Literární podzim Made in France

> Odvysíláno na stanici Český rozhlas Vltava 6. září 2017, 8.40 hodin, moderátorka Kristýna Franková

Vypukl francouzský literární podzim. Říká se mu také „rentrée littéraire“ (literární návrat), a ve Francii (ale v podobné míře i v Belgii), je to okamžik, na který čekají nakladatelé, knihkupci, a potažmo i samotní autoři. Letošní rok hlásí ve Francii 581 titulů, určených pouze k tomuto účelu. Co tento okamžik znamená pro tamější knižní trh?

Ve studiu vítáme dnes ráno literárního kritika a publicistu Josefa Brože, který dlouhodobě sleduje knižní produkci ve Francii > Dobré jitro!

Host: Dobré jitro!

Moderátorka: Zdá se, že tzv. rentrée littéraire je ve Francii dosti originální jevem. Kde hledat jeho počátky?

Host: Specialisté na dějiny kulturních praktik, například profesor Jean-Yves Mollier z Univerzity v Nanterre tvrdí, že jeho počátky „nelze zcela přesně určit“. Nicméně, a to by v tom byl čert, lze v zásadě, aniž bychom zabíhali do detailů, rozlišit několik etap tohoto skutečně velmi originálního fenoménu: jde totiž o něco, co obvykle v souvislosti s francouzskou (nebo frankofonní) literaturou nevnímáme jako určující. Jde totiž o ryzí byznys!

Podle profesora Bertranda Legendra ze Sorbonny se samotný termín „rentrée littéraire“ objevil v roce 1936 v deníku Le Figaro, a to pouze v uvozovkách, což značí, že nebyl dosud zcela zažitý. Narostl zejména ve 20. století a v 80. letech s postupujícím nárůstem velkých domů a vznikem nadnárodních korporací.

Jedná se opravdu o ryze komerční a marketingovou operaci, jejímž účelem je prostě prodat co nejvíce knih. Kvalita se ovšem tříbí – a v tom hraje důležitou roli literární milieu, kritici a novináři. Je to ale v zásadě prosté, i když logisticky nesnadné: zavalit knihkupce, vytvořit tlak, a na období – jež počíná již někdy v polovině srpna (přípravy lze ale zachytit již v červnu) – vychrlit tituly, jež v převážné míře aspirují na literární ocenění. Ti z autorů a nakladatelů, co například získali ocenění minulý rok, jsou vydáváni později, obvykle na počátku příštího roku.

Moderátorka: Ceny jdou tedy ruku v ruce s tituly, které se nasazují?

Ano, je tomu tak. Jde o svého druhu nátlakovou akci, lobbing v médiích – média tomu většinou věnují neobvyklou pozornost -, ale i u porotců, kteří vyhlašují ocenění – samotné vyhlášení literárních cen potom vrcholí obvykle výrazným nárůstem prodeje těchto titulů – před Vánocemi. Rozhodují tedy právě tyto čtyři měsíce!

To období se na počátku kryje v zásadě se začátkem „nového školního roku“, a zatímco u nás nakladatelé nehlásí zatím v zásadě „žádné novinky“, ve Francii je jenom letos nahlášeno – jak jste již zmiňoval/a 581 titulů – ty vydrží na pultě sotva do Vánoc. Tím se období uzavírá.

Oproti předchozím letům jde letos poněkud o pokles – a mnozí nakladatelé to připisují intenzivní politické kampani v první polovině roku 2017 (prezidentské i parlamentní) - ale nárůst přesto zaznamenaly francouzské romány (390) původní románové prvotiny, kterých podle agentury Gfk pro profesní týdeník Livres Hebdo vyšlo celkem 81.

Moderátorka: Je vůbec možné se v této záplavě titulů zorientovat?

Jistě, je to těžké. Všichni se snaží. Záleží také na tom, jaké měřítko si zvolíte pro „úspěšnost“ titulů. Letošní rok je například rokem, v němž se čekají tzv. blockbustery, a to tři: nový Dan Brown: Původ) – vychází v Americe i v Anglii 26. září, ve Francii ho vydává nakladatelství Jean-Claude Lattès, Miléium 4 od Davida Lagercrantze Dívka v pavoučí síti (u nás jsme o rok dopředzu, v Hostu vychází 7. září Muž, který hledal svůj stín, a makonec Ken Follett a jeho Ohnivý sloup, který ve Francii vyjde 14. září. Tento nástup titulů o objemu 1, 2 miliónu očekávají knihkupci s velkými obavami. Klasickýn pocit zahlcení.

Vedle posuzování titulů, je vždy dobré vědět, jaké je rozložení sil nakladatelských domů. Nejen kvůli objemu, ale i vlivu. Osm je nejdůležitějších: Albin Michel, Flammarion, Gallimard, Grasset, Julliard, Le Seuil, Mercure de France a Plon. Nejsilnějším domem je Hachette, jenž jako takový v rámci korporace zahrnuje prestižní značky nejen beletrie (Grasset, Fayard, JC Lattès, Stock, Armand Colin, Calman-Lévy), ale i slovníků jako je Larousse nebo většinový podíl kapesních knih Livre de poche, dále Editis (Plon) ale i středně velcí jako jsou Albin Michel (ten má 40% v kapesních Livre de poche).

Mezi střední, ovšem historicky značně prestižní, patř zejména Gallimard (ten v roce 2012 posílil nákupem Flammarionu, sám zahrnuje ale i P. O. L. či Mercure de de France). V poslední době je ale cítit velký nástup menších a nezávislých, jakými jsou například Actes Sud nebo elitní nakladatelství Minuit. To se ukazuje v rozdělení cen: Goncourtově, Renaudotově, Inralliés a dalších.

Moderátorka: Je to tedy určitá ediční a obchodní politika?

Dalo by se to tak říct. Protože různí autoři mají různou šanci podle toho, zda jsou u Gallimarda či Grasseta, a úplně jinou, když jsou třeba u v zásadě dosti sektářského nakladatelství Minuit nebo u Actes Sud – jehož spoluzakladatelka Françoise Nysseová je nyní shodou okolností ministryní kultury. Je ale rovněž důležité umět věc dobře nachystat a prodat – nejen finančně, ale i s ohledem na literární snobismus.

Letošní první recenze vychvalují například prvotinu Evy Ionesco Innocence (Nevinnost), známé především jako herečky, a v dětství také velmi často fotografované svou matkou Irinou. O tomto tématu napsal již dvěma lety román její přítel Simon Liberati (pod názvem Eva), taktéž u Grasseta. Téma,zabývající se traumatem zneužité dívky je takovou ukázkou. Stejný Liberati vydává tento rok další svůj opus, zasazený do prostředí intelektuální elity, věnované zejména svému otci (a také literárnímu otčímovi Luisi Aragonovi) pod názvem Les Rameaux noirs (Černé větve – v nakladatelství Stock, jež patří rovněž do Hachette).

Nakladatelství Albin Michel vydává již – pětadvacátý román Amélie Nothombové – ta je schopna vydávat každý rok. Tato dáma je sama o sobě úspěšnou autorkou, a nakladatelství se vyplatí ji vyčlenit i speciální pracovnu. Nyní vychází její kniha Frappe-toi le cœur (Udeř své srdce), jakási variance na Paní Bovaryovou zasazenou do 70. let. Jiné kafe oproti tomu je Marie Darrieussecqová se svou knihou Notre vie dans les forêts (Náš život v lesích, P. O. L.), jež se pokouší zpracovat perspektivu naší blízké, spíše dystopické budoucnosti zaplněné roboty, drony a dalšími nezbytnostmi, v monologickém vyprávění, na hranici hysterie a posttraumatického šoku.

Mezi autory, kteří tento podzim vydávají své nové knihy patří Sorj Chalandon, Jean-Philippe Toussaint, Éric Reinhardt, ale i Yannick Haenel či Kámel Daud, Ěric-Emmanuel Schmitt, Chantalle Thomasová, Éric Orsenna nebo Philippe Besson. Každý z nich by vydal na speciální výklad – osobně se těší zejména na Yannicka Haenela a jeho Tiens ferme ta courone (Drž pevně svou korunu, Gallimard), jehož román Jan Karski před nějakým časem vydalo nakladatelství JOTA.

Alžírský autor Kámel Daúd vyvolal také velkou polemiku, i když spíše svými komentáři, než zatímní tvorbou. Do francouzsklo-alžírského kontextu nás zavádí i velmi vychvalované kniha Alice Zeniterové: L´Art de perdre (Umění prohrát), jejž vydala dosti neobvykle dvě nakladatelství najednou Albin Michel a Flammarion.

Moderátorka: Dá se najít třeba nějaké společné téma, i když... pravda, asi ne u všech ze stohu 581 knih? 

Zdá se mi, že francouzská literatura posledních deseti let, se stále více noří do hlubin rodinných vztahů. Odtud jakoby vše vyvěrá na povrch. Mohl bych tu citovat některá témata, jež se zdají být efektní – například incest u Christine Angotové nebo drogy, prostituce a hledání jiné společenské alternativy u Virginie Despentesové - , ale v jiné podobě to naleznete i u Érica Reinhardta či Yannicka Haenella.

Snaha přesáhnout ryze franco-francouzský kontext tu ale existuje nejen v obsesi bývalými koloniemi (- není bez zajímavosti, že právě autoři zejména z Maghrebu jsou často vnímáni stále jako součást sebereflexe francouzské společnosti), odkud přicházejí autoři jako Leïla Slimaniová (Maroko), Boualem Sansal či Kámel Daúd (Alžírsko).

Moderátorka: Takže si počkáme a uvidíme, kdo dostane ceny, Goncourtovu či Renaudovu, abychom viděli výsledky...

Přesně tak. Ale jen na okraj bych chtěl ještě poznamenat, že Patrick Modiano a Jean-Marie Gustave Le Clézio, již nahlásili na podzim vydání svých nových děl. Modiano román a divadelní hru, Le Clézio Jde o poslední dva francouzské nositele Nobelovy ceny, takže zde půjde mnohem více o literaturu, než pouze jen o nátlakový byznys. Oba vycházejí u Gallimarda, a nakladatelství již nyní slibuje překvapení. U Le Clézia prý půjde o zatím nejvíce „modianovský“ román, a u Modiana zase nejvíce o „lecléziovský“.

A ještě perličku. Ty knihy, co se neprodají, ty se recyklují.:-)

Moderátorka: Opravdu, jdou potom do stoupy?

Ano, nikdo se tím moc nechlubí, ale i u nás se mnohdy vyplatí knihy recyklovat – třeba na toaletní papír, než je skladovat a nebo držet neúměrně dlouho, aniž by si je někdo koupil. I takto můžeme vidět tu současnou podobu jinak velmi obdivovaného „rentrée littraire“.