V závěru života byla sama sobě legendou. Měla za sebou několikanásobná obrovská turné po celém světě (Americe, severní i jižní, Evropě, Asii, Africe i Austrálii). Klaněli se před ní císaři, králové i car, od nichž měla drahé dary (i ty živé v podobě zvířat). Pocty sklízela i tam, kde to někdy nečekala: její kroky změkčovaly tkané koberce, bilé lilie i obyčejná saka dělníků, jež před ní pokládali.
V historickém slova smyslu byla první globální ikonou. Herečka, vyrostlá na klasickém francouzském divadelním repertoáru, se nebála riskovat, ráda přijímala nové vlivy, provokovala svým stylem a závěr života věnovala filmovým produkcím.
Nebyla pouze herečkou, ale i malířkou a sochařkou, a najdete-li si čas (a peníze), není od věci zajít se podívat na některou z aukcí, kde se objevují její díla, nebo se jen občas začíst do jejích literárních děl.
Dvojí život v polosvětě
Chtěla být původně jeptiškou. A samozřejmě pokřtěnou katoličkou. Věděla ale opravdu, tato pohublá dcera holandské kurtizány židovského původu, jedenácté dítě ze čtrnácti, kým by vlastně chtěla být? Po rurální eskapádě v Bretani, kam ji matka odložila a dvou sezónách v dívčí škole na předměstí v Auteuil, zatoužila malá Sarah po lásce a uznání.
V historickém slova smyslu byla první globální ikonou. Herečka, vyrostlá na klasickém francouzském divadelním repertoáru, se nebála riskovat, ráda přijímala nové vlivy, provokovala svým stylem a závěr života věnovala filmovým produkcím.
Nebyla pouze herečkou, ale i malířkou a sochařkou, a najdete-li si čas (a peníze), není od věci zajít se podívat na některou z aukcí, kde se objevují její díla, nebo se jen občas začíst do jejích literárních děl.
Dvojí život v polosvětě
Chtěla být původně jeptiškou. A samozřejmě pokřtěnou katoličkou. Věděla ale opravdu, tato pohublá dcera holandské kurtizány židovského původu, jedenácté dítě ze čtrnácti, kým by vlastně chtěla být? Po rurální eskapádě v Bretani, kam ji matka odložila a dvou sezónách v dívčí škole na předměstí v Auteuil, zatoužila malá Sarah po lásce a uznání.
Její divadelní kariéra mohla začít. Duše její se zdála být uzdravena. Získala příslib vnitřního klidu, který tolik postrádala, nicméně postrádala ho i nadále: po celý svůj život, v němž se realita tak často měnila ve fikcí. Název jejích memoárů ostatně zní: Můj dvojí život.
Život se odehrával před kulisami, ale i za ními. Nebyl nikdy veden, jak jí připadalo, tou správnou nápovědou, a ona si musela nápovědu získat vždy sama. Snažila se hodně, někdy i jenom přežít v tom polo-světě (demi-monde), kde se láska směňovala hříchem. Proto ve svém divadle nakonec nápovědu úplně zrušila.
Rozhodovat se chtěla hlavně podle sebe, v duchu svého hesla ,,quand même'' (navzdory), jež si dala na svůj životní praporec. Ne vždy se jí to dařilo.
Mademoiselle ,,Quand Même''
Slečna Henriette-Rosine Bernard, známá dnes po celém světě jako Sarah Bernhardt, se narodila 22. dubna 1844 v Latinské čtvrti v Paříži. Ačkoliv data i jména mnozí dosud zpochybňují, faktem zůstává, že její jméno zůstává nezaměnitelné, s žádnou jinou herečkou si ji nikdo neplete. Otec byl neznámý. Ale co je komu do toho, že? Úspěch, natož se slávou, nepřišel hned, a za každým krokem bylo její veliké úsilí.
Nebýt ale vlivných mužů, a jejich úsilí, zejména Charlese hraběte Mornyho, nevlastního bratra Ludvíka III. Napoléona, jinak také milence její matky, již vydržoval, mohla si Sarah, která na odhodlání stát se jeptiškou mezitím zapomněla, o divadelní kariéře nechat jenom zdát. Šlechtic s dlouhými prsty, přítomný u jedné hádky své favoritky se vzpurnou dcerou, rozhodl, že malá Sarah má dramatický talent. Musí ale podstoupit povinné talentové zkoušky.
Vstup na Konzervatoř měl být tím prvním krokem. V lóži Comédie-Française, kam její matka, Julie, řečená Youle, svou dceru na podzim 1859 poprvé přivedla, na pozvání hraběte Mornyho a v doprovodu jednoho trochu neohrabaného muže, se Sarah zdálo, že se jí svět doslova mění před očima. Zazněl třikrát úder gongu: ,,Opona mého života se zvedla,'' napsala trochu pateticky ve svých pamětech.
,,Matka, má rozkošně krásná matka, vypadala jako madona, se svými zlatými vlasy, rozprostírajícími se všude, a očima, jež lemovaly tak dlouhé řasy, že se jí při pohledu dolů vytvářely stíny na tvářích,'' prozradila svůj vřelý, poněkud uštěpačný cit. O tom, kolik má matka závazků, se sama dozvídala jen zřídka, postupně a v předtuše, že pro ni ,,její madona'' chystá stejný úděl. K matce, jež způsobila mnohá její strádání, hledala klikatou cestu, plnou výčitek a pohrdání. A vzteku. Nikdy jí neodpustila, že si pro sebe nechala ,,velké tajemství'' o otci, jehož sama nikdy nepoznala.
Ale byl tu nakonec hrabě a ten neohrabaný muž s kreolským úsměvem. Ani jeden si vůči ní nikdy nic nedovolil, oba nad ní budou naopak po celý život držet ochrannou ruku. Bude to ale ona, ta malá Sarah, kdo zaujme porotu při zkouškách (vybrala si nečekaně La Fontainovu bajku O dvou slimácích), bude to zase ona, Sarah, kdo dá – krátce po svém kladném přijetí do angažmá v Comédie-Française – facku zasloužilé heroině Mlle Nathalie, bude to stále jen a jen ona, Sarah, kdo si nechá své nechtěné dítě, které měla…
,,Matka, má rozkošně krásná matka, vypadala jako madona, se svými zlatými vlasy, rozprostírajícími se všude, a očima, jež lemovaly tak dlouhé řasy, že se jí při pohledu dolů vytvářely stíny na tvářích,'' prozradila svůj vřelý, poněkud uštěpačný cit. O tom, kolik má matka závazků, se sama dozvídala jen zřídka, postupně a v předtuše, že pro ni ,,její madona'' chystá stejný úděl. K matce, jež způsobila mnohá její strádání, hledala klikatou cestu, plnou výčitek a pohrdání. A vzteku. Nikdy jí neodpustila, že si pro sebe nechala ,,velké tajemství'' o otci, jehož sama nikdy nepoznala.
Ale byl tu nakonec hrabě a ten neohrabaný muž s kreolským úsměvem. Ani jeden si vůči ní nikdy nic nedovolil, oba nad ní budou naopak po celý život držet ochrannou ruku. Bude to ale ona, ta malá Sarah, kdo zaujme porotu při zkouškách (vybrala si nečekaně La Fontainovu bajku O dvou slimácích), bude to zase ona, Sarah, kdo dá – krátce po svém kladném přijetí do angažmá v Comédie-Française – facku zasloužilé heroině Mlle Nathalie, bude to stále jen a jen ona, Sarah, kdo si nechá své nechtěné dítě, které měla…
Ne, bude to právě její matka, kdo za ní vytahá ještě hodně horkých kaštanů z ohně, které sama bude ještě upouštět neomaleně po cestě, protože se přece nechtěla před nikým ponižovat, protože chtěla žít podle svého hesla (quand même), a bude to zas a znovu hrabě a Alexandre Dumas, ten neohrabaný muž, co pro ni napíše zase hru, a pomůže vyřešit to ,,nešťastné dítě", k němuž se po letech přihlásí ten, o němž věděla jen ona, zda je skutečně otcem jejího Maurice, jak syna pojmenovala.
Tady se různé zdroje liší: americký biograf Christopher W. Gortner v románu První herečka tvrdí, že otcem byl dragoun Émil hrabě de Kérarty, později za prusko-francouzské války velitel obrany Paříže, zatímco francouzská historička Hélène Tierchantová v nejnovější monografii: Sarah Bernhardt: Skandální a nezkrotná míní, że otcem byl Henri de Ligny, belgický aristokrat.
Své vnučce Lysiane, která historku zaznamenala ve své knize: Sarah Bernhardt, moje babička, měla údajně říct, že po zjištění o těhotenství, ji starý Dumas, který se obával o její život, poslal k jednomu ze svých přátel do Bruselu. Ten, aby ji rozptýlil, uspořádal kostýmní ples, kde Sarah v přestrojení za anglickou královnu Alžbětu I. věnovala jeden svůj vlahý polibek blonďatému Hamletovi.
Poté, co pár hodin pro forma odolávala, se připojila ke svému tajemnému tanečníkovi, aby společně odešli do jeho luxusního apartmánu, jen kousek, do rue de la Toison-d'Or. ,,Pod parukou shakespearovského hrdiny se skrýval belgický princ Henri de Ligne, potomek maršála Svaté germánské říše Charlese-Josepha Lamorala de Ligne,' popsala serkání vnučka slavné divy.
Mladá herečka má brzy zjistit, že je těhotná, ale aby zachovala dekórum, nic po něm nechce a protlouká se sama dál - inu, Mademoiselle ,,Quand Même''. Kdo tedy byl otcem?
Po letech, když už je Sarah slavná, nabídne hrabě de Ligny, po smrti své zákonné (a počestné) ženy, že by Maurice adoptoval. Ten hrdě, v duchu matčina hesla, odmítne.
Malá, ale drzá studentská víla
Divadel, jimiž prošla, bylo více. Škrobená a zatuchlá Comédie-Française, kde se každoročně skládal hold Molièrovi, zakladateli domu, jí nevyhovovala, i když by tu byla pod penzí. V bulvárním Divadle Gymnase zase musela ječet a deklamovat texty, co jí jen těžko procházely hrdlem ven. Přichází ale nečekaně velká šance, na niž ji upozorní kolega Pierre Berton: jde i angažmá v Divadle Odéon. Šanci šla tentokrát opravdu sama, poučena několika vybranými vztahy s movitými muži, vstříc odhodlaně naproti.
Umělecký ředitel Félix Duquesnel, k němuž se dostavila řádně vyfintěná, ji ,,okamžitě shledal neodolatelnou''. ,,Nebyla hezká, byla horší," přiznal se později novináři z listu Le Figaro. „Viděl jsem, že stojím před úžasně nadaným tvorem, inteligentním až geniálním, s velkou energií, jež skrýval její zjev; tak křehkým a jemným, ale s divokou vůlí,'' svěřil se. A i když první výsledky nebyly nejlepší, chvíli to vypadalo na nový odchod, novicka se nakonec rychle zabydlela nejen v divadelní šatně, ale i v ředitelské posteli.
Tady se různé zdroje liší: americký biograf Christopher W. Gortner v románu První herečka tvrdí, že otcem byl dragoun Émil hrabě de Kérarty, později za prusko-francouzské války velitel obrany Paříže, zatímco francouzská historička Hélène Tierchantová v nejnovější monografii: Sarah Bernhardt: Skandální a nezkrotná míní, że otcem byl Henri de Ligny, belgický aristokrat.
Své vnučce Lysiane, která historku zaznamenala ve své knize: Sarah Bernhardt, moje babička, měla údajně říct, že po zjištění o těhotenství, ji starý Dumas, který se obával o její život, poslal k jednomu ze svých přátel do Bruselu. Ten, aby ji rozptýlil, uspořádal kostýmní ples, kde Sarah v přestrojení za anglickou královnu Alžbětu I. věnovala jeden svůj vlahý polibek blonďatému Hamletovi.
Poté, co pár hodin pro forma odolávala, se připojila ke svému tajemnému tanečníkovi, aby společně odešli do jeho luxusního apartmánu, jen kousek, do rue de la Toison-d'Or. ,,Pod parukou shakespearovského hrdiny se skrýval belgický princ Henri de Ligne, potomek maršála Svaté germánské říše Charlese-Josepha Lamorala de Ligne,' popsala serkání vnučka slavné divy.
Mladá herečka má brzy zjistit, že je těhotná, ale aby zachovala dekórum, nic po něm nechce a protlouká se sama dál - inu, Mademoiselle ,,Quand Même''. Kdo tedy byl otcem?
Po letech, když už je Sarah slavná, nabídne hrabě de Ligny, po smrti své zákonné (a počestné) ženy, že by Maurice adoptoval. Ten hrdě, v duchu matčina hesla, odmítne.
Malá, ale drzá studentská víla
Divadel, jimiž prošla, bylo více. Škrobená a zatuchlá Comédie-Française, kde se každoročně skládal hold Molièrovi, zakladateli domu, jí nevyhovovala, i když by tu byla pod penzí. V bulvárním Divadle Gymnase zase musela ječet a deklamovat texty, co jí jen těžko procházely hrdlem ven. Přichází ale nečekaně velká šance, na niž ji upozorní kolega Pierre Berton: jde i angažmá v Divadle Odéon. Šanci šla tentokrát opravdu sama, poučena několika vybranými vztahy s movitými muži, vstříc odhodlaně naproti.
Umělecký ředitel Félix Duquesnel, k němuž se dostavila řádně vyfintěná, ji ,,okamžitě shledal neodolatelnou''. ,,Nebyla hezká, byla horší," přiznal se později novináři z listu Le Figaro. „Viděl jsem, že stojím před úžasně nadaným tvorem, inteligentním až geniálním, s velkou energií, jež skrýval její zjev; tak křehkým a jemným, ale s divokou vůlí,'' svěřil se. A i když první výsledky nebyly nejlepší, chvíli to vypadalo na nový odchod, novicka se nakonec rychle zabydlela nejen v divadelní šatně, ale i v ředitelské posteli.
Začátek ,,nové hvězdy'' divadla toho 15. srpna 1866 zdaleka nebyl senzační. Bledá Sylvia z Marivauxovy Hry lásky a náhody jako první rozpoznala své selhání a po letech glosuje se slovy: „Nebyla jsem stvořena pro Marivauxe, který vyžaduje vlastnosti koketnosti, vzácnosti, které mi tehdy nebyly a dosud nejsou vlastní.'' Ani Dumas nebyl spokojen. Ale první neúspěch byl brzy zapomenut, Duquesnel si nemohl stěžovat, i když na sebe převzal její výplatu, neboť vzápětí, jen rok poté, její výkon v Athalie dramatika Jeana Racine všechny upoutal. Obávaný kritik Francisque Sarcey napsal:. „Několikrát jsem se přistihl, že u této téměř neznámé mladé dívky obdivuji jedinečnou přesnost intonace, nashledanou eleganci a jevištní instinkt, který je pozoruhodný.'' A v jakémsi novém rozrušení dodal: ,,Nejpodivnější na tom všem ale je, že ta dívka hraje tak nonšalantně, jako by dělala práci, která ji vlastně nudí.''
V tomto divadle, po dosažení dalších uměleckých met, se cítí konečně svobodnou umělkyní. Spisovatelka George Sandová, která o ní na veřejnosti mluví jako o ,,malé madoně'', si do svého Deníku zapíše, že Sarah je prostě ,,střelená''. ,,Ta holka hraje úplně mimo. Ach, jak jsou dnes hloupé ty divadelní běhny!'' Její vztah s polským pianistou Frederikem Chopinem je dávnou minulostí, přesto právě Sandová vzbudila u Sarah zájem pro svou nekonvenčnost, styl, jakkoliv poznamenaný životním zklamáním. Sarah hraje v Odéonu s úspěchem jejího Françoise le Champi („Sarah je v mnoha ohledech úplně hloupá, ale má přeci jen okouzlující povahu,“ poznamenala si potěšená dramatička Sandová o několik týdnů později)... a nemûže se dočkat premiéry hry Ruy Blas od Victora Huga.
Vedení ale hru – po násilných demonstracích kolem reprízy hry Hernani v Comédie-Française – stahuje a za předem ohlášeného Huga nasazuje v repríze Dumasova Keana. Studenti z Latinské čtvrti jsou nespokojení a dožadují se hry. ,,Ruy Blas, Ruy Blas!'' přerušují představení. Sarah, oblečená do kostýmu „Angličanky z roku 1820“ – hraje tu excentrickou slečnu Damby – vyvolává posměšky. A tu nadchází okamžik, tak typický pro temperament herečky. Přestává hrát, předstupuje na rampu a do povykujícího publika vyhrkne: ,,Chcete hájit věc spravedlnosti! Sloužíte jí ale dobře, když dnes večer pana Dumase činíte zodpovědného za exil pana Huga?'' Hlas se jí třese trémou a vztekem. Publikum ztichne. ,,Tento večer, který začal bitvou, skončil triumfem,“ vítězoslavně hlásil Félix Duquesnel. Když spadla opona, rozjívení studenti věnují velké ovace té, které budou od této chvíle nazývat jejich „malou vílou“.
Nebude už nikdy tak spokojená, ani a zejména tehdy, když se znovu vrací do Comédie-Française, kde se jí dostalo přeci jen satisfakce. Nechce se podřídit režimu, ani dobovým mravům, a v roce 1880 definitivně odchází
Chiméra v rakvi a před fotografem
Nebyla to vždy stejná herečka, její styl se vyvíjel, ale to podstatné tam již bylo: nasazení, silné odhodlání, a touha po svobodě, jež by nalezla výrazu v adekvátních, zpočátku toliko ženských rolích. Přišly ale i postavy mužské, dodnes nezapomenutelný Hamlet nebo Orlík. To ale byla Sarah Bernhard na samém vrcholu.
V tomto divadle, po dosažení dalších uměleckých met, se cítí konečně svobodnou umělkyní. Spisovatelka George Sandová, která o ní na veřejnosti mluví jako o ,,malé madoně'', si do svého Deníku zapíše, že Sarah je prostě ,,střelená''. ,,Ta holka hraje úplně mimo. Ach, jak jsou dnes hloupé ty divadelní běhny!'' Její vztah s polským pianistou Frederikem Chopinem je dávnou minulostí, přesto právě Sandová vzbudila u Sarah zájem pro svou nekonvenčnost, styl, jakkoliv poznamenaný životním zklamáním. Sarah hraje v Odéonu s úspěchem jejího Françoise le Champi („Sarah je v mnoha ohledech úplně hloupá, ale má přeci jen okouzlující povahu,“ poznamenala si potěšená dramatička Sandová o několik týdnů později)... a nemûže se dočkat premiéry hry Ruy Blas od Victora Huga.
Vedení ale hru – po násilných demonstracích kolem reprízy hry Hernani v Comédie-Française – stahuje a za předem ohlášeného Huga nasazuje v repríze Dumasova Keana. Studenti z Latinské čtvrti jsou nespokojení a dožadují se hry. ,,Ruy Blas, Ruy Blas!'' přerušují představení. Sarah, oblečená do kostýmu „Angličanky z roku 1820“ – hraje tu excentrickou slečnu Damby – vyvolává posměšky. A tu nadchází okamžik, tak typický pro temperament herečky. Přestává hrát, předstupuje na rampu a do povykujícího publika vyhrkne: ,,Chcete hájit věc spravedlnosti! Sloužíte jí ale dobře, když dnes večer pana Dumase činíte zodpovědného za exil pana Huga?'' Hlas se jí třese trémou a vztekem. Publikum ztichne. ,,Tento večer, který začal bitvou, skončil triumfem,“ vítězoslavně hlásil Félix Duquesnel. Když spadla opona, rozjívení studenti věnují velké ovace té, které budou od této chvíle nazývat jejich „malou vílou“.
Nebude už nikdy tak spokojená, ani a zejména tehdy, když se znovu vrací do Comédie-Française, kde se jí dostalo přeci jen satisfakce. Nechce se podřídit režimu, ani dobovým mravům, a v roce 1880 definitivně odchází
Chiméra v rakvi a před fotografem
Nebyla to vždy stejná herečka, její styl se vyvíjel, ale to podstatné tam již bylo: nasazení, silné odhodlání, a touha po svobodě, jež by nalezla výrazu v adekvátních, zpočátku toliko ženských rolích. Přišly ale i postavy mužské, dodnes nezapomenutelný Hamlet nebo Orlík. To ale byla Sarah Bernhard na samém vrcholu.
Byla velkou heroinou, ale hlavně herečkou extatickou, nervózní (nikdy nepřekonala strašlivou trému), feministickou, ale i silně chimérickou, unikavou. Ostatně, ráda sebe jako chiméru modelovala. Ano, i sarkastickou, ironickou a zoufalou.
Záběr jejího repertoáru byl široký: silné podloží měla v Jeanu Racinovi (proto jedna z nejčastějších rolí bude jeho Fédra), úspěch ale vyvolávali hlavně doboví módní autoři ,,dobře udělaných het'' jako Eugéne Scribe (Adrienne Lecouvreur) a Victorien Sardou (Tosca, Fedora, Gismonda, Theodora, Cleopâtre), vedle toho ji ale od prvních kroků provázeli Alexandr Dumas (později hlavně mladší s jeho Dámou s kaméliemi), George Sandová (Jiná, François le Chanpi), Victore Hugo (Ruy-Blas, Hernani) a Edmond Rostand (Samaritánka, Orlík, Cyrano z Bergeracu).
Záběr jejího repertoáru byl široký: silné podloží měla v Jeanu Racinovi (proto jedna z nejčastějších rolí bude jeho Fédra), úspěch ale vyvolávali hlavně doboví módní autoři ,,dobře udělaných het'' jako Eugéne Scribe (Adrienne Lecouvreur) a Victorien Sardou (Tosca, Fedora, Gismonda, Theodora, Cleopâtre), vedle toho ji ale od prvních kroků provázeli Alexandr Dumas (později hlavně mladší s jeho Dámou s kaméliemi), George Sandová (Jiná, François le Chanpi), Victore Hugo (Ruy-Blas, Hernani) a Edmond Rostand (Samaritánka, Orlík, Cyrano z Bergeracu).
Svůj styl ale nalezla i v okultních domácích seancích, večírcích, kdy si za zvuků Chopinova pohřebního pochodu lehala do vlastní vypolštářované rakve. Měla své publikum, o poznání jiné, i zde, kde byla patrně nejtemnější, a osobnější. Před fotoaparátem svého dvorního fotografa Nadara působí někdy velmi smutným dojmem.
Mucha a jeho Bożská
Na vrcholu úspěchu jejího vlastního divadla, nejprve Renaissance a nakonec druhého, pojmenovaného po ní samé, stál od poloviny 90. let po šest let, jeden Čech, moravský hřmotný Alfons Mucha, dekorativní malíř, jenž učinil z herečky bohyni. I když tu byli i jiní malíři - zejména Georges Clairin, s nímž se dokonce jednoho dne vznesla balónem nad Paříží, či mladičká Louise Abbémová, s kterou ji pojila i nová lesbická zkušenost - byl to právě Mucha, který dodal její kráse na plakátech tu orientální byzantskou opulentnost.
Díky němu zůstává na vrcholu stále, bývala donedávna i v dětských pokojích, a snad tu a tam zůstává i nyní. O eskapádách jejího ,,dvojího života'' se ví již o poznání méně.
Malíř Alfons Mucha vytvořil devět plakátů, kromě několika dalších šperků a jiných objektů, někdy i scénických prvků, podle nichž ji dnes hodnotíme. Je to správné hodnocení? Chceme i dnes jen tu Muchovu, trochu nasládlou Božskou Sarah?
Protože za stylem a reklamou na sušenky nebo čokoládu, kterou vedle toho Mucha provozoval, byla i herečka jiná: neodolatelná, silná, nesmiřitelná heroina velkých scén, stojící na počátku zcela Nové éry (modernismu), Nového umění a stylu (secese), ať už si tomu třeba britský historik Eric Hobshawn říkával,.jak chtěl, třeba ,,dlouhé 19. století''.
Mucha a jeho Bożská
Na vrcholu úspěchu jejího vlastního divadla, nejprve Renaissance a nakonec druhého, pojmenovaného po ní samé, stál od poloviny 90. let po šest let, jeden Čech, moravský hřmotný Alfons Mucha, dekorativní malíř, jenž učinil z herečky bohyni. I když tu byli i jiní malíři - zejména Georges Clairin, s nímž se dokonce jednoho dne vznesla balónem nad Paříží, či mladičká Louise Abbémová, s kterou ji pojila i nová lesbická zkušenost - byl to právě Mucha, který dodal její kráse na plakátech tu orientální byzantskou opulentnost.
Díky němu zůstává na vrcholu stále, bývala donedávna i v dětských pokojích, a snad tu a tam zůstává i nyní. O eskapádách jejího ,,dvojího života'' se ví již o poznání méně.
Malíř Alfons Mucha vytvořil devět plakátů, kromě několika dalších šperků a jiných objektů, někdy i scénických prvků, podle nichž ji dnes hodnotíme. Je to správné hodnocení? Chceme i dnes jen tu Muchovu, trochu nasládlou Božskou Sarah?
Protože za stylem a reklamou na sušenky nebo čokoládu, kterou vedle toho Mucha provozoval, byla i herečka jiná: neodolatelná, silná, nesmiřitelná heroina velkých scén, stojící na počátku zcela Nové éry (modernismu), Nového umění a stylu (secese), ať už si tomu třeba britský historik Eric Hobshawn říkával,.jak chtěl, třeba ,,dlouhé 19. století''.
***
Když Sarah Bernhardt 26. března 1923 zemřela, francouzský stát, slovy premiéra Raymonda Poicatého, odmítl uspořádat národní pohřeb. Rozhodnutí vyvolalo takové vzrušení, že o tři dny později, se s ní přišlo rozloučit v Paříži 800 000 lidí. Nikdo nad její rakví, jak si přála, nemluvil. Jen kdosi z chumlu vykřikl: ,,Bohové neumírají!''
Dostalo se jí označení Božská, Nezdolná, Nezkrotná, Skandální… Stala se legendou ještě za svého života, vzývanou a vynášenou postavou do nebe, nebo jak lakonicky poznamenal před její pražskou návštěvou v roce 1888 spisovatel Jan Neruda - historickou osobnost tohoto ,,století elektřiny a páry''.
Žádné komentáře:
Okomentovat