místo v těsném sousedství může, kterého tolik obdivovala její babička, rovněž herečka z otcovy strany, Rose Albach-Retty. Ve 20. letech jí nosil velké pugéty do divadla člověk, jenž chtěl být také umělcem, malířem.

Romy poskytuje po návratu do Německa rozhovory, v nichž mluví o tom, že její matka Magda spala s Adolfem Hitlerem. Ta linie se táhne již od její kolébky. Rose milovala Adolfa bezmezně, fanaticky. Úzkosti, jež Romy zahání alkoholem a prášky, jí dodává její stará přítelkyně, která Hitlerovi nikdy nesloužila: přátelství mezi Romy a Marlene Dietrich jde až za hrob. Obě na sklonku života bydlí v Paříži.

Věci života trvají a mizí

Každý film s Romy Schneider je svátek. Ať již ho sledujete na internetu, v kinosále nebo třeba na mobilu. Režisér Claude Sautet vytvořil celou sérii takových filmů, za všechny Věci ze života (1970), které můžete sledovat kdykoliv. Romy se v nich proměnila v ženu ze současnosti. Nikdy ale nedokázala šetřit punc výjimečnosti. Je to nakonec jen otázkou vkusu.

Máte-li rádi ovšem výjimečnou Romy, je to pro mne Viscontiho Ludwig (1973). Je to opět Sissi, ale zcela jiná. Podobně jako byla jiná, když v Německo otevřela téma zakázaných interrupcí, a vystavila se postihu vězení. Smrt syna Davida byl pro ni osudovou ranou, ještě den předtím byl s režisérem Milošem Formanem na tenisu. Rozhovory, které Romy dokázala poskytnout, byly skandální, občas se nechala fotografovat i nahá, jako kdyby hledala nahotu věci, esenci pravdy. Tu, kterou neznala v době, kdy její matka, otec i ta hodná babička Rosa sloužili Hitlerovi. Film Cestující ze Sans-souci (1982) byl jednou z jejích psychoterapií - vyrovnává se v něm se smrtí syna i nacismem její rodiny.

Dnes zůstává s Romy Schneider spojený hlavně mýtus, ona sama jim ale nikdy nechtěla být. Ten správný titulek by měl znít: Romy, pravdivá žena.

P. S. O tom, jak skutečné zemřela, nevíme. Oficiální verze zní, že se předávkovala prášky a srdce to nevydrželo. Autopsie jejího těla se nikdy neuskutečnila.