> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 23. prosince 2016
Sugestivní, dynamický a utopický. Šestý román Sorje Chalandona Čtvrtá zeď předestírá čtenářům příběh jednoho snu, jenž byl od počátku, v nezlomné logice antické tragédie, odsouzen k zániku. Podobně jako jeho hlavní hrdina, divadelní režisér Georges. Autor klade čtenáři mnohé otázky, jež ale převážně ponechává bez odpovědi.
> kultura > film > herečka > nekrolog Michèle Morganová
Kdo by neznal tu slavnou větu, s níž se na herečku ve filmu Nábřeží mlh (Le Quai des brumes, 1938) režiséra Marcela Carného obrací Jean Gabin?„Máš krásný oči, víš to?" řekne herec.
Herečka poněkud bázlivě, nicméně pevně opáčí: „Polibte mne!" Ty oči byly jejím znamením, ale i celoživotním prokletím. Dotyčná se jmenovala Michèle Morganová a zemřela v úterý 20. prosince ve věku 96 let.
Mezi těmi, kteří se s ní dnes, v pátek 23. prosince, přišli rozloučit v kostele sv. Petra v Neuilly-sur-Seine, patřili režiséři Claude Lelouch, Robert Hossein nebo Francis Huster,
Michèle Morganová nebyla ale pouze objektem touhy, ona sama si vybírala. Svědčí o tom nejen slavná věta, ale i její vzpomínky, jež nesly název odkazující na tuto slavnou scénu: Avec ces yeux-là (S takovýma očima, Laffont, 1977). Štěstí měla, drželo se jí ale převážně na počátku kariéry, jež z ní učinila jednu z femmes fatales své doby.
Herečka Michèle Morganová se narodila 29. února 1920 Neuilly-sur-Seine (Hauts-de-Seine) jako Simone Rousselová. Dětství prožila na předměstí Dieppe (Seine-Maritime). jejím skutečným světem se velmi brzy stal film, pro nějž se rozhodla žít.
Chtěla být Gretou Garbo. Když se rozhodla, s požehnáním svého otce, obchodníka se smíšeným zbožím a distributora parfémů, odjet do Paříže a zkusit štěstí, už jí nic nezastavilo. Bydlí u babičky s bratrem a začíná s kurzy herectví.
Po několika pokusech jako komparsistka - získává první roli v roce 1935: Mademoiselle Mozart, pro který si vybírá pseudonym, onen umělecký pseudonym, pod nímž se proslavila.
„Upřímně řečeno, myslíte si, že vypadám na to, abych se jmenovala Simone?“ opáčila kdysi. Příjmení zvolila nefrancouzské - v předtuše velké hollywoodské slávy.
„Smutek je mým živlem!“ V sedmnácti letech získává svou titulní roli ve filmu Gribouille (1937) režiséra Marca Allégreta, k němuž scénář napsali Marcel Achard a Jan Lustig. Již tehdy budila svým zjevem zaujetí, posíleno postavou domnělé vražedkyně, nad níž se vznášelo nejtěžší provinění.
Achard tehdy poznamenal, že měla „vyděšený pohled, vyzáblý obličej: všude kolem ní se vznášela nepopsatelná atmosféra nevyhnutelnosti a neštěstí“. Romantická postava, nesoucí neštěstí - a tvář, v níž se zračilo šílenství, ale i magnetická smyslnost. „Smutek je mým živlem,“ trousila tehdy herečka. Otázka dosud nebyla vyslovena. V očích ale již vše.
Teprve třetí film Nábřeží mlh, jejž režíroval Marcel Carné, z ní učinil skutečnou herečku. Scénář k filmu napsal básník Jacques Prévert podle románu Pierra Maca Orlana. Herečka je oblečena v kostýmu od Coco Chanel, na hlavě obyčejný černý baret, silueta po níž se prochází světlo... dala vyniknout zejména jejím čistým modrým očím. Milenci, Nelly a Jean, ona a on.
A ta slavná věta, již Gabin pronese, zrodila styl, jemuž se bude říkat „poetický realismus“, později také „film noir“.
Scéna, v níž jsou milenci pohrouženi připomíná doslova apokalypsu. Píše se rok 1938 a německé boty se chystají na pochod Evropou. O tom, že nešlo jen o pocit, dokládá, že mezi tehdejšími spolupracovníky Carného filmu, který se staral o světlo, patřil i jistý Eugen Schüfftan, čerstvý uprchlík z Německa.
Melancholická nálada, jež zůstává tolik spjata s Michèle Morganovou, se projevuje intenzivně v prvním údobí její slávy, která ji jejího klíčového filmového partnera přihrála ještě dvakrát: ve filmu Maurice Gleize Korálový útes (Le récit du corail, 1938) a Remorkérech (Remorques,1940).
Zejména ten druhý se zdá být jakousi ozvěnou Nábřeží mlh. „Co ode mne očekáváte?“ ptá se Gabin své partnerky. Osvětluje je nereálné světlo, do něhož ona pronese: „Polibte mne!“
Světová válka byla na spadnutí. Herec Gabin dostává povolávací rozkaz do francouzského námořnictva, odkud se jenom z obtížemi uvolňuje, aby dokončil natáčení Remorkérů - oba emigrují do Spojených států. Svět již nikdy nebude vypadat jako předtím.
Neslavná kariéra v Hollywoodu
V Americe podepisuje po rozchodu s Gabinem kontrakt s filmovým studiem RKO, snaží se: učí se anglicky, studuje zpěv i tanec. A vzdává se - bere si amerického herce a zpěváka Williama Marshalla.
Natáčí několik propagandistických filmů, jakými byli například Joan of Paris (Johanka z Paříže, 1942), Two Tickets to London (Dva lístky do Londýna, 1943).
Koncem války natáčí film s Michaelem Curtizem Passage to Marseille (Pasáž do Marseille, 1944). Z filmu si odnesla bolesti hlavy: režisér maďarského původu se projevil jako tyran a jindy okouzlující Humprey Bogard, její partner, byl právě v depresi po rozvodu. Příležitostí ale měla Morganová mnohem více, i když šlo o příležitosti převážně spíše ztracené...
Mohla hrát u Hitchcocka hlavní roli ve filmu Podezření (Suspicion, 1941) - místo ní roli získala Joan Fontainová. Mohla se stát partnerkou Humpreye Bogarda ve slavné Casablance Michaela Curtize: roli získala za poloviční honorář Ingrid Bergmanová. Ani později neměla vždy dobrou intuici, když na počátku 60. let odmítla italského režiséra Michelangela Antonioniho, který ji nabízel roli ve filmu La Notte (Noc, 1961).
Ačkoliv na konci války získává na prvním filmovém festivalu v Cannes ocenění za roli ve filmu Pastorální symfonie (La Symphonie pastorale, 1946) režiséra Jeana Delanoye podle románu spisovatele André Gida, ztratila již část ze svého ostrého šarmu; film se dá dnes jen těžko shlédnout. Její velká sláva zvolna odplouvá ve vzpomínce na tu slavnou větu a moře. To ale vidíme pouze s odstupem času...
Velké filmové manévry
Pro její obdivovatele její věhlas nehasne a role, které získává jen potvrzují její význam. Už to není mladá, poněkud šílená dívka, ale zralá žena, čemuž odpovídají i její role. Maria Chapdelainová (1951) Marca Allégreta, Joséphine de Beauhamas ve filmu Napoléon (1954) režiséra Sachy Guitryho; titulní postava Marie-Antoinetty ve filmu Marie-Antoinette, královna Francie (1955) Jeana Delannoye.
Patrně nejvýznamnějším filmem, kde mohla uplatnit svůj šarm a spanilou krásu, bylo její obsazení ve filmu Velké manévry(Les Grandes Manœuvres) režiséra Reného Claira, kde hrála po boku Gérarda Philipa.
Melodramatický příběh lásky poručíka Armanda a krásné modistky Marie-Louisy byl prvním Clairovým barevným filmem. Zatímco na plátně v této roli okouzlovala ženy i dívky, v hledišti vlhly kapesníky - v zákulisí filmových scén ovšem počínala velká revoluce, jež dostane jméno Nouvelle Vague (nová vlna), která Morganovou jako představitelku těch „starých časů“ naprosto smete.
Jenom těžko se již bude vracet do diváckého povědomí. Přesto se nedá říct, že by zcela zmizela. V roce 1948,kdy se rozvádí se svou americkou láskou - Williamem Marshallem, uzavírá své americké období.O dva roky později se vdává za herce a režiséra Henriho Vidala, s nímž natáčí několik společných filmů.
V roce 1957 natáčí film Retour de manivelle (Návrat kliky), film, který se pro ni stal velkým návratem. zatímco do té doby hrála křehké ženy, zde se z ní stává skutečná femme fatale.
Po smrti Vidalově v roce 1959 spojuje svůj další filmový život s Gérardem Ourym, kterého potkala při natáčení filmu Le Miroir à deux faces (Zrcadlo s dvěma tvářemi) režiséra Andrého Cayetta. Navzdory ignoraci, které se těšila ze strany nové francouzské filmové vlny, natáčí další filmy, například s Claudem Chabrolem ve filmu Landru (1963), ale i i další filmy, klasiku tzv, filmu noir šedesátých let. Pro Michela Devilla zahrála komtesu ve filmu Benjamin ou les Mémoires d´un puceau (Benjamin aneb deník panice, 1967).
V roce 1975 opět s Claudem Chabrolem se vrací na plátno ve filmu Le Chat et la Souris (Kočka a myši).
Jaké to je inscenovat v roce 1982 ve válečném Libanonu Antigonu Jeana Anouilha? Takové je východisko reportážního románu francouzského novináře a spisovatele Sorje Chalandona, který vydalo nakladatelství Argo. A proč právě Antigonu? Proč ne od Sofokla, ale právě od Anouilha? Úvodní kapitola to sice nevysvětluje, ale dostane čtenáře rychle do války, o níž se o nás moc nemluví.
Čtvrtek 27. října 1983
Upadl jsem. Vstal jsem. Vběhl jsem do toho autoservisu, vrávoral jsem v suti. Plameny, kouř, prach; vykašlával jsem omítku, pálila mě v krku. Zavřel jsem oči, ruce na uších. Narazil jsem do jakési zídky, sklouzl po kabelech. Půlku stropu odnesl výbuch. Všude kolem padaly hořící kusy betonu. Za kostrou jednoho auta zela jáma. Válečná puklina, asfalt rozevřený jako okvětní lístky až na písečné srdce. Skočil jsem do sutě, jako bych klopýtl, tělo zhadrovatělé, útroby naruby. Třásl jsem se. Nikdy v životě jsem se takhle netřásl. Pravá noha, vyděšená kobylka v letní trávě, mi chtěla utéct, nechat mě na pospas osudu. Přitiskl jsem ji oběma rukama k zemi. Krvácela, noha šílená. Nic jsem necítil. Domníval jsem se, že zranění a zraněný jsou jedno. Že v okamžiku zásahu bolest vyštěkne svůj vzkaz. Ale tu špatnou zprávu mi sdělilo až krvácení. Ani zásah, ani bolest, jen moje lepkavá šťáva. Roztrhla se mi nohavice. Kouřilo se z ní. V noze mi škubalo jako v ukrutně bolavém zubu. Pot mi přilepil košili ke kůži. Batoh jsem stihl popadnout, ale kabát zůstal v Marvánově autě, s doklady, s penězi, s celou zbývající hotovostí. Netušil jsem, že tank může spustit palbu na taxík.
> literatura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 12. listopadu 2016
Vypadá to jako krimi, ale není to krimi. Jmenuje se to jako dětská literatura, ale před dětmi byste knihu měli raději schovávat. Hutný román Malý kamarád americké autorky Donny Tarttové ovšem nevyděsí ani nerozpláče. Na téměř 600 stranách se totiž povětšinou rozprostírá, bohužel, strašlivě popisná literárně konstruovaná nuda.
Triumf románu Stehlík spisovatelky Donny Tarttové (*1963), románu v pořadí třetího, přivedl české nakladatelství Argo k odvážnému rozhodnutí nabídnout i autorčiny romány předchozí: nejprve tedy rozsáhlý druhý román Malý kamarád (The Little Friend, 2002), po němž bude následovat na Vánoce i její prvotina Tajná historie (The Secret History, 1992).
> literatura > rozhovor > osobnost > text vyšel v Mladé frontě Dnes 14. října 2016, s. 10. (zde integrální text)
Alžírský spisovatel a novinář Kámel Daúd (*1970) říká, že ve své zemi není zakázaný, pouze „nikdo nechce riskovat tím, že by ho pozval k nějaké diskusi spisovatelů“. O uplynulém víkendu se Kámel Daúd zúčastnil 26. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, kde byl k diskusi pozván, stejně jako ke čtení ze své knihy: Mersault, přešetření. Ústředním tématem Daúdova díla je odkaz na spisovatele Alberta Camuse a neporozumění mezi mezi dvěma světy: Západem a Orientem.
> literatura > kniha > ukázka z knihy Donny Tarttové: Malý kamarád Vysoce ceněná americká autorka Donna Tarttová vydává právě v českém nakladatelství Argo svůj druhý rozsáhlý román. Nese se v duchu velkého vypravěčství, kde nechybí záhada, ale ani - návraty do dětství (v hávu tajemství).
Charlotta Cleveová si bude smrt svého syna vyčítat po celý zbytek života, neboť se onoho osudného dne rozhodla, že Svátek matek oslaví rodinnou večeří v šest hodin, a nikoli obědem v poledne po bohoslužbě, jak mívali Cleveovi ve zvyku.
Starší členové rodiny vyjádřili s novým uspořádáním nespokojenost, a jakkoli jejich postoj vycházel ze zásadní nedůvěry k novotám, Charlottě připadalo, že měla podtextu jejich stížností věnovat větší pozornost, viděla v tom jakési mírné, ale zlověstné varování před budoucími událostmi – varování, které sice působilo i při pohledu zpět nejasně, ale možná nebylo o nic horší než jakákoli jiná výstraha, jíž se můžeme v životě nadít.
Cleveovi si mezi sebou s oblibou vyprávěli i o nepříliš významných epizodách z rodinné historie – opakovali si ty příběhy slovo od slova, stylizovaným slohem plným řečnických odmlk popisovali celé dlouhé scény u úmrtního lože či žádosti o ruku, ke kterým došlo před více než sto lety –, avšak o událostech, které provázely onen osudný Svátek matek, nikdo nemluvil. Nehovořilo se o nich ani v oněch důvěrných okamžicích, kdy dva členy rodiny svedla dohromady dlouhá společná cesta autem nebo se náhodou setkali v kuchyni, když v noci nemohli spát.
> umění > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 10. září 2016
Temné, těžké, tísnivé. Smrt v rodině, první kniha ze šestidílné ságy Můj boj norského prozaika Karla Oveho Knausgårda, není snadné čtení. Kniha má ambici prolomit všechna dosavadní literární klišé a aspiruje na událost letošní podzimní sezony.
Prozaik Karl Ove Knausgård (*1968) vstupuje do literárního teritoria (i v českém překladu) zřetelně parazitním způsobem, aby vyvolal dvojí pnutí. Prvním je tradice vypjatého psaní, někde mezi Célinem a Proustem (dosavadní zahraniční recenze jej poněkud nadužívaně označují za „norského Prousta“), druhým snaha o hraniční tematiku patologie smrti, v níž lze nalézt ozvuky severské úzkosti (Strindberg, Ibsen). Činí tak prostředky nezřídka ovšem konvenčně popisnými.
