Dobrá literární dynamika: Samice medvěda a levharta jsou odvážnější než ostatní samice!

> literatura >  ceny > Francie > literárni podzim >vyšlo na literarni.cz, dne 13. prosince 2019

Zvolna se uzavírá podzim, za chvíli budou Vánoce. I ve Francii. Než vypukne literární zima, ohlédněme se za posledními autory a tématy, jež provázelo tolik sledované období, od srpna do listopadu, známé jako „rentrée littéraire“. Tentokrát bilančně počtvrté a naposledy.

> FRANCOUZSKÝ LITERÁRNÍ PODZIM IV.

Letošní literární podzim, podobně jako každý jiný rok, nabídl široký přehled o stavu francouzské literatury. Ta se více než jindy věnuje křehkým mezilidským vztahům, mnohdy na pokraji skutečného šílenství. Je zároveň zprávou o ekonomickém potenciálu samotného trhu.

Specializovaný knižní týdeník Livres Hebdo oznámil, že letošní rok dosáhl „dobré dynamiky“ a nárůstu o 42 procent, což konkrétně značí navýšení prodeje o 425 000 knih.

Ve víru prodeje, čísel a mediálního šílenství

Mezi tituly, které se nejlépe prodávaly, uspěla zejména tři nakladatelství: Gallimard, Flammarion a P. O. L., tvořící společný holding Madrigall, v němž 60 procent akcií drží sourozenci Antoine a Isabelle Gallimardovi. Holding se dokázal prosadit v řadě 55 nejlépe prodávaných knih s 15 tituly před skupinou Hachette (s 11 tituly) a dvěma dalšími: Editisem a Albinem Michelem (každý po 8 titulech). Livres Hebdo připomíná, že největšího úspěchu jako nakladatelský dům dosáhl Albin Michel: rekordního prodeje 384 000 exemplářů.

Získání Goncourtovy ceny Jeanem-Paulem Duboisem zvedlo podle průběžného statistického výzkumu Edistatu prodej jeho vítězné knihy Tous les hommes n'habitent pas le monde de la mȇme facon (Všichni lidé nebydlí na světě stejným způsobem) na žebříčku nejprodávanějších knih, čímž trumfl i do té doby neohrožené postavení Amélie Nothombové a jejího „kristovského titulu!“ Soif (Žízeň).

Pro Duboisovo nakladatelství L'Olivier se jedná vůbec o první Goncourtovu cenu v její historii vůbec.

Koncem listopadu informoval výzkumný institut GfK, že belgická autorka Nothombová, dlouho považovaná za favoritku na Goncourta, prodala celkem 189 327 exemplářů, čímž jenom posílila své exkluzivní postavení v nakladatelství Albin Michel, které o ní pečuje měrou nevídanou: kromě nakladatelské podpory v oblasti marketingu a prodeje má v tomto nakladatelském domě i vlastní kancelář, kde si může psát, co chce.

A i letos předvedla, že jedna kniha ročně je u ní standard. Péče nakladatele neudiví, neboť její Žízeň tvoří letošního podzimu, notoricky zvaného „rentrée littéraire“, polovinu z celkového prodeje nakladatelství.

Špatně si ovšem nestojí ani Sylvain Tesson, jenž téhož dne, kdy byla v Paříži udělována Goncourtova cena, získal velmi ceněnou konkurenční Renaudotovu cenu za román La panthère des neiges (Sněžný levhart). Autor uvozuje knihu citátem z Aristotela: „Všechny samice jsou méně odvážné než samci: kromě medvěda a levharta. Samice těchto druhů se zdají být odvážnější.“ Tesson, proslulý svými cestovními eskapádami za hranice všedních dnů, nalezl v tématu vztahu mezi člověkem a zvířetem zvláštního zalíbení. Tentokrát na tibetských náhorních plošinách...

Nakladatelství Gallimard má v první desítce ještě dva tituly, kromě 4. dílu dětské fantasy La passe-miroir (Průchozí zrcadlo) s názvem La tempête des échos (Bouře ozvěn) od Christelle Dabosové rovněž román i u nás známé Karine Tuilové: Les choses humaines (Lidské záležitosti). Za tuto knihu, zabývající se aktuálními problémy v duchu „MeeToo“ získala Tuilová, jež s oblibou drží prst na tepu doby, rovnou ocenění dvojí: cenu Interallié a „malého Goncourta“ v jeho podobě pro mládež.

V rozhovoru pro Orientaci listu Lidové noviny před dvěma lety autorka pravila, že by chtěla ve svých knihách „zažehnout dosud nezažehnutá témata“. Inu, nechť čtenář posoudí, jak se jí to podařilo. Jinak nakladatelství Albin Michel se podařilo umístit vysoce i ambiciózní prvotinu Victorie Masové: Le bal des folles (Ples šílených), jež přišla s kontroverzním tématem psychiatrických experimentů na ženách konce 19. století. To téma vyloženě hoří!

Kromě zvýšeného prodeje knih stoupá i podíl žen, které jsou dnes ve Francii hojně čteny: oproti 37 procentům loňského roku, narostl jejich podíl na 44 procent. Zdá se, že věčný souboj pohlaví, bude i na literárním trhu předmětem dalšího zkoumání. Již nyní to vypadá, že ono podzimní literární šílenství jen tak neskončí, neboť již na scénu zvolna vstupuje to zimní, jež dopředu ohlašuje a slibuje četné literární událost.

Považte jenom ta jména! Loni to byla událost s posledním kouskem literárního dekadenta Michela Houellebecqua a jeho Serotoninem, jenž vyšel na začátku roku…

Nyní to bude 481 novinek z francouzské a světové literatury, jež se od 2. ledna 2020 objeví ve francouzských knihkupectvích. A mezi nimi nový Pierre Lemaitre, nový Jean Echenoz, ale i nový Erik Orsenna, stejně jako nový Fréderic Beigbeder nebo nová Yasmina Reza.

Politické bitvy, štípance a schválnosti

Mezi pravidelné bitvy, které neminou ani knihkupecké pulty, patří souboje politické, mající podobu ideových návrhů, ale častěji vyrovnávání účtů nebo různých podob psychosomatických bilancí, jež nacházejí žádoucí pozornost v dychtivých médiích. Ta si nenechají uniknout nic z toho, co nabízí tento žánr. Již na jaře přišel se svou bilancí (a ironickými štípanci) bývalý prezident Nicolas Sarkozy, jenž odešel z politiky po porážce se svým ideovým protivníkem Françoisem Hollandem v květnu 2012. Bývalý hyperprezident pojmenoval svou knihu s galským odhodláním: Passions (Vášně).

A protože Sarkozy odcházel počínajícího léta před sedmi lety se srdcem na dlani, je i tato jeho kniha v nakladatelství L'Observatoire vyznáním, mající často povahu zajíkavého citového koktání. „Celý svůj život jsem měl štěstí, moc štěstí, možná až příliš štěstí, když myslím na všechny ty, kteří nemají jinou možnost, než čelit zoufalé šedivosti každodenního a často bolestivé života. Není to tak, že bych byl ušetřen zkouškám. Měl jsem také svůj díl profesionálních a osobních neúspěchů. Mám někdy dokonce pocit, že jsem musel zaplatit vysokou cenu za úspěch a proslulost. Ale nikdy, nikdy jsem nepoznal nudu,“ píše úvodem své knihy reflexí a vzpomínek.

Politik, advokát, v neposlední řadě také muž, jehož radám neujde ani současný prezident Emmanuel Macron, se sice neustále zmítá v dosud nedořešených kauzách – mezi nimiž tím pomyslným vrcholkem je sponzorování jeho prezidentské kampaně jistým Muammarem Kaddáfím –, ale takový je zkrátka život politický. Život politický, život neveselý. Aspoň není nuda.

Místy to ovšem vypadá, že ve Francii píše knihu politik (téměř) každý. Auru politika-spisovatele, jak ji pěstoval François Mitterrand blahé paměti, první socialistický prezident s dlouhými stíny až do republiky Vichy, ale v posledních letech nahradila trochu účelová kuchyňská linka, na kterou se trochu bez ladu a skladu vysype celý koš – nesoustavných myšlenek, bizarností i lechtivých anekdot. Píše bývalý prezident François Hollande, intelektuální vůdce lidové opozice Jean-Luc Mélenchon, pravicový intelektuál François Baroin, ale i „účetní poslední socialistické vlády“, jinak také bývalý ministr vnitra Bernard Cazeneuve, ale i další, šéf francouzského senátu Gérard Larcher, starostka Paříže Anne Hidalgová, levicový zbojník, dokumentarista a poslanec François Ruffin nebo bývalá ministryně spravedlnosti Christiane Taubirová.

I když by chtěl François Hollande, jiný socialista – pro změnu (dobrovolně) ve výslužbě – působit stále jaksi státnicky, jeho „politické lekce“ se zdají být po datu splatnosti. Přesto, a musí to konstatovat i novinářka konzervativního listu Le Figaro, jeho předchozí kniha, již vydalo loňského roku pod názvem Les leçons du pouvoir nakladatelství Stock, nezůstala bez odezvy – lidé ji brali od počátku útokem. A prezident podepisoval a podepisoval. V tomto zalíbení je Hollande se Sarkozym zajedno.

Je ale zapotřebí dodat, že v tomto knižním politickém duelu Sarkozy nakonec Hollanda pokořil. „Krásná pomsta!“ píše pobaveně ultra-konzervativní týdeník Valeurs actuelles, když vypočítává, že Sarkozy prodal zatím o 100 000 výtisků více než Hollande. Nejnovější Hollandův titul, jenž vstoupil tak trochu na zapřenou do letošního „rentrée littéraire“, vznikl na základě podnětu „pokrokového nezávislého“ think-tanku Terra Nova. Kniha rozhovoru nese název: Répondre à la crise démocratique (Odpovědět na demokratickou krizi, nakl. Fayard).

A jaká je odpověď prezidenta ve výslužbě? Kdo si myslí, že Francouzi jsou pyšní na své instituce a považují je doslova za nedotknutelné, chyba lávky! Hollande chce fakticky „pokrokově a nezávisle“ změnit ve Francii režim, jenž vládne… - a pozor: zavést ten, co je ve Spojených státech amerických! Sacrebleu! Vytvořit skutečný prezidentský model! Myslí to Hollande vážně? Nebo se chce jenom za každou cenu stát zajímavým? Ne, vypadá to opravdu, ale opravdu vážně… To patrně nebude žádná schválnost, stejně jako jeho (nezveřejněná) touha vrátit se zpátky do Élysejského paláce, jež ale spíše budí dojem, že se (on sám, nikoliv duch) vznáší nad vodami. Alespoň na těch cestách, jimiž Hollande chodí…

Co by na to asi řekla jeho bývalá partnerka Valérie Trierweilerová? Ano, to je ta… co nikdy nevydýchala, že před lety její přítel (čerstvě zvolený prezident v roce 2012) políbil při svém vítězství jinou ženu, než právě ji! Nebyla to Valérie, ale Ségolène Royalová, matka jeho čtyř dětí, kterou si k tomu vybral. A to neměl dělat.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ano, i ona vydala na podzim svou knihu. Podobně jako před lety, když se v knize Merci pour ce moment (Díky za ten okamžik) vyrovnávala účet osmi let (převážně tajného) vztahu ve stejném nakladatelství Les Arènes vydává novinku: On se donne des nouvelles (Dáme si zprávu). „Neměl ani tu schopnost, aby kandidoval!“ říká o Hollandových politických schopnostech.

Ne, vyšlo mnohem, mnohem více zajímavých knih. Jen bude potřeba se jim věnovat samostatně, do větší hloubky: budiž tato čtyřdílná kronika pouze jakýmsi pohledem z TGV (francouzský vysokorychlostní vlak), odkud se za okny míhají stavení, lesy i lidé. Než se na ně snese bílý sníh – budou Vánoce. O literární zimě, která začne v lednu roku 2020 si povíme příště.

Předchozí díly literární kroniky:

> Potřebuje literatura provokaci? Diskuse kolem Moixe nekončí (I.)
> Ani polemiky, ani vlny, ale krása fikce. Sto let po Proustovi nepřišla bouře (II.)
> Jak nezabít Goncourtovu cenu? Spisovatelka Françoise Saganová je ovšem nesmrtelná! (III.)