Annie Ernaux (*1940) je první francouzskou autorkou, která obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Cena, dotovaná 8 miliony švédských korun (přibližně 35 milionů korun českých), obdržela celkem jako šestnáctý francouzský spisovatel, osm let po Patricku Modianovi, a celkově jako sedmnáctá žena.
Čím tak zaujala tato dvaosmdesátiletá žena švédskou porotu? Ocenění si vysloužila za ,,odvahu a klinickou pronikavostí, s níž odkrývá kořeny, odcizenost a kolektivní omezení osobní paměti'', napsala Nobelova akademie. Toto vysvětlení bez znalosti její tvorby může udivit jsou krkolomností, ale odpovídá charakteru Nobelovy ceny, jež vždy dokázala zaskočit, místy dokonce i vyvést z míry.
Udělení ceny Annie Ernaux část francouzské veřejnosti přivítala doslova v slzách, máme-li věřit Jeanu-Lucu Mélenchonovi, který na svém twitterovém účtu napsal: ,,Člověk pláče štěstím. Frankofonní literatura mluví ke světu jemným jazykem, který není jazykem peněz.''
Vystačit s nálepkami v případě Annie Ernaux, jež nikdy neskrývala své politické angažmá, mûże být ale poněkud matoucí. To, że se hlásí k odkazu levice a v posledních prezidentských volbách podporovala radikálně-levicového kandidáta Mélenchona, by nemělo zastřít, že její literární kvality tu jsou na prvním místě.
Ona sama, ostatně, vždy s oblibou opakovala, že její angažmá vychází z jejího psaní, nikoliv naopak.
Dějiny jako intimní svědectví
To, co je u Ernaux nejzajímavější, zůstává především skutečnost, jak dokázala učinit ze svého psaní svědectví doby. A to nikoliv na panoramatu velkých dějinných událostí, ale především s využitím vzpomínek, převážně na zcela obyčejné věci, s nimiž se potká doslova každý.
V jejím případě je ta skutečnost ryze feminní, a pro některé muže, uvyklé shlížet trochu pohrdlivě na ,,ženské psaní'', může být místy i dosti šokující. Annie Ernaux se nikdy nebála nabídnout otevřený pohled na otázky, které by se daly ve zkratce označit ve svaté trojici: menstruace, kopulace, interrupce.
Její duchovní matkou byla spisovatelka a zakladatelka evropského feminismu Simone de Beauvoir - a poté i marxistický sociolog Pierre Bourdieu. Věta z rozhodující knihy jejího života, totiž Druhého pohlaví De Beauvoir, zní: ,,Nerodíme se jako žena, ale stáváme se jí.'' Pro postupy Bourdieua a jeho výzkum ,,sociálního dědictví'' je důležitý termín, který je v Ernauxové tvorbě přítomný jako ,,třídní zrada''. Ten vychází u Bourdieua rovnou stezkou od velikána marxismu Karla Marxe. Pro někoho může být toto pozadí diskvalifikací, u Ernaux je to ale jen zpřesněním východisek.
Kvalita psaní naší autorky, daleko od všech ideologií, spočívá zejména v subtilním popisu událostí, hanby, ponížení, s nimiž se ona sama vyrovnává odvážně nástrojem, jenž neodmyslitelně patří k francouzské kultuře: skandálem.
Je zjevné, že v sobě vždy měla velkou sílu vzdoru, aby často tabuizovaná nebo zastíraná témata otevírala.
Klinická pronikavost se zaschlou krví
Oproti Patricku Modianovi, který získal Nobelovu cenu před osmi lety, je Ernaux absolutně nemysteriózní, její popisy jsou suché, záměrně nekvětnaté, žádná ,,velká literatura" plná metafor, ale prostě jen vzpomínky, brané jako záloha na šok, který čtenáři připravuje.
V jejích knihách, u nás stereotypně označovaných jako autobiografické, se jedná o specifický žánr, označovány ve Francii jako autofikce. Její příběhy nejsou skutečné více než příběhy ostatních, s nimiž se dokážeme ztotožnit.
Její ,,já'' (Annie Ernaux) je přítomno vždy tam, kdy ve vzpomínce hledá okamžik, v němž byla ,,uvnitř'' konkrétních situací. Nepíše ale pouze v ich-formě, první osobě, používá rovněž er-formu, třetí osobu, aby dala najevo odstup od sebe samé, například ve velmi poutavém románu Mémoire de fille (Dívčí vzpomínky, 2016). Popisuje ,,dívku z léta roku 1958'', která se poprvé setkala se sexuálním zážitkem. Její ,,druhé já'' se po ztrátě panenství ptá slovy Simone de Beauvoir: ,,Je první penetrace vždy znásilněním?''
,,Chtěla jsem na tu dívku zapomenout. Skutečně na ni zapomenout, tedy už o ní vůbec nepsat. Abych už nemyslela na to, že o ní psát musím: o její touze, šílenství, idiotství a pýše, hladu a zaschlé krvi. Nikdy se mi to nepodařilo."
V podobném duchu se nese i její výpověď s názvem L'Evénement (Událost, 2000), kde se vrací ke svému ilegálnímu potratu z roku 1963 v časech, kdy za něj v gaullistické Francii hrozilo vězení.
Trochu třídní emoce
Narodila se jako Annie Duchesne v Lillebonne (Seine Maritime), 1. září 1940, a vyrostla doslova mezi regály obchodu s potravinami svých rodičů, bývalých dělníků, kteří drželi i kavárnu, v obci Yvetot. Matka, praktikující katolička, ji zapsala na soukromou církevní školu, jež jí umožnila, jak zmiňuje, vyvázat se ze svého původního sociálního prostředí: studovat, číst a snít o životě, který by nebyl jen úklidem a službou.
Odchází z Yvetotu na vysokou École normale v Rouenu, s perspektivou pracovat jako učitelka. V roce 1960 strávila v Londýně jako au-pair: „Začala jsem ze sebe dělat literární bytost, někoho, kdo vidí věci tak, jako by se měly samy psát,'' zapsala si.
Pokračovala ve studiu literatury, navštěvuje přednášky filozofie. Na počátku 60. let se seznámila se svým budoucím manželem Philippem Ernauxem, založila s ním rodinu a pokračovala dále ve studiu.
Pod vlivem Nového románu napsala Annie Ernaux v roce 1962 svůj první román L’Arbre (Strom), který nakladatelství Seuil odmítlo. Tehdy si do svého deníku poznamenala: ,,Píšu, abych pomstila svou rasu.'' Měla na mysli společenskou vrstvu, ze které pocházela. Výraz rasa, jak později uvedla ,,označoval moji příslušnost k ovládanému světu'', ten výraz měl v tu chvíli zaznít silněji než „třída“.
V roce 1967 umírá její otec. ,,Ztratila jsem pouto se světem, ze kterého pocházím,“ napsala. Své rodiče svedla dohromady v knize v La Honte (Hanba, 1997), ve které se vrací k jedné červnové neděli roku 1952, kdy ,,chtěl otec zabít matku''. Se vzděláním, kterého se jí dostalo, nabízí pohled, velmi nekonvenční a zároveň krutý.
Ta hanba je totiž dvojitá. Stydí se za rodiče i sama za sebe, že je svým přechodem do jiné sociální vrstvy zradila. V knize se omluvně ptá: ,,Jakou hanbu bych si mohl přivodit psaním knihy, která odpovídá tomu, co jsem zažila ve svých dvanácti letech?''
Jednoduchá vášeň v kruhu
Možná, že ženy - část veřejnosti ji vzývá za její podporu #MeToo jako feministku - budou číst Annie Ernaux vždy jinak. Pro muže je každopádně literatura této spisovatelky hodná pozornosti také pro způsob, jakým popisuje sexuální vztahy. Neromanticky, často velmi komicky.
Ať již se jedná o Passion simple (Jednoduchá vášeň, 1992), v níž se zabývá svou sexuální závislostí na sovětském diplomatovi, nebo v její zatím poslední knize Jeune homme (Mladý muž, 2022), kde líčí v detailech jinou vášeň - neskrývaně nekonvenční vlastní poměr k mladému muži z předměstí.
Teprve Roky (Les Annés), jež nyní česky vycházejí v nakladatelství Argo, se Annie Ernaux stala uctívanou spisovatelkou a i u nás předmětem diplomových prací. To už je více - na pozadí dokumentů, fotografií a dopisů - než jedna intimní zpověď. V roce 2018 vyšly Roky anglicky a o rok později se ocitla mezi finalisty Man International Booker Prize.
Obrazy s lety mizí. „Zachraňte něco z doby, kdy už nikdy nebudeme," píše v knize. Tato kniha, jejíž pracovní název byl původně Roman total, dokázala Annie Ernaux přestoupit dál, za horizont svého já. To už není ,,třídní zrada'', nýbrž uzavření vlastního kruhu. Annie Ernaux, jež o sobě řada mluví jako o ,,archivářce emocí', se stává v těchto dnech globální ikonou, prostě kronikářkou své doby.
***
> Annie Ernaux, plným jménem Annie Thérèse Blanche Ernaux (roz. Duchesne) vyrůstala v Normandii, kde se také 1. září 1940 narodila.
Své první literární podněty získala mezi regály, kde její rodiče měli malou kavárnu a potraviny. Pod vlivem matky se odhodlala opustit sociální prostředí, a vydat se na dráhu učitelky a později spisovatelky.
Studovala na univerzitách v Rouenu a Bordeaux, v roce 1971 získala titul v moderní literatuře. Její diplomová práce se věnovala dílu Pierra de Marivauxe.
Na počátku 70. let Ernaux vyučoval na lyceu v Bonneville, Horním-Savojsku, na vysoké škole Évire v Annecy-le-Vieux, poté v Pontoise, než nastoupila do Národního centra pro distanční vzdělávání (Centre national d'enseignement à distance – CNED), kde byla zaměstnána 23 let.
Její romány byly zfilmovány: L'Evénement (Událost) režisérky Audrey Diwanové podle stejnojmenné knihy získal loňského roku ocenění Zlatého lva na Benátském festivalu.
Letos představila se svým synem Davidem v Cannes dokumentární film Les Annés super 8 (Roky na super 8), vycházející z rodinného filmového archivu let 1974-1981.
Je první francouzskou spisovatelkou, mezi patnácti muži, která získala Nobelovu cenu za literaturu.
Čím tak zaujala tato dvaosmdesátiletá žena švédskou porotu? Ocenění si vysloužila za ,,odvahu a klinickou pronikavostí, s níž odkrývá kořeny, odcizenost a kolektivní omezení osobní paměti'', napsala Nobelova akademie. Toto vysvětlení bez znalosti její tvorby může udivit jsou krkolomností, ale odpovídá charakteru Nobelovy ceny, jež vždy dokázala zaskočit, místy dokonce i vyvést z míry.
Udělení ceny Annie Ernaux část francouzské veřejnosti přivítala doslova v slzách, máme-li věřit Jeanu-Lucu Mélenchonovi, který na svém twitterovém účtu napsal: ,,Člověk pláče štěstím. Frankofonní literatura mluví ke světu jemným jazykem, který není jazykem peněz.''
Vystačit s nálepkami v případě Annie Ernaux, jež nikdy neskrývala své politické angažmá, mûże být ale poněkud matoucí. To, że se hlásí k odkazu levice a v posledních prezidentských volbách podporovala radikálně-levicového kandidáta Mélenchona, by nemělo zastřít, že její literární kvality tu jsou na prvním místě.
Ona sama, ostatně, vždy s oblibou opakovala, že její angažmá vychází z jejího psaní, nikoliv naopak.
Dějiny jako intimní svědectví
To, co je u Ernaux nejzajímavější, zůstává především skutečnost, jak dokázala učinit ze svého psaní svědectví doby. A to nikoliv na panoramatu velkých dějinných událostí, ale především s využitím vzpomínek, převážně na zcela obyčejné věci, s nimiž se potká doslova každý.
V jejím případě je ta skutečnost ryze feminní, a pro některé muže, uvyklé shlížet trochu pohrdlivě na ,,ženské psaní'', může být místy i dosti šokující. Annie Ernaux se nikdy nebála nabídnout otevřený pohled na otázky, které by se daly ve zkratce označit ve svaté trojici: menstruace, kopulace, interrupce.
Její duchovní matkou byla spisovatelka a zakladatelka evropského feminismu Simone de Beauvoir - a poté i marxistický sociolog Pierre Bourdieu. Věta z rozhodující knihy jejího života, totiž Druhého pohlaví De Beauvoir, zní: ,,Nerodíme se jako žena, ale stáváme se jí.'' Pro postupy Bourdieua a jeho výzkum ,,sociálního dědictví'' je důležitý termín, který je v Ernauxové tvorbě přítomný jako ,,třídní zrada''. Ten vychází u Bourdieua rovnou stezkou od velikána marxismu Karla Marxe. Pro někoho může být toto pozadí diskvalifikací, u Ernaux je to ale jen zpřesněním východisek.
Kvalita psaní naší autorky, daleko od všech ideologií, spočívá zejména v subtilním popisu událostí, hanby, ponížení, s nimiž se ona sama vyrovnává odvážně nástrojem, jenž neodmyslitelně patří k francouzské kultuře: skandálem.
Je zjevné, že v sobě vždy měla velkou sílu vzdoru, aby často tabuizovaná nebo zastíraná témata otevírala.
Klinická pronikavost se zaschlou krví
Oproti Patricku Modianovi, který získal Nobelovu cenu před osmi lety, je Ernaux absolutně nemysteriózní, její popisy jsou suché, záměrně nekvětnaté, žádná ,,velká literatura" plná metafor, ale prostě jen vzpomínky, brané jako záloha na šok, který čtenáři připravuje.
V jejích knihách, u nás stereotypně označovaných jako autobiografické, se jedná o specifický žánr, označovány ve Francii jako autofikce. Její příběhy nejsou skutečné více než příběhy ostatních, s nimiž se dokážeme ztotožnit.
Její ,,já'' (Annie Ernaux) je přítomno vždy tam, kdy ve vzpomínce hledá okamžik, v němž byla ,,uvnitř'' konkrétních situací. Nepíše ale pouze v ich-formě, první osobě, používá rovněž er-formu, třetí osobu, aby dala najevo odstup od sebe samé, například ve velmi poutavém románu Mémoire de fille (Dívčí vzpomínky, 2016). Popisuje ,,dívku z léta roku 1958'', která se poprvé setkala se sexuálním zážitkem. Její ,,druhé já'' se po ztrátě panenství ptá slovy Simone de Beauvoir: ,,Je první penetrace vždy znásilněním?''
,,Chtěla jsem na tu dívku zapomenout. Skutečně na ni zapomenout, tedy už o ní vůbec nepsat. Abych už nemyslela na to, že o ní psát musím: o její touze, šílenství, idiotství a pýše, hladu a zaschlé krvi. Nikdy se mi to nepodařilo."
V podobném duchu se nese i její výpověď s názvem L'Evénement (Událost, 2000), kde se vrací ke svému ilegálnímu potratu z roku 1963 v časech, kdy za něj v gaullistické Francii hrozilo vězení.
Trochu třídní emoce
Narodila se jako Annie Duchesne v Lillebonne (Seine Maritime), 1. září 1940, a vyrostla doslova mezi regály obchodu s potravinami svých rodičů, bývalých dělníků, kteří drželi i kavárnu, v obci Yvetot. Matka, praktikující katolička, ji zapsala na soukromou církevní školu, jež jí umožnila, jak zmiňuje, vyvázat se ze svého původního sociálního prostředí: studovat, číst a snít o životě, který by nebyl jen úklidem a službou.
Odchází z Yvetotu na vysokou École normale v Rouenu, s perspektivou pracovat jako učitelka. V roce 1960 strávila v Londýně jako au-pair: „Začala jsem ze sebe dělat literární bytost, někoho, kdo vidí věci tak, jako by se měly samy psát,'' zapsala si.
Pokračovala ve studiu literatury, navštěvuje přednášky filozofie. Na počátku 60. let se seznámila se svým budoucím manželem Philippem Ernauxem, založila s ním rodinu a pokračovala dále ve studiu.
Pod vlivem Nového románu napsala Annie Ernaux v roce 1962 svůj první román L’Arbre (Strom), který nakladatelství Seuil odmítlo. Tehdy si do svého deníku poznamenala: ,,Píšu, abych pomstila svou rasu.'' Měla na mysli společenskou vrstvu, ze které pocházela. Výraz rasa, jak později uvedla ,,označoval moji příslušnost k ovládanému světu'', ten výraz měl v tu chvíli zaznít silněji než „třída“.
V roce 1967 umírá její otec. ,,Ztratila jsem pouto se světem, ze kterého pocházím,“ napsala. Své rodiče svedla dohromady v knize v La Honte (Hanba, 1997), ve které se vrací k jedné červnové neděli roku 1952, kdy ,,chtěl otec zabít matku''. Se vzděláním, kterého se jí dostalo, nabízí pohled, velmi nekonvenční a zároveň krutý.
Ta hanba je totiž dvojitá. Stydí se za rodiče i sama za sebe, že je svým přechodem do jiné sociální vrstvy zradila. V knize se omluvně ptá: ,,Jakou hanbu bych si mohl přivodit psaním knihy, která odpovídá tomu, co jsem zažila ve svých dvanácti letech?''
Jednoduchá vášeň v kruhu
Možná, že ženy - část veřejnosti ji vzývá za její podporu #MeToo jako feministku - budou číst Annie Ernaux vždy jinak. Pro muže je každopádně literatura této spisovatelky hodná pozornosti také pro způsob, jakým popisuje sexuální vztahy. Neromanticky, často velmi komicky.
Ať již se jedná o Passion simple (Jednoduchá vášeň, 1992), v níž se zabývá svou sexuální závislostí na sovětském diplomatovi, nebo v její zatím poslední knize Jeune homme (Mladý muž, 2022), kde líčí v detailech jinou vášeň - neskrývaně nekonvenční vlastní poměr k mladému muži z předměstí.
Teprve Roky (Les Annés), jež nyní česky vycházejí v nakladatelství Argo, se Annie Ernaux stala uctívanou spisovatelkou a i u nás předmětem diplomových prací. To už je více - na pozadí dokumentů, fotografií a dopisů - než jedna intimní zpověď. V roce 2018 vyšly Roky anglicky a o rok později se ocitla mezi finalisty Man International Booker Prize.
Obrazy s lety mizí. „Zachraňte něco z doby, kdy už nikdy nebudeme," píše v knize. Tato kniha, jejíž pracovní název byl původně Roman total, dokázala Annie Ernaux přestoupit dál, za horizont svého já. To už není ,,třídní zrada'', nýbrž uzavření vlastního kruhu. Annie Ernaux, jež o sobě řada mluví jako o ,,archivářce emocí', se stává v těchto dnech globální ikonou, prostě kronikářkou své doby.
***
> Annie Ernaux, plným jménem Annie Thérèse Blanche Ernaux (roz. Duchesne) vyrůstala v Normandii, kde se také 1. září 1940 narodila.
Své první literární podněty získala mezi regály, kde její rodiče měli malou kavárnu a potraviny. Pod vlivem matky se odhodlala opustit sociální prostředí, a vydat se na dráhu učitelky a později spisovatelky.
Studovala na univerzitách v Rouenu a Bordeaux, v roce 1971 získala titul v moderní literatuře. Její diplomová práce se věnovala dílu Pierra de Marivauxe.
Na počátku 70. let Ernaux vyučoval na lyceu v Bonneville, Horním-Savojsku, na vysoké škole Évire v Annecy-le-Vieux, poté v Pontoise, než nastoupila do Národního centra pro distanční vzdělávání (Centre national d'enseignement à distance – CNED), kde byla zaměstnána 23 let.
Její romány byly zfilmovány: L'Evénement (Událost) režisérky Audrey Diwanové podle stejnojmenné knihy získal loňského roku ocenění Zlatého lva na Benátském festivalu.
Letos představila se svým synem Davidem v Cannes dokumentární film Les Annés super 8 (Roky na super 8), vycházející z rodinného filmového archivu let 1974-1981.
Je první francouzskou spisovatelkou, mezi patnácti muži, která získala Nobelovu cenu za literaturu.
Žádné komentáře:
Okomentovat