> literatura > knihy > esej > recenze vyšla na literární.cz, dne 18. června 2019.
Metoda nasazení psí hlavy není nová. Překvapí ale u renomovaného historika, jakým je Timothy Snyder. Jeho polemický esej Cesta k nesvobodě, jež chce být obranou svobody a demokracie, je ale až příliš zatížen předsudky a stereotypy, v níž autor místo subtilních argumentů používá raději hole.
Americký historik Timothy Snyder (*1969) se i u nás zvolna stává referencí, na niž se významně odkazuje. Jeho poslední kniha Cesta k nesvobodě, volně navazující na velmi angažovanou rukověť Tyranie, jeho věrné čtenáře neudiví.
Oproti Tyranii, s níž tvoří v českém vydání pár nejen graficky, nabízí Cesta k nesvobodě o poznání větší dávku historického materiálu, jež mu slouží k obraně téhož, totiž svobody a demokracie.
Rozsáhlý esej, jež se zabývá posledním desetiletím politického vývoje v Americe, Evropě a Rusku, ovšem trpí značnou měrou metodologickým psychedelismu. Faktu snesl v knize dosti, jiné ale opomněl či vůbec nezmínil.
Práce, jež stojí na pomezí historického zkoumání a osobně angažovaného pojetí a interpretace, opomíjí zvláště fakta protichůdná a rozporuplná, ale zejména svým manicheistickým pojetím, do něhož zapojil i svou bujnou fantazii, staví sebe sama do řady autorů, jež nakonec zaměňují svá historická zkoumání za propagandu.
Ivan Iljin, který to všechno věděl
Řekněme si to ve zkratce: za vším hledejme agresivní Rusko. Ačkoliv v ruských dějinách není jen jednoho filozofa či myslitele, Timothy Snyder se v zásadě spokojí s jedním.
Bylo to podle něj zejména znovuzrození „křesťanského fašisty“ Ivana Iljina (1883-1954), jež dodalo intelektuální výzbroj nynějšímu ruskému predátoru Vladimiru Putinovi, jenž tvoří to podstatné a největší globální nebezpečí.
Zlom vidí Snyder v roce 2010, jímž také esej uvozuje, kdy nastal podle něj obrat v ruské mocenské politice vůči Západu a Americe. Začátek nového konfliktu, nové „studené války“, jež Východ vnutil Západu. Iljin, který byl skutečnosti pouze ruským nacionalistou a historickým odpůrcem bolševismu, tu byl samozřejmě se svým myšlením byl dávno předtím, v dobách zavátých (a v rozporuplnosti svého projevu), než došlo k onomu zlomu.
Nicméně díky jeho následovníkům, za jaké se vydávají nynější ideologové typu Alexandra Dugina nebo Vladislava Surkova, se stal v současném Rusku doslova zbožštělou ikonou. Tento akcent Snyder přehání, neboť v projevech Putina lze nalézt ještě odkazy na jiné filozofy, a rehabiltace a vydání spisů se dočkali i Nikolaj Berďajev (1874-1948) nebo Vladimír Solovjov (1953-1900).
Důraz na pravoslaví, jež má tvořit tu podstatu křesťanství ve spojení s fašismem, je vysloveně chybný. Nicméně mysticismus, jenž silně prochází někdy poněkud somnambulním ruským myšlením, ale není jedinou esencí a životodárným zdrojem Ruska. Výlučnost Ruska také není jediným trendem, jenž se opakuje přece v mnoha jiných kulturách a spisech.
Vydávat snahu po vlastním „životním prostoru“ za jádro Putinem konstruovaného „euroasijského impéria“, jako důkaz fašistického myšlení, v přímém odkazu na Iljina, může působit efektně, ale je zjednodušující. Rusko má ze zásady touhu po šíření své kultury a civilizace, neboť „být na periferii Londýna“, to jistě nechce ani rodák z Ohia.
Timothy Snyder, podobně jako někteří ruští ideologové, zachytil renesanci Iljinova myšlení, učinil z ní ale mnohem více strašáka, než realitu dnešního Ruska.
Zvítězí politika věčnosti nad politikou nevyhnutelností?
Autor si ale pro svůj výklad nevybral pouze ruského filozofa Iljina. Přišel i s vlastní terminologií. Pro Snydera bylo poslední desetiletí v globální politice střetem „politiky nevyhnutelnosti“ s „politikou věčnosti“. Tyto termíny jsou osobní Snyderovou invencí, které chtějí zachytit rozdíly mezi myšlením Západu a Východu.
Tam, kde se ukazuje, že selhala „politika nevyhnutelnosti“ (západní přesvědčení v samospasitelnost trhu, jenž produkuje automaticky demokracii), nastupuje odpověď v „politice věčnosti“ (a východní víře ve spásu nevinného těla impéria, jež má právo stát se obnovením řádu). Tuto dialektickou dualitu staví do protikladu k přesvědčení, jež provázalo Západ s pádem železné opony, známým jako „konec dějin“.
Snyderovy politiky stojí v opozici vůči sobě, zároveň ale se vzájemně doplňují. Jak si to máme konkrétně představit? Stačí vyslovit název poloostrova Krym, který Rusko v roce 2014 anektovalo, přidáme k tomu vzápětí termín „hybridní válka“ a doplníme to „kybernetickými útoky“: a máme už vše v jednom hrnci. Potom již jenom zamícháme a zahustíme a k plotně postavíme Donalda Trumpa, amerického prezidenta, ale především nejnovější produkt „zdělano v Rossiji“, a je to jasné. Rusko ve Snyderově knize vlastně již vyhrálo.
Ale není to tak snadné. Skutečnost je o poznání jiná. Americký historik Snyder, známý nejen eseji, ale i rozsáhlými historickými freskami Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem (2013) a Černá zem – Holokaust: historie a srovnání (2015), v nichž nabídl panorama mnohem širší, tu tentokrát ale popustil trochu více než obvykle své historické imaginaci, aby utvořil skládanku, jež se mu stala sebepotvrzující hypotézou.
Stačí jen zmínit, že v textu nenajdete jedinou zmínku o ukrajinském prezidentu Viktoru Juščenkovi, jehož „oranžová revoluce“ předešla Majdan, natož o Jevgeniji Primakovovi, jenž předešel Putina v akcentech na impérium; nezapomenout na slíbené (ne) rozšířování NATO, chybné bombardování Jugoslávie letectvem NATO, problematické americké intervence v Afghánistánu nebo Íráku, abychom viděli komplexněji realitu dneška.
Neboť nic z toho se nehodí do interpretace, v níž před rokem 2010 nic nebylo. Po útoku na americká dvojčata 11. září 2001, navzdory tomu, že dva roky předtím NATO bombardovalo Jugoslávii, Putin byl spíše solidární.
Sám autor se pozastavuje, že před rokem 2010 byl Putin mnohem vstřícnější, k Evropské unii (EU) i k NATO. Co se to asi stalo, že tomu již tak nakloněný nebyl?
Timothy Snyder nenabízí odpověď. Jevgenij Primakov, bývalý premiér a ministr zahraničních věcí ve své knize, jež u nás vyšla právě v roce 2010 se zeptal takto: Svět bez Ruska? Odpověď je přitom prostá. Ne, svět bez Ruska, jak ho vymodelovali američtí neo-konzervativní stratégové, prostě možný není. Snyder, upřímně zděšený z nástupu Trumpa, pochopil, že k obnově demokracie je zapotřebí „občanské odvahy“.
Nevinné tělo Ruska, jež se brání penetraci?
Rusko ale nepochopíme, když mu budeme nasazovat „psí hlavu“ vždy tehdy, když nám k tomu budou chybět vedle selektivních fakt také argumenty a souvislosti. Pokud budeme chtít uvěřit informacím, že Trumpa vlastně vyrobili Rusové, co to svědčí o americké demokracii?
Není to nakonec tak, že i samotná Amerika, ona tolik vychvalovaná kolébka demokracie, vlastně ve svých genech má mnohem hloubě zakódováno to, co hledá Snyder v Rusku? Amerika přece vyrostla na obchodu s otroky, rasismus je dosud silně přítomný v nejnovějších černošských bouřích, neúcta k ženám a jinakosti není pouze import z Ruska!
Není snad Snyder, uhranutý přespříliš koncepcí „nevinného těla“ Ruska, které se brání penetraci „černým spermatem“, jak tvrdí někteří ruští ideologové? Proč tomu přisuzovat až takovou obsesivní váhu? Věříme snad všemu, co říká Trump? Proč věřit všem blouznivým mystikům druhého nálevu?
Nejpochybnější jsou úvahy, v nichž vystupuje Snyder jako šiřitel konspiračních úvah, neboť například ruské angažmá v Sýrii vykresluje jako snahu vyvolat uprchlickou krizi, jež má svrhnout dosud demokratické vlády v Evropě. Podobně se dozvídáme, že vazby na ultrapravicové nebo nesystémová uskupení, posilují jejich roli v Evropě.
Jejich role ale měla již mnohem dříve své vlastní kořeny, ve Francii se Jean-Marie Le Pen nedostal do druhého kola 21. dubna 2002 kvůli úsilí ruských rozvědek, ale z důvodů slabosti tehdejších republikánů. Nárůst Mattea Salviniho po roce 2013 předcházela ale mravenčí práce jeho předchůdce Umberta Bossiho, který z tématu separatismu učinil jedno z rozhodujících témat italské národní politiky, a to průmyslovou nerovnováhou mezi Severem a Jihem, jež tížila zemi navzdory ekonomickému rozmachu 60. let.
Vytrhnout věci ze souvislostí, popsat je žánrově čtivým, ale problematickým stylem, přivádí autorovi popularitu i čtenáře, znedůvěryhodňuje ho ale v širším pohledu. Opis americké reality, která se náhle objevila v Trumpově Americe (důraz na zdrogovaná předměstí zavilá na povolených opiátech), stejně jako dlouhodobé trendy v Evropě (nárůst pocitu ohrožení a „velké výměny“, jak o tom píše třeba francouzský filozof Renaud Camus), nepřišly louskutím ruských prstů.
Je ale vždy svůdné, stát se prorokem konce, než být pečlivým glosátorem a vykladačem někdy protichůdných trendů. Timothy Snyder svoji „současnou historii“ přeexponoval, vyvolal ale nakonec černobílý film, který nestačil ani trochu kolorovat. Snyder chce věřit, že Trump u sporáku je ruský agent, jenž zamíchal svou kvedlačkou do jednoho hrnce všechny možné jedovaté příměsi. K tomu, abychom tu krmi nejedli, nám křik nepomůže.
Stačí možná proti psychedelismu a manicheismu vzít jenom trochu historický rozum – prostě do hrsti.
> Timothy Snyder: Cesta k nesvobodě: Rusko, Evropa, Amerika (The Road to Unfreedom: Russia, Europe, America). V překladu Martina Pokorného vydala nakladatelství Paseka a Prostor, 2019.
Americký historik Timothy Snyder (*1969) se i u nás zvolna stává referencí, na niž se významně odkazuje. Jeho poslední kniha Cesta k nesvobodě, volně navazující na velmi angažovanou rukověť Tyranie, jeho věrné čtenáře neudiví.
Oproti Tyranii, s níž tvoří v českém vydání pár nejen graficky, nabízí Cesta k nesvobodě o poznání větší dávku historického materiálu, jež mu slouží k obraně téhož, totiž svobody a demokracie.
Rozsáhlý esej, jež se zabývá posledním desetiletím politického vývoje v Americe, Evropě a Rusku, ovšem trpí značnou měrou metodologickým psychedelismu. Faktu snesl v knize dosti, jiné ale opomněl či vůbec nezmínil.
Práce, jež stojí na pomezí historického zkoumání a osobně angažovaného pojetí a interpretace, opomíjí zvláště fakta protichůdná a rozporuplná, ale zejména svým manicheistickým pojetím, do něhož zapojil i svou bujnou fantazii, staví sebe sama do řady autorů, jež nakonec zaměňují svá historická zkoumání za propagandu.
Ivan Iljin, který to všechno věděl
Bylo to podle něj zejména znovuzrození „křesťanského fašisty“ Ivana Iljina (1883-1954), jež dodalo intelektuální výzbroj nynějšímu ruskému predátoru Vladimiru Putinovi, jenž tvoří to podstatné a největší globální nebezpečí.
Zlom vidí Snyder v roce 2010, jímž také esej uvozuje, kdy nastal podle něj obrat v ruské mocenské politice vůči Západu a Americe. Začátek nového konfliktu, nové „studené války“, jež Východ vnutil Západu. Iljin, který byl skutečnosti pouze ruským nacionalistou a historickým odpůrcem bolševismu, tu byl samozřejmě se svým myšlením byl dávno předtím, v dobách zavátých (a v rozporuplnosti svého projevu), než došlo k onomu zlomu.
Nicméně díky jeho následovníkům, za jaké se vydávají nynější ideologové typu Alexandra Dugina nebo Vladislava Surkova, se stal v současném Rusku doslova zbožštělou ikonou. Tento akcent Snyder přehání, neboť v projevech Putina lze nalézt ještě odkazy na jiné filozofy, a rehabiltace a vydání spisů se dočkali i Nikolaj Berďajev (1874-1948) nebo Vladimír Solovjov (1953-1900).
Důraz na pravoslaví, jež má tvořit tu podstatu křesťanství ve spojení s fašismem, je vysloveně chybný. Nicméně mysticismus, jenž silně prochází někdy poněkud somnambulním ruským myšlením, ale není jedinou esencí a životodárným zdrojem Ruska. Výlučnost Ruska také není jediným trendem, jenž se opakuje přece v mnoha jiných kulturách a spisech.
Timothy Snyder, podobně jako někteří ruští ideologové, zachytil renesanci Iljinova myšlení, učinil z ní ale mnohem více strašáka, než realitu dnešního Ruska.
Zvítězí politika věčnosti nad politikou nevyhnutelností?
Autor si ale pro svůj výklad nevybral pouze ruského filozofa Iljina. Přišel i s vlastní terminologií. Pro Snydera bylo poslední desetiletí v globální politice střetem „politiky nevyhnutelnosti“ s „politikou věčnosti“. Tyto termíny jsou osobní Snyderovou invencí, které chtějí zachytit rozdíly mezi myšlením Západu a Východu.
Tam, kde se ukazuje, že selhala „politika nevyhnutelnosti“ (západní přesvědčení v samospasitelnost trhu, jenž produkuje automaticky demokracii), nastupuje odpověď v „politice věčnosti“ (a východní víře ve spásu nevinného těla impéria, jež má právo stát se obnovením řádu). Tuto dialektickou dualitu staví do protikladu k přesvědčení, jež provázalo Západ s pádem železné opony, známým jako „konec dějin“.
Snyderovy politiky stojí v opozici vůči sobě, zároveň ale se vzájemně doplňují. Jak si to máme konkrétně představit? Stačí vyslovit název poloostrova Krym, který Rusko v roce 2014 anektovalo, přidáme k tomu vzápětí termín „hybridní válka“ a doplníme to „kybernetickými útoky“: a máme už vše v jednom hrnci. Potom již jenom zamícháme a zahustíme a k plotně postavíme Donalda Trumpa, amerického prezidenta, ale především nejnovější produkt „zdělano v Rossiji“, a je to jasné. Rusko ve Snyderově knize vlastně již vyhrálo.
Stačí jen zmínit, že v textu nenajdete jedinou zmínku o ukrajinském prezidentu Viktoru Juščenkovi, jehož „oranžová revoluce“ předešla Majdan, natož o Jevgeniji Primakovovi, jenž předešel Putina v akcentech na impérium; nezapomenout na slíbené (ne) rozšířování NATO, chybné bombardování Jugoslávie letectvem NATO, problematické americké intervence v Afghánistánu nebo Íráku, abychom viděli komplexněji realitu dneška.
Neboť nic z toho se nehodí do interpretace, v níž před rokem 2010 nic nebylo. Po útoku na americká dvojčata 11. září 2001, navzdory tomu, že dva roky předtím NATO bombardovalo Jugoslávii, Putin byl spíše solidární.
Sám autor se pozastavuje, že před rokem 2010 byl Putin mnohem vstřícnější, k Evropské unii (EU) i k NATO. Co se to asi stalo, že tomu již tak nakloněný nebyl?
Timothy Snyder nenabízí odpověď. Jevgenij Primakov, bývalý premiér a ministr zahraničních věcí ve své knize, jež u nás vyšla právě v roce 2010 se zeptal takto: Svět bez Ruska? Odpověď je přitom prostá. Ne, svět bez Ruska, jak ho vymodelovali američtí neo-konzervativní stratégové, prostě možný není. Snyder, upřímně zděšený z nástupu Trumpa, pochopil, že k obnově demokracie je zapotřebí „občanské odvahy“.
Nevinné tělo Ruska, jež se brání penetraci?
Rusko ale nepochopíme, když mu budeme nasazovat „psí hlavu“ vždy tehdy, když nám k tomu budou chybět vedle selektivních fakt také argumenty a souvislosti. Pokud budeme chtít uvěřit informacím, že Trumpa vlastně vyrobili Rusové, co to svědčí o americké demokracii?
Není to nakonec tak, že i samotná Amerika, ona tolik vychvalovaná kolébka demokracie, vlastně ve svých genech má mnohem hloubě zakódováno to, co hledá Snyder v Rusku? Amerika přece vyrostla na obchodu s otroky, rasismus je dosud silně přítomný v nejnovějších černošských bouřích, neúcta k ženám a jinakosti není pouze import z Ruska!
Nejpochybnější jsou úvahy, v nichž vystupuje Snyder jako šiřitel konspiračních úvah, neboť například ruské angažmá v Sýrii vykresluje jako snahu vyvolat uprchlickou krizi, jež má svrhnout dosud demokratické vlády v Evropě. Podobně se dozvídáme, že vazby na ultrapravicové nebo nesystémová uskupení, posilují jejich roli v Evropě.
Jejich role ale měla již mnohem dříve své vlastní kořeny, ve Francii se Jean-Marie Le Pen nedostal do druhého kola 21. dubna 2002 kvůli úsilí ruských rozvědek, ale z důvodů slabosti tehdejších republikánů. Nárůst Mattea Salviniho po roce 2013 předcházela ale mravenčí práce jeho předchůdce Umberta Bossiho, který z tématu separatismu učinil jedno z rozhodujících témat italské národní politiky, a to průmyslovou nerovnováhou mezi Severem a Jihem, jež tížila zemi navzdory ekonomickému rozmachu 60. let.
Vytrhnout věci ze souvislostí, popsat je žánrově čtivým, ale problematickým stylem, přivádí autorovi popularitu i čtenáře, znedůvěryhodňuje ho ale v širším pohledu. Opis americké reality, která se náhle objevila v Trumpově Americe (důraz na zdrogovaná předměstí zavilá na povolených opiátech), stejně jako dlouhodobé trendy v Evropě (nárůst pocitu ohrožení a „velké výměny“, jak o tom píše třeba francouzský filozof Renaud Camus), nepřišly louskutím ruských prstů. Je ale vždy svůdné, stát se prorokem konce, než být pečlivým glosátorem a vykladačem někdy protichůdných trendů. Timothy Snyder svoji „současnou historii“ přeexponoval, vyvolal ale nakonec černobílý film, který nestačil ani trochu kolorovat. Snyder chce věřit, že Trump u sporáku je ruský agent, jenž zamíchal svou kvedlačkou do jednoho hrnce všechny možné jedovaté příměsi. K tomu, abychom tu krmi nejedli, nám křik nepomůže.
Stačí možná proti psychedelismu a manicheismu vzít jenom trochu historický rozum – prostě do hrsti.
> Timothy Snyder: Cesta k nesvobodě: Rusko, Evropa, Amerika (The Road to Unfreedom: Russia, Europe, America). V překladu Martina Pokorného vydala nakladatelství Paseka a Prostor, 2019.
Žádné komentáře:
Okomentovat