Jediný příběh: Barnesův rytmus zapomnění na tři doby

> literatura > anglická > knihy > recenze vyšla na literární.cz, dne 22. července 2019.

Každý máme svůj příběh. A spisovatelé, kteří do něj vkládají často své jediné téma, rádi předvádějí stále stejný příběh. Nejinak je tomu i u britského spisovatele Juliana Barnese (*1946), jehož zatím poslední novela se ne zcela překvapivě jmenuje: Jediný příběh (The Only Story). Je to příběh o lásce, zradě a zapomnění.

Barnesova hra na více literárních nástrojů

Vlastně je to taková hra. Ta hra se ovšem odehrává hned na několika úrovních, z nichž ne každá je zřejmá při prvním čtení, ne-li při prvním seznámení s autorem.

Hudebně by to mohla být třeba hutná varhanní toccata a fuga, kdyby to místy nepřipomínalo klavírní menuet. Barnes se ale neubrání ani sladkobolným starým houslím.

Členěním svého díla, jeho rytmem i frázováním, pomrkává Julian Barnes často okatě na francouzský literární kontinent, zůstává ale v jádru mnohem více odchován britskou školou odstupu, ne-li přímo chladu.

V odlesku tu nechybí poezie Philipa Larkina, charaktery ale někdy připomínají i postavy Grahama Greena či Aldouse Huxleye.

Mimochodem, selekce vydaných děl Juliana Barnese zatím vynechává období, v nichž byl spisovatel mnohem více sarkastický a ironický – zvláště v satirické novele: England, England (1998), ale i v podobně detektivně laděné historizující novele Arthur & George (2005, česky 2007). Ostatně nepřekvapí zase tolik ani skutečností, že se pod pseudonymem Dan Kavangh (vypůjčeným od své ženy) věnoval ve čtyřech románech detektivnímu žánru.

Autorovy některé odbočky navíc, v případě díla Porcupine (Dikobraz, 1992) nebo nedávno v Hluku času (The Noise of Time, 2016, č. 2017), s oblibou navštěvují příběhy a země, jež patřily k těm za železnou oponou, odkud často přicházeli nejen „špióni z chladu”.

Rusko (respektive Sovětský svaz) nebo přibližné Bulharsko hraje v Barnesových exkurzích zvláštní bizarní kapitolu. Česko nebo Československo zatím naštěstí opomíjí...

Britský spisovatel, jenž má v oblibě Francii s jejím literárním odkazem (a nejde jen o Gustava Flauberta, on sám přeložil i Alphonse Daudeta), si přesto s jistým sebeironickým narcismem zakládá si na svém angličanství, v němž je „dobře známá zdvořilost a kouzlo umocněno akutní inteligencí a kousavým vtipem“, jak si všimla před dekádou Susha Guppyová v rozhovoru pro Paris Review (č. 157, zima 2000).

U nás je Julian Barnes známý od chvíle, kdy Miloš Urban přeložil jeho Flaubertova papouška (Flaubert‘s Parrot, 1984, č. 1996, 2016); literárně triumfoval až svým dalším dílem Vědomí konce (The Sense of an Ending, 2011, č. 2011, 2012), za nějž získal Bookerovu cenu. Když k tomu přidáme ještě Roviny života (Levels of Life, 2013, č. 2015), máme tu doslova na dlani hutný základ té části jeho díla, v němž rozhodujícími ingrediencemi je především paměť, těžké rozvzpomínání a všudypřítomná lítost.

Láska jako z francouzského románu, kdyby...

Vypravěčem Jediného příběhu je Paul Roberts, devatenáctiletý student, jenž potká na tenisovém kurtu, kdesi v předměstském zapadákově Londýna, jejž nazývá Venkov, okouzlující Susan MacLeodovou, o dvacet devět let starší ženu. Tady ta hra začíná… na tenisovém kurtě i v životě.

Novela, rozdělena do tří oddílů (stručně Jedna, Dva, Tři), je vyprávěna ve třech osobách: intimní a intenzivní ich-formě v části první, v du-formě v části druhé – a nakonec i v er-formě, tehdy, kdy se vše vrací jaksi do normálu a letarchie získává navrch, navzdory pološílenému konci, jenž se zdá být neodvratný, ne bez stop neodpustitelného cynismu.

Barnes, jenž přivedl ve Flaubertově papouškovi na scénu Geoffreye Braithwaita – postavu stárnoucího lékaře, který se na stará kolena věnuje zálibě putování po hmotných i duchovních stopách francouzského spisovatele Gustava Flauberta, podobně jako když čtenáři nabídl úhel pohledu stárnoucího vypravěče Tonyho Webstera ve Vědomí konce. Rekonstrukci klíčových okamžiků svého života se věnuje i Paul Roberts v Jediném příběhu.

Rámec této scenérie tvoří puritánské a snad i jistým způsobem sucharské předměstí Londýna, kde se takové extravagance, jako je vzplanutí nekonvenční lásky mezi mladíkem a starší ženou, nepovažuje za příliš vkusné. Oba jsou vyloučeni z tenisového klubu a svůj vztah, jenž má stránku platonickou i fyzickou, rozvíjejí, kde mohou.

Sentimentální výchova, abychom zůstali u Barnesova oblíbeného Flauberta – totiž láska Frédérica Moreaua k Madame Arnouxové – možná zapadala dosti prachem; jisté je, že Barnes tu před našima očima kouzlí anglickou variantu, o poznání šosáčtější.

Mihne se tu v záblescích slunce i několik narážek na politický kontext, který na počátku vztahu mladého Paula příliš nezajímá. „To jste konzervativec,“ odtuší jeden z návštěvníků tenisového klubu.

… to nebylo tak anglicky upjaté

Sexuální revoluce, jež se odehrávala v okamžiku vrcholícího vztahu mezi Paulem a Susan, někde v roce 1963-1964, jako kdyby nebyla. Jejich vztah byl totiž o poznání revolučnější, pokud ne rovnou reakční, každopádně buržoazně subverzivní.

A to i pro Paulovy spolužáky, kteří raději chodili s Carolinami svého věku. Paul ne, i když si patrně neuvědomoval, že čas je neúprosný. Ostatně, ačkoliv i ve velké Británii byly u vesla dvě výrazné ženy – o jejich mužích se nemluvilo tolik, jako když se mladík, takřečený zajíček, ukáže s cougar, anglicky pumou.

Můžeme ale říct, že Barnesův příběh Paula a Susan je plný vášně, tak jako nám v poslední době překládají evropská média vztah mezi Emmanuelem Macronem a jeho ženou Brigitte? Patrně nikoliv, neboť je pouze napsaný, i když v něm nalézáme četné autobiografické vsuvky. Věnován je Hermioně. Mimochodem, tato novela poprvé nenese věnovaní Pat Kavanaghové – od smrti Barnesovy ženy v říjnu 2008.

Ne, to není žádné mravoučné psaní, i když je Susan vdaná a má dvě dcery, nenese ani žádný předpisový odkaz na domácí násilí, ačkoliv Susanin choť Gordon má k tomu více než evidentně sklony.

Gordon jako prototyp anglického poraženectví, na počátku nezpracovaného válečného vítězství, ale i ztráty koloniální říše, nad níž slunce nezapadalo, prosakuje stránkami jako gin, který Gordon tolik pije. Když jednou přirazí dveře na Susan, vyrazí jí tím přední zuby i tolik sexy tesáky, které Paul tak obdivuje.

Susan tvrdí, že její generace je již „odehraná“. Ona sama Gordona přežije, nedokáže se ale ubránit konci, což Paul glosuje již jako zestárlý muž, který tomuto morálnímu a mentálnímu sesuvu osobnosti nedokázal zabránit. Ne, to není jenom o rozpadu osobnosti vlivem alkoholu, ale i rozpad čehosi, co se rozpadnout musí vždycky.

Nejde o to, jak se na počátku autor sugestivně ptá, zda „dokážeme pro lásku více trpět, když chceme milovat“. To není ta správná otázka. Nemáme totiž na výběr.

„V lásce je všechno dvojaké: pravda i láska; je to jediný subjekt, o něm je nemožné říct něco absurdního,“ tvrdí Julian Barnes. Ponechejme na čtenáři, zda tomu bude chtít věřit, neboť dotazování se po pravdě lásky, domnívám se, nemůže skončit jinak než jako katastrofa.

Je zapomnění úlevou, nebo hříchem? Není nakonec zapomnění jediným lékem – na lásku i bolest, zoufalství i ulepenou banalitu každodennosti? Někdo se pro lásku dokáže zabít, Paul to v knize do poslední stránky přežil.

I když to byla hra tak trochu na tři doby. Škoda některých postav, jako Susanina kamarádka Joan, jež nedostala více prostoru. Její láska totiž skončila právě v době, kdy ta Susanina počínala. Je to ale koneckonců pouze Barnesův... jediný příběh.

> Julian Barnes: Jediný příběh (The Only Story). V překladu Petra Fantyse vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2019.