> literatura > francouzská literární zima/jaro 2020 > psáno pro portál literarni.cz
> FRANCOUZSKÉ LITERÁRNÍ JARO
Pokoušet pokušeni? Zatímco Pierre Lemaitre a jeho poslední dílo Zrcadlo našich bolestí ovládlo ještě francouzskou literární zimu, jaro již patří ve Francii plně Leïle Slimaniové a její Zemi jiných. I tato kronika přešla nenápadně ze zimy do jara.
Ustálilo se tvrzení, že době, již nyní poněkud úzkostně prožíváme, se aktuálně v proudu času říká: čas koronavirový. Ta doba ovšem vybízí k důkladnější četbě literatury, o níž v běžném shonu nezavadíme možná tak často.
Hlubší a silnější zážitek, jež přináší díla, jež se pokoušejí o shrnutí delšího časového období, maji také vlastní etiketu. Mezi těmi, kteří je vyhledávají, se zaužíval termín, který dřívější ságy nebo fresky přiřazuje k novému literárnímu podžánru - takzvaných "románových řek".
Pokušení, jež s nimi bývá spojeno, má často podobu cest, vedoucích po proudu času zpátky. V obou případech, jimž se budeme věnovat, jde o trilogie. Pierre Lemaitre i Leïla Slimaniová mají nyní důvod těšit se výrazné čtenářské přízni. O důvod více rovněž se o ně zajímat...
Groteskni odlesky ztracených duší
Obě románové řeky, do kterých má smysl vstoupit - totiž Miroir de nos peines (Zrcadlo našich bolestí, Albin Michel, 2020) a Le pays des autres (Země jiných, Gallimard, 2020) - nabízejí v současné francouzské literatuře přitažlivé výpovědi, odlišné ideově, ale i formálně. Co je spojuje je ovšem síla výpovědi.
Spisovatel Pierre Lemaitre (*1951) svým Zrcadlem našich bolestí uzavírá románovou trilogii, započatou oceňovaným Au revoir là-haut (Na shledanou tam nahoře, Albin Michel, 2013, č. Odeon, 2014, - za který získal Goncourtovu cenu, kterýžto román byl o čtyři roky zfilmován - po něm následoval druhý z cyklu Couleurs de l'incendie (Barvy požáru, Albín Michel, 2018).
Nynější třetí, opět hutný svazek (o síle 545 stran), zobrazuje počátek posledního z velkých evropských válečných konfliktů, totiž druhé světové války, redukovaného zde ovšem na pouhé dva měsíce - od 4. dubna do 14. června 1940. Podobně jako tomu bylo v předchozích dvou dílech, nejde u Lemaitra fakticky o válečný román, jako spíše o zobrazení charakterů, jakési groteskní odlesky duší, jež válečný konflikt v zrcadlech nasvětluje.
Autor, hlásící se k odkazu "lidového vyprávění", konkrétně k románovému časopiseckému fejetonu 19. století, vrhá své postavy na dobové plátno s velkou náruživostí, prokládanou místy jemnou žánrovou ironií. Freska, ne nepodobná svou silou v náčrtech dramatické katedrální klenbě, postupuje ale někdy až ke křiklavé barevnosti, a místy se nakonec nebrání ani plakátovosti; není to výsledku freska pompézní, ohromující.
Žánr, jemuž tu Lemaitre skládá poklonu, okouzlí ale bezpochyby sršícími dialogy, pestrou scenérií, i dílčími nastavovanými pointami, derouci se nezadržitelně ke svému (místy silně odhadnutelnému) vyvrcholení; je to v zásadě konzumní čtivo, nikoliv velká literatura. To je ale pro autora ceněných detektivek spíše konstatování faktu, než nějakou zlomyslnou výtkou.
Postavy tu netrpí složitou psychologií, ani hlubokým sebezničujícím sebezpytem, důležitý je jejich pohyb na předkreslené šachovnici dějinného dramatu. Ten je dán úvodní větou, tvořící románové echo k prvnímu i třetímu dílu. Válečné předpovědi jsou - a to je jakýmsi leitmotivem trilogie - vždy chybné, a daní za chyby je logicky vždy smrt.
Nechybí tu opět vojáci: jsou zastoupení trojicí Gabriel, Raoul a Fernand. Jejich nasazení v prvním dramatickém střetu francouzské armády - překvapivá ofenzíva německého vojska v Ardenách - působí zoufale nešťastně, jak zoufalé bylo samotné preludium válečného nasazení francouzské armády. Raoul dělá dojem Aramise - dokáže si poradit, a někdy o poznání více, než by člověk čekal. D' Artagnanem k trojíci těchto mušketýrů (dumasovské pomrkávání se tu vyskytuje velmi často) je záhadná chameleónská postava Désirého, muže mnoha profesí a charakterů: tu advokáta úkladné okouzlující vražedkyně, jindy uhlazeného propagandistického referena, aby nakonec ohromil nečekaně svým oddaně kněžským diletantismem...
Sekundující trojice civilistů: kavárník Jules, sevirka Louise a ošetřovatelka Alice zůstávají pábitelsky spíše v druhém plánu, jako jakési dějinami vláčené oběti. Louise nicméně aspiruje na více, a dá to velmi brzy najevo i autor.
Stojí za poznámku, a čtenář prvniho svazku trilogie to jistě oceni, že nenápadná servírka Louisa, jejímž ostře expresivním entrée celý román dryáčnickou scénou začíná, se v trilogii již jednou objevila - byla pouze tehdy o deset let mladší. Její zoufalství má nyní povahu hledání ztraceného dětství...
Srostlé stromy prokletého života
Marocko-francouzská autorka Leïla Slimaniová (1981) svou trilogii teprve zahájila. Země jiných se v zásadě významnou měrou liší od toho, na co jsme u ní zatím byli zvyklí. Také její dílo není válečné. Dotýká se ho ovšem oběma okraji: v postavě Amina a jeho přítele, ale i konečným východiskem.
Výpověď tohoto románu má oproti jeji předchozí tvorbě mnohem ráznější ambici: její sága je velmi osobní, neboť román je faktickou zpovědí o osudu její vlastní rodiny.
Tam, kde svými útlými svazky - Chanson douce (Něžná píseň, Gallimard, 2016, č. Argo, 2017)) - za níž ovšem obdržela Goncourtovu cenu, nebo prvotinou Dans le jardin de l'ogre (V lidožroutově zahradě, Gallimard, 2014, č Argo, 2018), budila zaujetí převážně "klinickým psaním", popustila v počínající trilogii uzdu nejen své nové fantazii.
Už to není ta suchá a úsporná spisovatelka - v tom nejlepším slova máme tu čest s dílem doslova virtuózním.
Kdo by si myslel, že bude mít jako čtenář co dočinění s jakýmsi mravoučným koloniálním románem, bude zklamán. Slimaniová od první kapitoly románu s podtitelm La guerre, la guerre, la guerre (Válka,.válka, válka), odkazující na slavný americký film Jih proti Severu (1939), zabývá se ale vším jiným, než válkou, jakkoliv na pozadí její latentní přízračnosti; ta válka o nezávislost na Francii ale není vůbec z žádné čítanky.
Sledujeme vlastně příběh lásky - Mathildy a Amise. On, sebevědomý marocký farmář, navrátivší se z druhé světové války, kde bojoval za Francii, ovenčený slávou a medialemi, si domů přiváží tu největší trofej. Ano, je jí právě Mathilde, jeho francouzská žena z Alsaska.
Tak to vidí tradiční arabské venkovské obyvatelstvo Meknèsu, kam mladý pár přijíždí v roce 1947 společně kultivovat půdu. Jak to vidí Mathilde? Maroko je francouzský protektorát, Amine je muslim, Mathilde křesťanka. Jejich sňatek z Alsaska je utajený - a v islámském Maroku i tak nepravoplatný.
Příběh, rámovaný osmi lety, od roku 1947 do roku 1955, líčí ve velkých obrazech proměnu země, rodiny i celého Maroka, kde podobně jako v celém Maghrebu, narůstá hnutí odporu známé v dějinách jako národně-osvobozovaci hnutí.
Jenže, a v tom je Slimaniová originální, mikro-dějiny, v niž Slimaniové babička prodělává konverzi k islámu, je stupňováné přesvědčením, že láska musí přežít, i když je vystavena tradicionalistickému útlaku a společenskému násilí. Vášeň, jak o ní umí psát Slimaniová, je doslova bez zábran.
Slimaniové se daří, dáno jejím vlastním prožitkem, téměř neskutečné: spojit navýsost nesplnitelné. Vysvětlit emociální vazbu, kulturní i sociální vazby, aniž by sklouzávala do klišé o zlých Francouzích a divokých Arabech. To je asi nejsilnější v opisu příběhu nekonvenční vzpoury vedlejší postavy Salmy, sestry Amina.
To prokletí, jež prožívala patrně i ona sama sama n vlastní kůži, nejlépe vyjadřuje v pohledu postavy Aïchy, vlastní matky, jež očima holčičky sleduje ten svět, jenž se z jedné války proměňuje do té druhé. V jedné z vrcholných scén, kdy Amine na "své ženy" vytáhne revolver, zní pokojem pouze její: "Tati!"
Metafora srostlých citrónovníků s pomerančovníky, jejichž plody nelze ve výsledku pozřít, neplatí rozhodně v jejím případě. Jaká je jinakost její původní vlasti? Jaká je ona sama? Osvobození, o něž usilovala probuzená marocká společnost, měla svá omezeni. A neplatila v žádném případě pro ženy. Prokletí toho světa, jak ho i v jiných (převážně publicistických vystoupeních) Slimaniová představuje, se dotýká totiž i těch nejintimnějších věcí.
V tom je tato kniha, oproti té Lemaitrově, velmi současná. Nesklouzává ke karikatuře, ani k sebeokouzlení vlastním rukopisem.
> Pokračování příště...
Pokoušet pokušeni? Zatímco Pierre Lemaitre a jeho poslední dílo Zrcadlo našich bolestí ovládlo ještě francouzskou literární zimu, jaro již patří ve Francii plně Leïle Slimaniové a její Zemi jiných. I tato kronika přešla nenápadně ze zimy do jara.
Ustálilo se tvrzení, že době, již nyní poněkud úzkostně prožíváme, se aktuálně v proudu času říká: čas koronavirový. Ta doba ovšem vybízí k důkladnější četbě literatury, o níž v běžném shonu nezavadíme možná tak často.
Hlubší a silnější zážitek, jež přináší díla, jež se pokoušejí o shrnutí delšího časového období, maji také vlastní etiketu. Mezi těmi, kteří je vyhledávají, se zaužíval termín, který dřívější ságy nebo fresky přiřazuje k novému literárnímu podžánru - takzvaných "románových řek".
Groteskni odlesky ztracených duší
Obě románové řeky, do kterých má smysl vstoupit - totiž Miroir de nos peines (Zrcadlo našich bolestí, Albin Michel, 2020) a Le pays des autres (Země jiných, Gallimard, 2020) - nabízejí v současné francouzské literatuře přitažlivé výpovědi, odlišné ideově, ale i formálně. Co je spojuje je ovšem síla výpovědi.
Nynější třetí, opět hutný svazek (o síle 545 stran), zobrazuje počátek posledního z velkých evropských válečných konfliktů, totiž druhé světové války, redukovaného zde ovšem na pouhé dva měsíce - od 4. dubna do 14. června 1940. Podobně jako tomu bylo v předchozích dvou dílech, nejde u Lemaitra fakticky o válečný román, jako spíše o zobrazení charakterů, jakési groteskní odlesky duší, jež válečný konflikt v zrcadlech nasvětluje.
Autor, hlásící se k odkazu "lidového vyprávění", konkrétně k románovému časopiseckému fejetonu 19. století, vrhá své postavy na dobové plátno s velkou náruživostí, prokládanou místy jemnou žánrovou ironií. Freska, ne nepodobná svou silou v náčrtech dramatické katedrální klenbě, postupuje ale někdy až ke křiklavé barevnosti, a místy se nakonec nebrání ani plakátovosti; není to výsledku freska pompézní, ohromující.
Žánr, jemuž tu Lemaitre skládá poklonu, okouzlí ale bezpochyby sršícími dialogy, pestrou scenérií, i dílčími nastavovanými pointami, derouci se nezadržitelně ke svému (místy silně odhadnutelnému) vyvrcholení; je to v zásadě konzumní čtivo, nikoliv velká literatura. To je ale pro autora ceněných detektivek spíše konstatování faktu, než nějakou zlomyslnou výtkou.
Nechybí tu opět vojáci: jsou zastoupení trojicí Gabriel, Raoul a Fernand. Jejich nasazení v prvním dramatickém střetu francouzské armády - překvapivá ofenzíva německého vojska v Ardenách - působí zoufale nešťastně, jak zoufalé bylo samotné preludium válečného nasazení francouzské armády. Raoul dělá dojem Aramise - dokáže si poradit, a někdy o poznání více, než by člověk čekal. D' Artagnanem k trojíci těchto mušketýrů (dumasovské pomrkávání se tu vyskytuje velmi často) je záhadná chameleónská postava Désirého, muže mnoha profesí a charakterů: tu advokáta úkladné okouzlující vražedkyně, jindy uhlazeného propagandistického referena, aby nakonec ohromil nečekaně svým oddaně kněžským diletantismem...
Sekundující trojice civilistů: kavárník Jules, sevirka Louise a ošetřovatelka Alice zůstávají pábitelsky spíše v druhém plánu, jako jakési dějinami vláčené oběti. Louise nicméně aspiruje na více, a dá to velmi brzy najevo i autor.
Stojí za poznámku, a čtenář prvniho svazku trilogie to jistě oceni, že nenápadná servírka Louisa, jejímž ostře expresivním entrée celý román dryáčnickou scénou začíná, se v trilogii již jednou objevila - byla pouze tehdy o deset let mladší. Její zoufalství má nyní povahu hledání ztraceného dětství...
Srostlé stromy prokletého života
Marocko-francouzská autorka Leïla Slimaniová (1981) svou trilogii teprve zahájila. Země jiných se v zásadě významnou měrou liší od toho, na co jsme u ní zatím byli zvyklí. Také její dílo není válečné. Dotýká se ho ovšem oběma okraji: v postavě Amina a jeho přítele, ale i konečným východiskem.
Výpověď tohoto románu má oproti jeji předchozí tvorbě mnohem ráznější ambici: její sága je velmi osobní, neboť román je faktickou zpovědí o osudu její vlastní rodiny.
Už to není ta suchá a úsporná spisovatelka - v tom nejlepším slova máme tu čest s dílem doslova virtuózním.
Kdo by si myslel, že bude mít jako čtenář co dočinění s jakýmsi mravoučným koloniálním románem, bude zklamán. Slimaniová od první kapitoly románu s podtitelm La guerre, la guerre, la guerre (Válka,.válka, válka), odkazující na slavný americký film Jih proti Severu (1939), zabývá se ale vším jiným, než válkou, jakkoliv na pozadí její latentní přízračnosti; ta válka o nezávislost na Francii ale není vůbec z žádné čítanky.
Sledujeme vlastně příběh lásky - Mathildy a Amise. On, sebevědomý marocký farmář, navrátivší se z druhé světové války, kde bojoval za Francii, ovenčený slávou a medialemi, si domů přiváží tu největší trofej. Ano, je jí právě Mathilde, jeho francouzská žena z Alsaska.
Tak to vidí tradiční arabské venkovské obyvatelstvo Meknèsu, kam mladý pár přijíždí v roce 1947 společně kultivovat půdu. Jak to vidí Mathilde? Maroko je francouzský protektorát, Amine je muslim, Mathilde křesťanka. Jejich sňatek z Alsaska je utajený - a v islámském Maroku i tak nepravoplatný.
Příběh, rámovaný osmi lety, od roku 1947 do roku 1955, líčí ve velkých obrazech proměnu země, rodiny i celého Maroka, kde podobně jako v celém Maghrebu, narůstá hnutí odporu známé v dějinách jako národně-osvobozovaci hnutí.
Jenže, a v tom je Slimaniová originální, mikro-dějiny, v niž Slimaniové babička prodělává konverzi k islámu, je stupňováné přesvědčením, že láska musí přežít, i když je vystavena tradicionalistickému útlaku a společenskému násilí. Vášeň, jak o ní umí psát Slimaniová, je doslova bez zábran.
Slimaniové se daří, dáno jejím vlastním prožitkem, téměř neskutečné: spojit navýsost nesplnitelné. Vysvětlit emociální vazbu, kulturní i sociální vazby, aniž by sklouzávala do klišé o zlých Francouzích a divokých Arabech. To je asi nejsilnější v opisu příběhu nekonvenční vzpoury vedlejší postavy Salmy, sestry Amina.
To prokletí, jež prožívala patrně i ona sama sama n vlastní kůži, nejlépe vyjadřuje v pohledu postavy Aïchy, vlastní matky, jež očima holčičky sleduje ten svět, jenž se z jedné války proměňuje do té druhé. V jedné z vrcholných scén, kdy Amine na "své ženy" vytáhne revolver, zní pokojem pouze její: "Tati!"
Metafora srostlých citrónovníků s pomerančovníky, jejichž plody nelze ve výsledku pozřít, neplatí rozhodně v jejím případě. Jaká je jinakost její původní vlasti? Jaká je ona sama? Osvobození, o něž usilovala probuzená marocká společnost, měla svá omezeni. A neplatila v žádném případě pro ženy. Prokletí toho světa, jak ho i v jiných (převážně publicistických vystoupeních) Slimaniová představuje, se dotýká totiž i těch nejintimnějších věcí.
V tom je tato kniha, oproti té Lemaitrově, velmi současná. Nesklouzává ke karikatuře, ani k sebeokouzlení vlastním rukopisem.
> Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat