Přátelé mu říkali Gégé. Jeho vysoká postava, vzpřímené držení těla a vroucí hlas, jenž byl tolik nabitý emocemi, uváděl v úžas, a často vedl přímo k slzám. Zosobňoval ideál mladosti, jeho postavy ostatně tento punc vědomě nesly: byl mluvčím generace, právě opustivší zákopy druhé světové války, prahnoucí po štěstí a radosti.
Dnes, kdy si Francouzi - ale i širší kulturní evropská a světová veřejnost - připomíná se 4. prosincem jeho jméno, je v něm stále neurčitý stesk, bolest, ale i určitá jiskra naděje. I když pojetí jeho herectví - jako tvůrčího kolektivního díla a poetického výrazu (zejména v divadelním pojetí Jeana Vilara a Národního lidového divadla TNP) se zdá být zapomenuto - některé role, zvláště ty filmové (u nás notoricky nejvíce Fanfán Tulipán, 1952), žijí dál. A s nimi i Gérard Philipe.
Už naštěstí dávno neplatí, co o něm řekl François Truffaut, jeden z představitelů francouzské filmové nové vlny, jenž neměl rád jeho ,,hru na poezii''. Tu příliš evidentní snahu učinit pro herce text inteligentním. Truffaut napsal: ,,Když slyším Gérarda Philipa recitovat básně, chápu, že si někdo dokáže představit, jak by mohl herce uškrtit.''
Gérard Philipe zemřel před 100 lety nečekaně ve věku 36 let na rakovinu jater. Anne Philipová po jeho úmrtí, v roce 1963, napsala knihu s názvem, jež dostatečné zrcadlo její žal: Kratší než vzdech (Odeon, 1965).
Matčina sázka na synovu třináctku
Gérard Philipe se narodil jako Gérard Albert Philip dne 4. prosince 1922 v jihofrancouzských Cannes v rodinné vile Les Cynanthus. Koncovku ,,e'' v příjmení, jež nemění jeho výslovnost, mu dala jeho matka Marie Elisa, řečená Minou - z pověrčivosti na počátku jeho kariéry (třináctka je šťastné číslo, i v počtu písmen, tvrdila). Zatímco otec Marcel byl velmi úspěšným obchodníkem, a neštítil se ani obchodovat s levnými bramborami, matka proslula zejména svým fenomenálním výkladem karet a jasnovidectvím.
Legenda tomu chce, a nikdo to dosud věrohodné nevyvrátil, že Philipův původ z matčiny strany je český. Jeho babička Wilhelmine-Elisabeth Seligerová, dorazila jednoho dne z Prahy do Chartres, aby si vzala cukráře. O tom, zda tato černovlasá dívka ,,slovanského půvabu'', jak píše biograf Gérard Bonal (Orbis, 1997), uměla vůbec česky, nemáme žádné zprávy. Patřila patrně spíše k německy mluvící komunitě, už jenom podle jména.
Z jeho dětství zato víme téměř vše. Existují krásné fotografie, na nichž je vidět Gérard se svým o čtrnáct měsíců starším bratrem Jeanem, jak kráčejí po Promenádě Angličanů v Nice, jež se za nějakých dalších deset let stane centrem tzv. zone nono (rozuměj neokupované zóny), kam se budou stahovat Francouzi, toužící nejen po mořském vzduchu, ale především po úniku z dusivé Paříže, čerstvě okupované Němci.
V této atmosféře, tolik vzdálené představě o francouzském (komunistickém nebo gaullistickém) hnutí odporu, vyrůstá mladý Gérard, kterého mají na starosti v internátě sv. Stanislava ,,laskaví bratři'' z mariánské kongregace. S odřenými zády skládá napodruhé maturitu a chystá se, jak si přeje jeho otec, na kariéru advokáta. Půjde syn ve šlépějích otce?
O tom, zdá jeho otec Marcel Philip věnoval pozornost vlnám BBC, na nichž generál Charles de Gaulle vyzývá 14. července 1940 k pokračování odporu vůči německé okupaci, můžeme soudit nikoliv podle slov, nýbrž podle činů. Favoritem ambiciózního Gérardova otce Marcela není De Gaulle, ale někdo zcela jiný, totiž Jacques Doriot, jenž zahájil politiku v komunistických ideálech, aby viděl po porážce Francie v zákopech novou perspektivu ve spojení s Německem a Itálii proti bolševismu.
Politika ani ideologie mladého Gérarda v mladosti příliš nezajímala, Koneckonců, ani divadlo. Nebýt ovšem okamžiku, kdy Suzanne Devoyodová, vysloužila herečka Comédie-Française, propadlá charitativní činnosti, náhle hledala na jeden recitační večer náhradu. Když mladý maturant Gérard Philip (ještě bez ,,e'') zarecitoval báseň Zlatá rybka, oko nezůstalo suché. ,,Jestlipak víte, že má váš chlapec talent?'' zeptala se Devoyodová paní Philipové. O rok později sází Géraldova matka na třináctku.
Píše se rok 1942, Francie zůstává rozdělena, na severu okupována Paříž, na jihu, kde italská armáda nevládne německou pěstí, je stále více umělců, a s nimi také uměleckých příležitostí i pro mladíka, jehož jméno zatím (kromě jednoho charitativního večírku v hotelu Parc Palace, jenž patří Marcelu Philipovi v nedalekém Grasse) nikdo nezná.
Anděl spásy ve stínu kolaborace
To se ale má brzy změnit, Když se rozhodl studovat místo advokacie, jaksi navzdory otci, herectví, bylo v tom odhodlání i něco víc, než snaha zbavit se otcova stínu.
Úspěch mladého Gérarda Philipa, u něhož jeho vrstevníci a současníci milovali směsici ,,andělské cudnosti, něhy a čistoty,'', má ale v sobě i bolest, která provází jeho první kroky na divadelní scéně a později i ve filmu Anděla mimochodem hraje v jedné z prvních velkých událostí jeho divadelního života - inscenaci hry Sodoma a Gomora dramatika Jeana Giradouxe v Hébertotově divadle (1943).
Věrnost, s jakou přistupoval k přátelům, onen ,,věčný smíšek a společník'', měl v sobě zároveň odhodlání, jež překračovalo běžný rámec. Nebyl to klasický duel vypořádání s neblahým dědictvím. Otec byl na konci války za své kontakty a obchody s nepřítelem (ubytovával spolupracovníky Mussoliniho a nacistické důstojníky), odsouzen k trestu smrti v nepřítomnosti: utekl na konci války (ještě včas) do frankistického Španělska. Syn, který želel otcův odchod, s ním ale nikdy nepřerušuje kontakt; udržel ho až do své smrti, ačkoliv on sám se v posledních dnech války zapojil do osvobozování Paříže.
(Mimochodem, ve své závěti odkazuje otci i nemalý finanční podíl, aniž by tušil, samozřejmě, že bude deset let po jeho smrti rehabilitován.)
Z jeho dětství zato víme téměř vše. Existují krásné fotografie, na nichž je vidět Gérard se svým o čtrnáct měsíců starším bratrem Jeanem, jak kráčejí po Promenádě Angličanů v Nice, jež se za nějakých dalších deset let stane centrem tzv. zone nono (rozuměj neokupované zóny), kam se budou stahovat Francouzi, toužící nejen po mořském vzduchu, ale především po úniku z dusivé Paříže, čerstvě okupované Němci.
V této atmosféře, tolik vzdálené představě o francouzském (komunistickém nebo gaullistickém) hnutí odporu, vyrůstá mladý Gérard, kterého mají na starosti v internátě sv. Stanislava ,,laskaví bratři'' z mariánské kongregace. S odřenými zády skládá napodruhé maturitu a chystá se, jak si přeje jeho otec, na kariéru advokáta. Půjde syn ve šlépějích otce?
O tom, zdá jeho otec Marcel Philip věnoval pozornost vlnám BBC, na nichž generál Charles de Gaulle vyzývá 14. července 1940 k pokračování odporu vůči německé okupaci, můžeme soudit nikoliv podle slov, nýbrž podle činů. Favoritem ambiciózního Gérardova otce Marcela není De Gaulle, ale někdo zcela jiný, totiž Jacques Doriot, jenž zahájil politiku v komunistických ideálech, aby viděl po porážce Francie v zákopech novou perspektivu ve spojení s Německem a Itálii proti bolševismu.
Politika ani ideologie mladého Gérarda v mladosti příliš nezajímala, Koneckonců, ani divadlo. Nebýt ovšem okamžiku, kdy Suzanne Devoyodová, vysloužila herečka Comédie-Française, propadlá charitativní činnosti, náhle hledala na jeden recitační večer náhradu. Když mladý maturant Gérard Philip (ještě bez ,,e'') zarecitoval báseň Zlatá rybka, oko nezůstalo suché. ,,Jestlipak víte, že má váš chlapec talent?'' zeptala se Devoyodová paní Philipové. O rok později sází Géraldova matka na třináctku.
Píše se rok 1942, Francie zůstává rozdělena, na severu okupována Paříž, na jihu, kde italská armáda nevládne německou pěstí, je stále více umělců, a s nimi také uměleckých příležitostí i pro mladíka, jehož jméno zatím (kromě jednoho charitativního večírku v hotelu Parc Palace, jenž patří Marcelu Philipovi v nedalekém Grasse) nikdo nezná.
Anděl spásy ve stínu kolaborace
To se ale má brzy změnit, Když se rozhodl studovat místo advokacie, jaksi navzdory otci, herectví, bylo v tom odhodlání i něco víc, než snaha zbavit se otcova stínu.
Úspěch mladého Gérarda Philipa, u něhož jeho vrstevníci a současníci milovali směsici ,,andělské cudnosti, něhy a čistoty,'', má ale v sobě i bolest, která provází jeho první kroky na divadelní scéně a později i ve filmu Anděla mimochodem hraje v jedné z prvních velkých událostí jeho divadelního života - inscenaci hry Sodoma a Gomora dramatika Jeana Giradouxe v Hébertotově divadle (1943).
Věrnost, s jakou přistupoval k přátelům, onen ,,věčný smíšek a společník'', měl v sobě zároveň odhodlání, jež překračovalo běžný rámec. Nebyl to klasický duel vypořádání s neblahým dědictvím. Otec byl na konci války za své kontakty a obchody s nepřítelem (ubytovával spolupracovníky Mussoliniho a nacistické důstojníky), odsouzen k trestu smrti v nepřítomnosti: utekl na konci války (ještě včas) do frankistického Španělska. Syn, který želel otcův odchod, s ním ale nikdy nepřerušuje kontakt; udržel ho až do své smrti, ačkoliv on sám se v posledních dnech války zapojil do osvobozování Paříže.
(Mimochodem, ve své závěti odkazuje otci i nemalý finanční podíl, aniž by tušil, samozřejmě, že bude deset let po jeho smrti rehabilitován.)
Pamětníci, kteří viděli první divadelní úspěchy Géralda Philipa, mluvili nejčastěji o provedení Caliguly mladého dramatika Alberta Camuse, které se hrálo v témže pařížském Hébertotově divadle. Možná, že existencialismus, který tu vstupuje na scénu jako výsledek osamělosti jedince mezi lidmi, má v podání Philipově v titulní postavě Caliguly více křehkosti a vnitřní nejistoty, a méně skrývané krutosti. Je v této inscenaci Philipe novým andělem spásy toužícím po absolutnu? Stíny války jsou dlouhé, i když by na ni nejraději všichni zapomněli.
Mezi filmovými začátky překvapí jeho podání knížete Myškina, ve filmové adaptaci Idiota Fjodora M. Dostojevského se (1946): na francouzskou kinematografii své doby neuvěřitelně hluboký a konfesně i dnes značně neortodoxní.
Herectví z ducha kolektivní duše
Dnes, šedesát tři let od Philipova úmrtí (25. listopadu 1959), můžeme pouze oněměle sledovat, nejen hereckou práci, ale i schopnost otevírat neotřelým způsobem i témata. Francouzské civilizací je vlastní narcismus, ale v přístupu herců Philipovy generace nacházíme i zdroje, dnes jen obtížně dohledatelné: vedle pokory je tu i upřímná touha a naděje.
Mladý herec, který vstupuje na úpatí své strmé kariéry na konzervatoř, zůstává po celou dobu velmi skromný, učenlivý a poctivý v přístupu k dramatickému textu, herectví i režijním pokynům. Úsměvným se proto jeví, když se dozvíme ve vzpomínkách Micheline Presleové, jeho filmové partnerky z filmu Ďábel v těle (1947), že si při natáčení ,,na place'' odlepoval nálepky, jimiž se maskérna na pokyn režie pokoušela ,,přitáhnout'' jeho poněkud odstávající uši.
Film, natočený režisérem Claudem Autanten-Larou, podával skandální román Raymonda Radigueta opět cudněji, než bychom čekali. Ve výsledku to je film, jenž se zabývá méně cizoložstvím vdané ženy, jejíž muž bojuje v zákopech Velké války, neboť tím hříchem není poměr żeny k mladému muži, nýbrž právě samotná válka, do níž byl uvržen její zákonný muž.
Volba Philipových filmů, na rozdíl od divadla, jež zůstalo zachyceno pouze zvukové, můžeme obdivovat po letech, má jistě dobový nátisk. Herectví ovšem, s sebou ,,nese morálku'', jak rád opakuje spisovatel a novinář Jerôme Garcin, autor pozoruhodné knihy Dernier hiver du Cid (Poslední Cidova zima, Gallimard 2019).
V roce 1951 uzavírá Gérald Philipe dva sňatky: s Nicole Fourcadovou, jež přijímá křestní jméno Anne; a druhý vstupem do souboru TNP. Oba sňatky jsou trvalé a věrné, vycházejí z oddanosti lásky a přesvědčení. O pět let starší žena, jež se mu stala ,,duchovním rádkyní'', se tu kolektivně propojuje s Jeanem Vilarem,,,duchovním učitelem'', zástupným otcem, hercem a režisérem, zakladatelem slavného Divadelního festivalu v Avignonu.
Vede nás Fanfán, vede nás Tulipán!
V souboru Národního lidového divadla (TNP), jemuž zůstal věrný až do konce života, odehrál Gérard Philipe na třicet rolí, jež povětšinou patří k těm nejslavnějším. I když se po celý život bránil statutu hvězdy, diváci často chodili právě na něj. Hrál francouzský i světový repertoár.
Mezi filmovými začátky překvapí jeho podání knížete Myškina, ve filmové adaptaci Idiota Fjodora M. Dostojevského se (1946): na francouzskou kinematografii své doby neuvěřitelně hluboký a konfesně i dnes značně neortodoxní.
Herectví z ducha kolektivní duše
Dnes, šedesát tři let od Philipova úmrtí (25. listopadu 1959), můžeme pouze oněměle sledovat, nejen hereckou práci, ale i schopnost otevírat neotřelým způsobem i témata. Francouzské civilizací je vlastní narcismus, ale v přístupu herců Philipovy generace nacházíme i zdroje, dnes jen obtížně dohledatelné: vedle pokory je tu i upřímná touha a naděje.
Mladý herec, který vstupuje na úpatí své strmé kariéry na konzervatoř, zůstává po celou dobu velmi skromný, učenlivý a poctivý v přístupu k dramatickému textu, herectví i režijním pokynům. Úsměvným se proto jeví, když se dozvíme ve vzpomínkách Micheline Presleové, jeho filmové partnerky z filmu Ďábel v těle (1947), že si při natáčení ,,na place'' odlepoval nálepky, jimiž se maskérna na pokyn režie pokoušela ,,přitáhnout'' jeho poněkud odstávající uši.
Film, natočený režisérem Claudem Autanten-Larou, podával skandální román Raymonda Radigueta opět cudněji, než bychom čekali. Ve výsledku to je film, jenž se zabývá méně cizoložstvím vdané ženy, jejíž muž bojuje v zákopech Velké války, neboť tím hříchem není poměr żeny k mladému muži, nýbrž právě samotná válka, do níž byl uvržen její zákonný muž.
Volba Philipových filmů, na rozdíl od divadla, jež zůstalo zachyceno pouze zvukové, můžeme obdivovat po letech, má jistě dobový nátisk. Herectví ovšem, s sebou ,,nese morálku'', jak rád opakuje spisovatel a novinář Jerôme Garcin, autor pozoruhodné knihy Dernier hiver du Cid (Poslední Cidova zima, Gallimard 2019).
V roce 1951 uzavírá Gérald Philipe dva sňatky: s Nicole Fourcadovou, jež přijímá křestní jméno Anne; a druhý vstupem do souboru TNP. Oba sňatky jsou trvalé a věrné, vycházejí z oddanosti lásky a přesvědčení. O pět let starší žena, jež se mu stala ,,duchovním rádkyní'', se tu kolektivně propojuje s Jeanem Vilarem,,,duchovním učitelem'', zástupným otcem, hercem a režisérem, zakladatelem slavného Divadelního festivalu v Avignonu.
Vede nás Fanfán, vede nás Tulipán!
V souboru Národního lidového divadla (TNP), jemuž zůstal věrný až do konce života, odehrál Gérard Philipe na třicet rolí, jež povětšinou patří k těm nejslavnějším. I když se po celý život bránil statutu hvězdy, diváci často chodili právě na něj. Hrál francouzský i světový repertoár.
představení dosáhlo celkem 199 repríz.
Právě v kostýmu Dona Roderiga byl po své předčasné smrti, na vlastní přání, i pohřben.Světového věhlasu ovšem získal zejména filmem, který je doslova kultovní, snad více než je to nutné. Fanfán Tulipán (1952), kde se setkal s neodolatelnou Ginou Lollobrigidou, měli pro něj význam více než symbolický Natáčelo se v okolí města Grasse, kde Philipe prožil část dětství, na konci onoho ,,válečného zatmění'' v hotelu Parc Palace.
Byl to návrat na známá místa, jako kdyby refrén filmu, plného krásných šarvátek a soubojů ve jménu věrnosti, cti a lásky, byl hold samotnému dětství a chlapectví, vzkazem pro příští generace: ,,Vede nás Fanfán, vede nás Tulipán!''
Philipovi slušely kostýmy, uniformy rovněž: proto i dnes dámy a dívky občas zaštkají, když ho spatří ve filmech, jako byly Červený a černý (1953), Velké manévry (1954), nebo Hráč (1958). Vedle těchto je třeba vyjmout zajímavé pojetí Rogera Vadima a jeho moderní adaptace Nebezpečných známostí (1959), která snese i dnes srovnání s jinými filmy podle knihy dopisů Choderlose de Laclose, ať už Stephena Frearse nebo Miloše Formana. Celkově jich bylo na čtyřicet.
Sté výročí narození Gérarda Philipa (1922-1959) je letošní rok slaveno jako jistý druh mementa, nikoliv pouze mementa mori, a to nejen v rodných Cannes, ale i jinde: stojí snad za připomínku dávných snů, spjatých možná naivně s ideály, pro něž bývá také někdy označován za ,,společníka na cestě''.
Herecká partnerka Maria Casarèsová, jež by se 21. listopadu dožila rovněž 100 let, v knize Souvenirs et témoignages (Vzpomínky a svědectví, Gallimard 1960) zmiňuje, že na jedné kresbě Gérard Philipe zobrazil sám sebe jako ,,muže s nohama.na zemi a hlavou v nebi".
Jeho jméno dnes stojí jistě více než za ,,jeden povzdech'' a jeden portrét. Co by asi říkal dnes, kdyby se ,,přišel podívat''.
***
Herecká partnerka Maria Casarèsová, jež by se 21. listopadu dožila rovněž 100 let, v knize Souvenirs et témoignages (Vzpomínky a svědectví, Gallimard 1960) zmiňuje, že na jedné kresbě Gérard Philipe zobrazil sám sebe jako ,,muže s nohama.na zemi a hlavou v nebi".
Jeho jméno dnes stojí jistě více než za ,,jeden povzdech'' a jeden portrét. Co by asi říkal dnes, kdyby se ,,přišel podívat''.
***
Francouzský herec Gérard Philipe (1922-1959) zosobňoval ideál, dříve než se stal legendou. Pouhých patnáct let ze 36 let života stačilo, aby se z herce stala globàlní ikona.
S jeho jménem jsou spojeny kostýmované filmy jako Věznice parmská, Velké manévry, Červený a černý, ale i odvážné intelektuální projekty Idiot, Ďábel v těle, Pyšní, Pan Ripois, některé nedoceněné, zde zejména Nebezpečné známosti, všem ale utkvěl zejména romantický film Fanfán Tulipán.
Hlavním rozhodnutí v jeho kariéře určilo setkání s divadelníkem Jeanem Vilarem, který mu v roce 1948 nabídl, aby hrál roli v Corneillově Cidovi. Gérard Philipe se tehdy neviděl jako tragická postava, ale v roce 1951, na pátém Divadelním festivalu v Avignonu se již Cidem stal. Doslova se s ní identifikoval - v kostýmu Cida je i pohřben.
Pracoval se souborem Národního lidového divadla (TNP) v rámci kolektivní skupiny, se vším, co z toho vyplývalo - včetně disciplíny, a jednotného platu bez rozdílu. „Skutečné divadlo musí být divadlem pro lidi, proto mám radost z hraní v TNP,“ prohlásil v roce 1951.
Cítil se být lidovým hercem, i když byl hvězdou. Svými postoji, ač nikdy nevstoupil do Komunistické strany Francie (PCF), byl orientován na levici: na ,,obranu světového míru'', proti jaderným zbraním, a na podporu kubánské revoluce - nebo jako předseda hereckých odborů v boji za platy pro obyčejné herce.
Žádné komentáře:
Okomentovat