> literatura > dějiny křesťanství > esej > Marie-Françoise Baslezová: L'Église à la maison
V čase francouzské revoluce existovala představa, kterou podporoval jansenismus, že původní křesťanství bylo náboženstvím katakomb a krypt. To bylo také důvodem, proč inspirovalo zjevně absurdní představu vzniku „občanské ústavy kléru“, která byla zamýšlena jako návrat k „původní církvi“. Tato tendence pomohla ale zejména rozetnout katolické duchovenstvo na dvě části a zmobilizovat masy proti samotné revoluci.
Čtvrteční vydání přílohy Le Figaro littéraire se věnuje eseji, který historička Marie-Françoise Baslezová, specialistkou na historii náboženství, zejména na pozdní antiku, nazvala: L'Église à la maison (Církev doma, nakladatelství Salvator). Jakou měli ale revolucionáři v 18. století představu o těchto vzdálených dobách? A jakou o nich máme my?
Rané křesťanské komunity obklopovaly a dosud obklopují různé druhy fantazie. Prvotní věřící se ve chvíli, kdy církev teprve vznikala, nejčastěji setkávali v domech (domus ecclesiae). Esej, jenž se zabývá prvními dny církve, sice vychází z textů patristiky, ale někdy se od nich liší, zejména tehdy, když historik není teologem.
Autorka se pokouší zejména relativizovat obraz křesťanství jako „nepřetržitě pronásledovaného náboženství“, trvá na jeho „domáckém charakteru“, shromážděném v komunitách věřících, kolem malých shromáždění (to je i samotný význam ekklesie), a přemýšlí o zvláštním tajemství jansenismu, a potom i úspěchu křesťanství.
Křesťanství nebylo náboženstvím žádného lidu
Náboženství, které dokázalo během několika desetiletí získat římské elity, zejména ženy, ale také „lidové“ duchy, zaujímá opravdu jedinečný status. Ve skutečnosti ale není pronásledováno, nicméně je sotva tolerováno. Za císaře Trajana, připomíná historička, císařský reskript zasáhl náboženství zákazem. To bylo na svou dobu zcela bezprecedentní, protože polyteističtí Římané byli ke všem ostatním náboženstvím, včetně judaismu, velmi tolerantní, a jako taková nebyla předmětem žádného pronásledování.
Proč vlastně bylo nakonec křesťanství vystaveno přísnějšímu zacházení? Jednoduše proto, vysvětluje Marie-Françoise Baslezová, protože vyhlášená římská tolerance byla založena na myšlence, že každý kult byl prvkem etnické identity, a každý kult byl prvkem etnické identity. Římané zkrátka uznávali, že každý podrobený lid má právo zachovat si své náboženství a ctít vlastni „bohy předků“.
Křesťanství v té době ale nebylo náboženstvím žádného lidu, křesťané nemohli tvrdit, že mají náboženství rodově. Jejich náboženství se totiž právě narodilo. To byl také hlavní důvod, proč bylo křesťanství v Římské říši, na rozdíl od judaismu, pronásledováno a zakázáno.
Recenzent si všímá také toho, jak autorka zpochybňuje „mýtus o katakombách“. „Pro každého, kdo navštívil předměstí Říma, je církev prvních století spojena s těmito podzemními místy, kde se pronásledované křesťanské komunity uchýlily,“ píše. „Marie-Françoise Baslezová tuto vizi zpochybňuje tím, že čerpá z výsledků nedávné archeologie. Vědecký výzkum ukázal, že katakomby nebyly v žádném případě útočištěm pro pronásledované křesťany, kteří se tam shromáždili na slavení eucharistie, jak se dalo soudit při návštěvě katakomb na Via Appia antica,“ upřesňuje.
Toto je podle historičky Baslezové mýtem, který byl vytvořen až za papeže Damasuse (366-387) z důvodů propagaci původní církve. Autorka píše suše: „Eucharistie? V katakombách se neslaví před čtvrtým stoletím, “ tedy v době, kdy křesťanství přestalo být pronásledováno (Edikt milánský z roku 313). Autorka dodává, že katakomby nikdy nehrály ani roli úkrytů, kromě několika případů v „rušných časech“ pontifikálních voleb.
„Stručně řečeno, přečtení tohoto eseje nese zásluhu na zpochybnění mnoha jistot v prvních krocích toho, co tvoří jednu ze základních větví naší západní civilizace, zejména tím, že ukazuje, jak tato první křesťanská společenství představovala svá hlavní témata, která tvoří náš současný svět: vznik a ocenění jednotlivce, dnes tak kritizované, odmítnutí otroctví a nové hodnocení statutu přistěhovalce, nová role přiznaná ženám, smysl mise,“ soudí recenzent Jacques de Saint-Victor.
„Toto domácí křesťanství jako takové,“ domnívá se, „skutečně stojí u zrodu některých našich skutečných západních kořenů.“
Žádné komentáře:
Okomentovat