Zobrazují se příspěvky se štítkemPaříž. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPaříž. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 21. března 2016

Chomejní, Sade a já - rebelství, nikoliv bez příčiny

> kultura  > knihy > recenze vyšla na portálu České televize dne 19. března 2016.

Na počátku je zadek. Odhalený. Francouzská spisovatelka Abnousse Shalmaniová (*1977), jejíž íránské kořeny jsou zjevné, nenabízí jenom nahotu.

Dojde i na slova, jež se v tělo proměňují. I když její prvotina působí místy jako agitace, nelze se ubránit dojetí nad spontánním projevem a nasazením, které činí z knihy víc než jednu autobiografickou zpověď.

K přesné výpovědi o stavu Íránu má ovšem velmi daleko.

Po formální stránce jde o dokumentární prózu, v níž autorka spojuje osobní zážitky a vzpomínky s reflexemi nad stavem svým a potažmo celého světa (zvláště toho tzv. muslimského).

 Jejím východiskem jsou sešitové záznamy, jež si psala na podnět svého otce po dobu dvaceti let. Knihu ostatně otci věnovala.

Vzpomínky zahrnují období od roku 1979, kdy v Íránu nastoupil k moci ájatolláh Chomejní, až po relativní současnost (do roku 2013).

Autorka pendluje ve své paměti mezi dvěma městy: Paříží a Teheránem, a mezi dvěma zeměmi: Francií a Íránem.

čtvrtek 10. března 2016

Abnousse Shalmaniová: Chomejní, Sade a já - ukázka

> kultura > knihy  > ukázka z knihy Chomejní, Sade a já
Obálka českého vydání v nakladatelství Garamond.
Kniha íránské autorky Abnousse Shalmaniové: Chomejní, Sade a já se zabývá tématem, které vstupuje v souvislostech posledního vývoje na Blízkém východě mezi témata stále ostřeji vnímaná. 

Netýká se totiž pouze Íránu a Blízkého východu, ale může být i klíčem k pochopení rozdílů mezi civilizacemi. Příběh dívky, jež opustí Írán, aby dále žila ve Francii se dotýká i problému, zda je možné vzdát se svých kořenů.

Knihu představila autorka osobně dne 9. března v Knihovně Václava Havla. Ukázku zde publikujeme s laskavým svolením českého nakladatelství Garamond.

> ukázka
Teherán, 1983

Když jsem jako malá holka zatoužila svléknout se ve škole donaha, nebylo to kvůli vedru. Byla to provokace. Provokace stejného druhu jako skákání přes kozu v modlitebně školní mešity. Byla to fyzická potřeba.

Nechci to nosit! Navíc je to hnusný. Ne! A s logikou vlastní dětem: fajn, však počkej a uvidíš. Vrátí se ti to! Ten otravný šedivý šátek si teda vezmu, ale pak uvidíš. A spoustu lidí vidělo. Můj zadek.