Vitální herečka, ale i fotografka a sochařka Gina Lollobrigida, lidově řečená La Lollo, nebo také prostě Gina, jakkoliv její křestní jméno znělo Luigia, skonala v Římě, v jedné ze soukromých nemocnic, toto pondělí, 16. ledna 2023 ve věku 95 let.
Zprávu o jejím úmrtí oznámila bez bližších podrobností její agentka Paola Cominová. Ta zpráva, navzdory jejímu věku, přišla náhle. Kdo by si byl pomyslel, že za tím může být nedávné zranění (zlomená stehenní kost)?
Agentura ANSA ji ve svém nekrologu označila za ,,ostrostřelkyni'' (bersagliera) v narážce na jednu její roli, ale také pro otevřený způsob promluv, kdy ráda v rozhovorech častovala nejen poměry, mravy, ale i své nejbližší.
Vzpoura růžového neorealismu
La Lollo byla symbolem smyslné krásy, sexsymbolem nové poválečné Itálie, jež se v mrákotách právě probudila z temného fašistického snu. Někteří ji v úžasu nazývali divou (bohyní), ale oproti své renomované filmové předchůdkyni, Alidě Valliové, netrpěla nikdy noblesní distancí, natož arogancí, nebyla zapletena s předchozím režimech (- ani citově), neboť hned při prvním pohledu na ni bylo vše hned jasné.
V prvních filmech hrála ženy z lidu, nejlépe rolnici. Na otázku, zdá u ní rozhodl více pohled do očí, nebo do jejího výstřihu, je nabíledni.
Zprávu o jejím úmrtí oznámila bez bližších podrobností její agentka Paola Cominová. Ta zpráva, navzdory jejímu věku, přišla náhle. Kdo by si byl pomyslel, že za tím může být nedávné zranění (zlomená stehenní kost)?
Agentura ANSA ji ve svém nekrologu označila za ,,ostrostřelkyni'' (bersagliera) v narážce na jednu její roli, ale také pro otevřený způsob promluv, kdy ráda v rozhovorech častovala nejen poměry, mravy, ale i své nejbližší.
Vzpoura růžového neorealismu
La Lollo byla symbolem smyslné krásy, sexsymbolem nové poválečné Itálie, jež se v mrákotách právě probudila z temného fašistického snu. Někteří ji v úžasu nazývali divou (bohyní), ale oproti své renomované filmové předchůdkyni, Alidě Valliové, netrpěla nikdy noblesní distancí, natož arogancí, nebyla zapletena s předchozím režimech (- ani citově), neboť hned při prvním pohledu na ni bylo vše hned jasné.
V prvních filmech hrála ženy z lidu, nejlépe rolnici. Na otázku, zdá u ní rozhodl více pohled do očí, nebo do jejího výstřihu, je nabíledni.
Byla ale i estetickou vzpourou proti trochu zablácenému italskému neorealismu (filmy s ní bývají někdy nazývány jako ,,neorealismo rosa'', růžový neorealismus), který akcentoval bídu a lidské utrpení. ,,Nemám se za co stydět,'' říkávala, když se jí ptali, zda je pro ni důležitá její ,,dokonalá postava''. A na tuto svou přednost neměla ani ,,zvláštní recept'', Snad tanec?
Ve filmu zůstávají některé její tance nezapomenutelné - například ten z filmu Šalamoun a královna ze Sáby (1959).nebo italské lidové sartarello ve filmu Chléb, láska a žàrlivost (1954).
Mladá dívka, narozená 4. července roku 1927 v kopcovitém Subiacu nedaleko Říma, přinesla světu nově objevenou energii a půvab země, z nichž většina byla vyrobena ve filmové továrně Cinecittà, té evropské ,,filmové cukrárně'', jež konkurovala nějaký čas samotnému Hollywoodu.
Krásná, ale nebezpečná
Se slzou v oku ráda vzpomínala, že na sklonku války si musela sama uplést sandály ze stájové slámy, protože její rodiče tloukli po náletech spojeneckých jednotek bídu Otec, Giovanni Lollobrigida, kdysi bohatý výrobce nábytku, prodával v tom čase na černém trhu cigarety a deky pro vojáky, aby uživil rodinu.
Ve filmu zůstávají některé její tance nezapomenutelné - například ten z filmu Šalamoun a královna ze Sáby (1959).nebo italské lidové sartarello ve filmu Chléb, láska a žàrlivost (1954).
Mladá dívka, narozená 4. července roku 1927 v kopcovitém Subiacu nedaleko Říma, přinesla světu nově objevenou energii a půvab země, z nichž většina byla vyrobena ve filmové továrně Cinecittà, té evropské ,,filmové cukrárně'', jež konkurovala nějaký čas samotnému Hollywoodu.
Krásná, ale nebezpečná
Se slzou v oku ráda vzpomínala, že na sklonku války si musela sama uplést sandály ze stájové slámy, protože její rodiče tloukli po náletech spojeneckých jednotek bídu Otec, Giovanni Lollobrigida, kdysi bohatý výrobce nábytku, prodával v tom čase na černém trhu cigarety a deky pro vojáky, aby uživil rodinu.
Byla krásná, byla milá, přitahovala svým temperamentem. Studovala již na Akademii krásných umění, ale jak se sakra uživit? Americkým vojákům, co se poflakovali po Římě, prodávala na ulicích své kresby uhlem, občas jim i zazpívala. Co ale dál? Mladá dívka z římského předměstí si jednoho dne usmyslela, že by mohla třeba hrát. Někdo si jí ale musí všimnout. A baculatá Gina to nejprve vzala přes soutěže krásy: na Miss Roma dosáhla druhého místa, na Miss Italia se v roce 1947 umístila na třetím místě.
Když si brala o dva roky později, v roce 1949, o sedm let staršího slovinského lékaře Milko Škofiče, byla to láska, která vydržela dlouhých dvacet let. Milko se velmi brzy stává jejím uměleckým manažerem. Nebyl to nikdo jiný, kdo jí vyfotografoval v bikinách na plakát. A byl to zase on, který svolil k tomu, že odjela v roce 1950 na herecké zkoušky do Ameriky s poněkud majetnickým producentem Howardem Hughesem.
Již tehdy ale věděla, že se nesmí nijak ostýchat. V památném rozhovoru pro Vanity Fair v roce 2015 vysvětlila své první filmové angažmá. ,,Odmítla jsem, když mi nabídli moji první roli. Znovu naléhali. Požádali matku, aby mě přesvědčila, a řekli, že mi zaplatí tisíc lir. Tak jsem jim řekla, že moje cena je jeden milion lir, v domnění, že to celé zastaví. Ale oni řekli: ano!'' Vlastně ani ,,nechtěla peníze'', opakovala často. Nechtěla být ani herečkou.
Nejkrásnější žena na světě, jak zní jeden z jejích slavných filmových úspěchů (1955), za který získala pod vedením Vittoria Gassmanna, svého prvního ze šesti filmových Donatellových Davidů, se dostal do americké distribuce pod titulem Krásná, ale nebezpečná. Gina, než ve filmu nasazuje krásný soprán, si nikdy nebrala servítky.
A proč taky? Začínala jako Diana Loris v tištěných fotorománech na pokračování, jako komparsistka a herečka malých rolí. A dotáhla to za pár let až na vrchol.
Nejkrásnější žena na světě, jak zní jeden z jejích slavných filmových úspěchů (1955), za který získala pod vedením Vittoria Gassmanna, svého prvního ze šesti filmových Donatellových Davidů, se dostal do americké distribuce pod titulem Krásná, ale nebezpečná. Gina, než ve filmu nasazuje krásný soprán, si nikdy nebrala servítky.
A proč taky? Začínala jako Diana Loris v tištěných fotorománech na pokračování, jako komparsistka a herečka malých rolí. A dotáhla to za pár let až na vrchol.
Divoký kůň, ne koza
Ve Spojených státech amerických ji producent Hughes přiměl podepsat sedmiletý kontrakt, na němž nakonec umělecky tratila, který ji ale nebránil točit i v Evropě.
Vznikají tak nádherné filmy, kde byla uchvacující: Fanfán Tulipán (1953) s Gérardem Philipem, Zvoník u Matky Boží (1956) s Anthony Quinnem, ale i vážněji laděné filmy, například Římanka (1954) podle slavného románu Alberta Moravii.
Mimořádná byla i ve filmech Luigiho Comenciniho: Chléb, láska a fantazie (1953), Chléb, láska a žárlivost (1954) Vittoriem De Sicou. Třetí volné pokračování Chléb, láska a… (1955) si již nezahrála. Nahradila ji o sedm let mladší Sophia Lorenová. Ostatně i režisér se změnil. Rivalita na život a na smrt? Ale ne… „Jsme odlišní jako dobrý závodní kůň a koza,“ poznamenala uštěpačně k tématu.
Za čtvrtstoletí natočila více než 50 filmů, „Nikdy jsem nedělala žádný kompromis, zůstala jsem nezávislá a vždy sama. Moje síla je můj svobodný duch a moje velká představivost mi dává sílu a vitalitu,“ řekla Vanity Fair.
Ve Spojených státech amerických ji producent Hughes přiměl podepsat sedmiletý kontrakt, na němž nakonec umělecky tratila, který ji ale nebránil točit i v Evropě.
Vznikají tak nádherné filmy, kde byla uchvacující: Fanfán Tulipán (1953) s Gérardem Philipem, Zvoník u Matky Boží (1956) s Anthony Quinnem, ale i vážněji laděné filmy, například Římanka (1954) podle slavného románu Alberta Moravii.
Mimořádná byla i ve filmech Luigiho Comenciniho: Chléb, láska a fantazie (1953), Chléb, láska a žárlivost (1954) Vittoriem De Sicou. Třetí volné pokračování Chléb, láska a… (1955) si již nezahrála. Nahradila ji o sedm let mladší Sophia Lorenová. Ostatně i režisér se změnil. Rivalita na život a na smrt? Ale ne… „Jsme odlišní jako dobrý závodní kůň a koza,“ poznamenala uštěpačně k tématu.
Za čtvrtstoletí natočila více než 50 filmů, „Nikdy jsem nedělala žádný kompromis, zůstala jsem nezávislá a vždy sama. Moje síla je můj svobodný duch a moje velká představivost mi dává sílu a vitalitu,“ řekla Vanity Fair.
.jpeg)
Její poslední milostné aféry s mladými muži (,,Vždy jsem měla slabost pro mladé muže.'') jen dokreslují obrázek, ne zcela kompletní (mezi její obdivovatele patřil monacký kníže Rainier III. i chirurg Christian Bernard), této síly, kterou si nikdo nedokázal osedlat. Té vitality jež nyní odešla na věčnost, za těmi, které ve filmu milovala nejvíce: Errola Flynna, Burta Lancastera, Anthony Quinna, Yula Brynnera, Franka Sinatru, Rocka Hudsona, Gérarda Philipa nebo Jeana-Paula Belmonda.
„Moje zkušenost je taková, že když jsem našla toho pravého, on utekl mě. Jsem příliš silná, příliš oblíbená. Důležití muži, chtějí být hvězdou – nechtějí být ve vašem stínu,“ posteskla si.
„Moje zkušenost je taková, že když jsem našla toho pravého, on utekl mě. Jsem příliš silná, příliš oblíbená. Důležití muži, chtějí být hvězdou – nechtějí být ve vašem stínu,“ posteskla si.
Žádné komentáře:
Okomentovat