Haruki Murakami: Tancuj, tancuj, tancuj - ukázka z románu

> literatura > japonská  > Haruki Murakami: Tancuj, tancuj, tancuj  > ukázka

Hrdina Murakamiho příběhu, jenž je zároveň vypravěčem, se vrací na nejsevernější ostrov Hokkaidó, kde před lety zažil napínavé okamžiky při hledání tajemné ovce. Zároveň tam přišel o svou přítelkyni, která beze stopy zmizela z hotelu U Delfína. Rozhodne se, že ji musí za každou cenu najít. Román Tancuj, tancuj, tancuj, inspirovaný písní skupiny The Dolls, volně navazuje na předchozí román Hon na ovci: je součástí širšího cyklu prvních dvou autorových knih: Poslouchej zpěv větru a Pinball 1973, obě dosud do češtiny nepřeložených, tvořících tak nyní již „tetralogii krysy“.

Zas a zas se mi zdává o hotelu U Delfína.

Ve svých snech do něj neoddělitelně patřím. A moje sounáležitost s ním pořád trvá coby jistý kontinuální stav. Moje sny mi to dávají najevo s naprostou jasností. Hotel U Delfína je v nich zdeformovaný k nepoznání. Je hrozně uzounký a dlouhý. Tak úzký a dlouhý, že spíš než hotel připomíná dlouhatánský zastřešený most. Tenounký most, který se táhne vesmírem od prvopočátků až na sám konec. A já do něj náležím. A kdosi tam pláče. Kdosi tam roní slzy kvůli mně.

Včlenil mne organicky do sebe, ten hotel. Docela jasně cítím jeho tep, i to jak hřeje. Ve snu jsem jeho neoddělitelnou součástí.

Přesně takhle se mi to zdává.

Probouzím se. Kde to jsem? uvažuju. A nejen uvažuju: Doopravdy otevírám pusu a ptám se se nahlas sám sebe. „Kde to jsem?“ Je to však nesmyslná otázka. Nemusím si ji klást, odpověď přece znám od začátku. Jsem ve svém životě. V mém každodenním žití. Které představuje přívažek k mé reálné existenci. Pojí se s ní prostřednictvím těch několika okolností, záležitostí a situací, které – kde se vzaly, tu se vzaly – začaly znenadání reprezentovat mou osobu, i když si nevzpomínám, že bych s tím snad někdy souhlasil. Sem tam vedle sebe najdu spát i nějakou tu ženu. Většinou jsem ale sám. Sám s hukotem dálnice, která se nalézá přímo naproti mému bytu, se sklenkou whisky na nočním stolku (na dně jí zbývá asi tak půl centimetru) a se zaprášeným ranním světlem, co vůči mně chová nepřátelské úmysly - anebo taky jen docela obyčejný nezájem. Občas prší. V takovém případě zůstávám v posteli a nedělám vůbec nic. Pokud snad ve sklence zůstala nějaká whisky, vypiju ji. A potom pozoruju dešťové kapky, stékající z okapu, a přemýšlím o hotelu U Delfína. Zkusím pomalu natáhnout ruce a nohy. A ujistím se, že jsem to pořád jen já sám a že nikam nepatřím. Nikam a k ničemu nepřináležím. Ještě si ale moc dobře pamatuju, že jaké to bylo v mém snu. Když se pokusím natáhnout ruku v něm, rozpohybuje se zároveň i celkový obraz, jehož jsem tam byl součástí. Všechno to popořadě začne reagovat, jedno po druhém, pomaličku a pozorně, s téměř neslyšnými zvuky v každém pohybovém stadiu, jako spolehlivý hydraulický mechanimus. Když se pozorně zaposlouchám, dokážu rozeznat, odkud se ty zvuky šíří. A já se zaposlouchám. A slyším čísi tiché vzlykání. Někdo tam zkrátka a dobře pláče. Kvůli mně.

(...)

Povím vám teď něco o sobě.

Dovolte, abych se představil.

Ve škole jsem to dřív dělával často. Kdykoli jsme se sešli v nové třídě, popořadě jsme předstupovali před lavice a říkali o sobě všechno možné. Ani trochu mi to nešlo. A kdyby jen to: Já nebyl schopny v něčem podobném najít jakýkoli smysl.

Co o sobě vlastně vůbec vím? Jsem opravdu ten člověk, jehož představu mi podsouvá mé vědomí? Není snad obraz, co jsem si udělal o sobě samém, zdeformovaný a svévolně pozměněny natolik, že se pak člověku zda cizí jako vlastni hlas, nahraný na magnetofon? Pravě takhle jsem to vždycky vnímal. Pokaždé, když jsem se měl představit, když jsem měl vystoupit před lidi a něco o sobě říct, přepadl mě pocit, jako bych sám sobě přepisoval známky v třídním výkazu. Vždycky jsem se cítil strašně nejisty. Proto jsem taky byl v podobných případech rozhodnutý říkat pokud možno jen objektivní fakta, jaká není třeba nijak interpretovat ani vykládat (mám psa, rad plavu, nemám rád sýry atd.), ale i tak mi vždycky připadalo, jako když imaginární postava mluví o imaginárních skutečnostech. A když jsem pak v téhle náladě poslouchal vyprávění ostatních, připadalo mi, že i oni mluví o někom úplně jiném než o sobě. Žili jsme všichni v imaginárním světě, dýchali imaginární vzduch.

Každopádně teď ale řeknu něco o sobě. Od toho se pak odvine všechno další. Bude to první krok. A soudit, jestli to bylo správně nebo ne, stačí až potom. Třeba to udělám já a třeba někdo jiný. Teď je každopádně čas vyprávět. A i já sám si budu muset pamatovat, co řeknu.

> Haruki Murakami: Tancuj, tancuj, tancuj (ダンス・ダンス・ダンス). Přeložil Tomáš Jurkovič, vydalo nakladatelství Odeon jako 250. svazek edice Světová knihovna, 648 stran, doporučená cena 499 Kč.