 |
Polemika s Vojtěchem Varyšem a jeho textem Milan Kundera je jinde (Mladá fronta Dnes, 23. července 2016)
Vydání Kunderova dávného románu Život je jinde připomíná, že vzepětí české kultury šedesátých let, jíž byl dotyčný vlivnou a klíčovou postavou, dosud nebylo překonáno. Reflexe tohoto období by měla konečně začít. Nikdy není samozřejmě pozdě.
Ulepenost pro ulepenost. Další zbytečný text na tržišti marnosti? Komentátor a kritik Vojtěch Varyš, autor textu Milan Kundera je jinde, má to slovo (ulepenost) rád. Používá ho na provinčnost české kultury (národní obrození mu je „happeningem několika německy mluvících pražských intelektuálů“) a líbí se mu, když ho nakonec po několika piruetách přilepí i na čelo spisovateli Milanu Kunderovi.
A mohl to být přitom zcela jiný text – nezamindrákovaný, fundovaný, psaný trochu s nadhledem, protože téma si o nadhled říká.
Kundera prostě vydal v brněnském nakladatelství Atlantis oficiálně titul Život je jinde, svůj starý text, takže co? I když se budu snažit pochopit nevraživost, kterou autor k Milanu Kunderovi chová, domnívám se, že jeho postoj nenabízí východisko.
Proč se snažit vůbec vracet Kunderovi jeho údajný ostrakismus vůči české kultuře ostrakismem vlastním? Proč se mu tak jízlivě smát a odsunovat jeho dílo do hájemství „smíchu a zapomnění“? Z toho pocitu být chvíli „u volantu dějin“?
Milan Kundera totiž zdaleka není jinde a o tom, co se v Česku (i na Moravě) děje, má své zprávy – a nejsou to jenom výsledky utkání brněnské hokejové Komety. Ke Kunderovi se jistě dostane i text Varyšův; narcismus, soudím, by ale nemusel být hlavním motivem, pro nějž se zabýváme Kunderou, v pojetí Varyšově trochu sebestředným a slavným spisovatelem. Tím důvodem by mělo být dílo, n'est-ce pas?
Mimochodem, domnívám se – a vždy jsem o tom byl přesvědčen –, že Kunderovi na jeho bývalé vlasti vždy záleželo. Co když nám právě tímto vydáním tohoto románu chce něco podstatného sdělit? Něco o nás samotných?
Být čten a být pochválen... A něco říct
Každý autor chce být slovy básníka Františka Halase „čten a kýmsi pochválen“. A on je přece i Kundera dědicem jinotaje, skrytého významu a tajemství čtení mezi řádky. Mám Kunderu jako autora rád. Píšu to takto bez obezliček: provázel mé dospívání, mnohé postoje i zaujetí. Nemyslím přesto, že bych propadl nějakému jeho kultu. Proč se ale na Kunderu mnohem více odvolává třeba francouzský novelista Florian Zeller anebo filozof Alain Finkielkraut než někdo odtud? Kundera přece založil, ano i svým „upatlaným lyrismem“ slovy Varyše, již v čase básnických Monologů, obrovskou školu sociálně-kritické reflexe.
A myslím, že zejména svými romány (ale i přemýšlením o nich), vnesl Milan Kundera do evropské kultury mimořádný akcent. Stanul tak náhle velmi brzy v jedné řadě, tak trochu nechtěně, s Louisem Aragonem, jenž mu také – nikoli náhodou – napsal předmluvu ke slavnému Žertu. Proč bychom na to neměli být pyšní? Třeba jako evropští Češi?
* * *
A nebyl v tom sám: Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Bohumil Hrabal (ale i Vladimír Páral), ano, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Arnošt Lustig; byl mezi nimi i Milan Kundera, to byli prostě autoři, na něž můžeme být pyšní, stejně jako na Franze Kafku nebo Jaroslava Hašku v předchozím věku. Dokázali totiž zformulovat cosi podstatného: velmi silný, nejen dobový pocit, jenž nalezl odezvu. Ta literatura byla také podporována, byla i proskribována, byla brána vážně, hrála prostě svoji mimořádnou roli.
Milan Kundera totiž zdaleka není jinde a o tom, co se v Česku (i na Moravě) děje, má své zprávy – a nejsou to jenom výsledky utkání brněnské hokejové Komety. Ke Kunderovi se jistě dostane i text Varyšův; narcismus, soudím, by ale nemusel být hlavním motivem, pro nějž se zabýváme Kunderou, v pojetí Varyšově trochu sebestředným a slavným spisovatelem. Tím důvodem by mělo být dílo, n'est-ce pas?
Tady a teď s Milanem Kunderou
Téma samotného Kundery je tady a teď, není vůbec nikde jinde. On je tu přítomen mnohem více, svými kořeny, dědictvím i ryzí současností, i když se nám to nemusí líbit. Kdyby tady nebyl, sotva by se jím někdo zabýval. Proč se místo jízlivostí nesnažíme nad jeho odkazem vážně zamyslet? Není už konečně na čase?
Není vlastně vůbec, a to myslím s naprostou vážností, čas zamyslet se nad odkazem šedesátých let? Proč nebylo dosud toto období překonáno? Mladí a neklidní kritici si od devadesátých let na tomto údobí pouze brousili ostří svých per...
Vydání románu Život je jinde po třiceti letech – románu, jenž byl napsaný na sklonku šedesátých let, konkrétně roku 1969, vydaný ve Francii v roce 1973, u Škvoreckých až v roce 1979 – je událostí době navzdory. A mělo by nás zajímat, proč se tato kniha stala dnes již klasikou. Že se Varyšovi špatně čte? Inu, mne se vždy četl dobře, a nejen v češtině.
Román popisující životní příběh básníka Jaromila, podobného samotnému autorovi, jenž střízliví z lyrického věku, se může zdát dobově podmíněn – a také je. Původní název románu, Lyrický věk, jejž Kundera změnil pod vlivem nakladatele Gallimarda na slogan z pařížských ulic, tedy Život je jinde, má jistě ironickou pachuť. A není nic těžšího ani dnes podívat se sám na sebe do zrcadla.
Téma samotného Kundery je tady a teď, není vůbec nikde jinde. On je tu přítomen mnohem více, svými kořeny, dědictvím i ryzí současností, i když se nám to nemusí líbit. Kdyby tady nebyl, sotva by se jím někdo zabýval. Proč se místo jízlivostí nesnažíme nad jeho odkazem vážně zamyslet? Není už konečně na čase?
Není vlastně vůbec, a to myslím s naprostou vážností, čas zamyslet se nad odkazem šedesátých let? Proč nebylo dosud toto období překonáno? Mladí a neklidní kritici si od devadesátých let na tomto údobí pouze brousili ostří svých per...
Vydání románu Život je jinde po třiceti letech – románu, jenž byl napsaný na sklonku šedesátých let, konkrétně roku 1969, vydaný ve Francii v roce 1973, u Škvoreckých až v roce 1979 – je událostí době navzdory. A mělo by nás zajímat, proč se tato kniha stala dnes již klasikou. Že se Varyšovi špatně čte? Inu, mne se vždy četl dobře, a nejen v češtině.
Román popisující životní příběh básníka Jaromila, podobného samotnému autorovi, jenž střízliví z lyrického věku, se může zdát dobově podmíněn – a také je. Původní název románu, Lyrický věk, jejž Kundera změnil pod vlivem nakladatele Gallimarda na slogan z pařížských ulic, tedy Život je jinde, má jistě ironickou pachuť. A není nic těžšího ani dnes podívat se sám na sebe do zrcadla.
Kdo to dnes dokáže? Ten román je i ryze současným pohledem, s tím rozdílem, že o tom současném hrdinovi nikdo nic ještě nenapsal.
Kundera se v románu zásadně vyrovnává s omylem, iluzí celé své generace, že je možné věřit ideálům – že to byl ideál komunistický není nepodstatné, týká se totiž nakonec i jaksi idealismu jako takového. Dnes nikdo ničemu nevěří, podle Varyše jsou Směšné lásky kvalitní pro svůj neskrývaný cynismus, byť se zdají být dnes spíše láskami povýtce naivními. Proč bychom ale měli věřit Varyšovi? Kundera připouští omyl jako kategorii růstu.
Kundera se v románu zásadně vyrovnává s omylem, iluzí celé své generace, že je možné věřit ideálům – že to byl ideál komunistický není nepodstatné, týká se totiž nakonec i jaksi idealismu jako takového. Dnes nikdo ničemu nevěří, podle Varyše jsou Směšné lásky kvalitní pro svůj neskrývaný cynismus, byť se zdají být dnes spíše láskami povýtce naivními. Proč bychom ale měli věřit Varyšovi? Kundera připouští omyl jako kategorii růstu.
Kdo chtěl román znát, obstaral si ho, další díla lze číst i v mnoha jiných jazycích (čínsky i persky). Proč vlastně taková úzkost, že nevychází česky? V knihovně mám Kunderu kompletního ve francouzštině – a čte se mi jako kdybych ho četl česky. Četl jsem ho v Paříži, stejně jako v Praze. A rád ho čtu italsky – třeba v Římě. Musí být kvalita autora dána pouze jedním (byť rodným) jazykem? Jednoho dne bude celé jeho dílo v češtině, ano, budou to sebrané spisy jako ty ve francouzských Plejádách. Jednou...
Mimochodem, domnívám se – a vždy jsem o tom byl přesvědčen –, že Kunderovi na jeho bývalé vlasti vždy záleželo. Co když nám právě tímto vydáním tohoto románu chce něco podstatného sdělit? Něco o nás samotných?
Být čten a být pochválen... A něco říct
Každý autor chce být slovy básníka Františka Halase „čten a kýmsi pochválen“. A on je přece i Kundera dědicem jinotaje, skrytého významu a tajemství čtení mezi řádky. Mám Kunderu jako autora rád. Píšu to takto bez obezliček: provázel mé dospívání, mnohé postoje i zaujetí. Nemyslím přesto, že bych propadl nějakému jeho kultu. Proč se ale na Kunderu mnohem více odvolává třeba francouzský novelista Florian Zeller anebo filozof Alain Finkielkraut než někdo odtud? Kundera přece založil, ano i svým „upatlaným lyrismem“ slovy Varyše, již v čase básnických Monologů, obrovskou školu sociálně-kritické reflexe.
A myslím, že zejména svými romány (ale i přemýšlením o nich), vnesl Milan Kundera do evropské kultury mimořádný akcent. Stanul tak náhle velmi brzy v jedné řadě, tak trochu nechtěně, s Louisem Aragonem, jenž mu také – nikoli náhodou – napsal předmluvu ke slavnému Žertu. Proč bychom na to neměli být pyšní? Třeba jako evropští Češi?
* * *
A nebyl v tom sám: Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Bohumil Hrabal (ale i Vladimír Páral), ano, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Arnošt Lustig; byl mezi nimi i Milan Kundera, to byli prostě autoři, na něž můžeme být pyšní, stejně jako na Franze Kafku nebo Jaroslava Hašku v předchozím věku. Dokázali totiž zformulovat cosi podstatného: velmi silný, nejen dobový pocit, jenž nalezl odezvu. Ta literatura byla také podporována, byla i proskribována, byla brána vážně, hrála prostě svoji mimořádnou roli.
Kdo ze současných spisovatelů ji hraje? Proč tomu tak je? Není snad nic, co by měli říct? Kde jsou ti evropští čeští spisovatelé?
Místo ironie, sarkasmu a snahy vyvolat nějaký zájem na tržišti pokleslé marnosti, měli bychom se stále ptát, proč Milan Kundera dodnes oslovuje čtenáře na celém světě. Ne, není to jenom marketing Gallimarda nebo agentury Wylie, je to především silou výpovědi autora. Ano, svědectví autora, jenž svým příběhům i poselstvím věřil. Vtipálkové byli a budou, kdo ale dokáže být čten, měl by být i pochválen.
Místo ironie, sarkasmu a snahy vyvolat nějaký zájem na tržišti pokleslé marnosti, měli bychom se stále ptát, proč Milan Kundera dodnes oslovuje čtenáře na celém světě. Ne, není to jenom marketing Gallimarda nebo agentury Wylie, je to především silou výpovědi autora. Ano, svědectví autora, jenž svým příběhům i poselstvím věřil. Vtipálkové byli a budou, kdo ale dokáže být čten, měl by být i pochválen.
Ale už by se konečně mělo říct, že Milan Kundera, velký český autor evropské literatury, by tu měl být přijat. Nikoliv nekriticky, nikoli v předklonu, ale jako autor, jenž nám stále posílá vzkazy. Jaksi navzdory času...
Češi dokáží být velcí, když se chovají samozřejmě sebevědomě. To nemusí nijak souviset s arogancí (sebevědomí může být i jen prázdná nadutost), ale rozhodně to souvisí s nedostatkem samozřejmosti, protože ta příliš nepatří k našim dějinám. Rád bych tu závěrem vzdal hold všem těm, kteří z této nesamozřejmosti vytvořili českou kulturu.
Češi dokáží být velcí, když se chovají samozřejmě sebevědomě. To nemusí nijak souviset s arogancí (sebevědomí může být i jen prázdná nadutost), ale rozhodně to souvisí s nedostatkem samozřejmosti, protože ta příliš nepatří k našim dějinám. Rád bych tu závěrem vzdal hold všem těm, kteří z této nesamozřejmosti vytvořili českou kulturu.
Ano, tomu národnímu obrození, kterému se dnes každý směje. K samozřejmosti ale budeme ještě potřebovat trochu času. Základem budiž schopnost rozeznat hodnoty.
Žádné komentáře:
Okomentovat