Kruté příběhy o lidském ponížení: Karine Tuilová a Leïla Slimaniová

> kultura > literatura > psáno pro Český rozhlas Vltava, 22. června, po 16. hodině (pořad Mozaika)

Dvě ženy, dvě feministky, dvě spisovatelky. A Francouzsky, každá jiného původu: Karine Tuilová a Leïla Slimaniová. Oběma vyšly v těchto dnech v českých překladech jejich romány. Tuilové: Bezstarostnost (Garamond), Slimaniové: Něžná píseň (Argo). Navzdory matoucím názvům jejich knih, obě ženy spojuje zájem o „sociální násilí“. „Ostatně,“ říká náš dnešní host „obě svým původem odkazují na spletité cesty imigrace ve Francii“ a „znepokojivý obraz společnosti“.

> Hostem je dnes v odpolední Mozaice kritik a publicista Josef Brož.

Moderátor: Začalo léto, a obě knihy nepůsobí zrovna prázdninově. Nebo se mýlím?

Host: Jak se to vezme.., ale rozhodně nejde o knihy konejšivé, nebo snad jak napovídá název jedné z nich – bezstarostné... Pro citlivější povahy, to mluvím zejména o knize Něžná píseň, v originálu Chanson douce, sahá autorka do sfér, kam by zejména vylekané matky neměly mít přístup. Pokud nás tedy poslouchají matky nebo hlídačky, jak se česky říká babysitterkám, neměly by se rozhodně nechat příliš tématem strhnout... a nůž raději zamknout v kredenci. :-)

Ale popořádku: obě autorky, a to je také důvodem, proč o nich mluvím, mají velmi citlivá čidla – na projevy agrese, násilí a sociální nerovnosti. Možná je to i určitá reakce na vývoj ve Francii, kde se stále častěji objevují témata, která bychom možná u nás označili nálepkou „sociální román“. My tento termín máme spjatý zejména se socialistickým realismem, a jmény jako Marie Majerová nebo Marie Pujmanová. Dnes jakoby to nikoho nezajímalo...


Oproti těmto našim autorkám, které měly i silný politický vliv – nezapomínejme, že Pujmanová i Majerová byly silné stalinistky a Pujmanová se angažovala i během procesů v 50. letech - , zkrátka; Slimaniová, ani Tuilová nerazí koncepce tvrdě schematické, a o socialistické realismu už vůbec nemůže být řeči, nicméně jistá koketérie s východisky současné levice a nahlížení na sociální vztahy jako na svého druhu „třídní boj“ tu nelézt můžeme. Tyto ženy-spisovatelky v zásadě spojuje občanské angažmá, všechny ostatně byly také novinářky.

Asi bych tu měl doplnit, že obě autorky Tuilová i Slimaniová jsou ve Francii hojně čtené – a Slimaniová získala za Něžnou píseň loni i prestižní Goncourtovu cenu, což ji vyneslo mezi nejprodávanější autorku současnosti. Alespoň se mi chlubili, když tu byla ředitelka prodeje Gallimardu. Tuilová na Goncourtovu cenu byla podvakráte nominována v užším výběru. Obě jsou vydávány - právě nakladatelstvím Gallimard.

Moderátor: Řekněme si tedy něco o těch tématech...

Host: Začneme u Bezstarostnosti – v originále L´Insouciance (Gallimard) – je vyprávěním čtyř postav. Každá z těch postav – tři muži a jedna žena – jsou zástupci určitě sociální skupiny, na nichž Tuilová demonstruje jejich problémy a vztahy. Jmenovitě: François, Romain a Osman, profesně obchodník, voják a politický poradce. Mezi nimi se proplétá novinářka – jakési alter-ego autorky – Marion. Když jsem se spisovatelkou vedl rozhovor, kladla velký důraz na to, že si ke všem postavám dělala vlastní důkladné rešerše – to se velmi často dělalo i u nás v 50. letech, když měl být román autentický.

Tím to ale nechci shazovat, myslím, že se to autorce daří zejména v postavě Romaina, který se vrací z angažmá ve válce v Afghánistánu, k čemuž si Tuilová nastudovala nejen literaturu, ale setkala se osobně s mnoha vojáky, kteří jí vyprávěli svá traumata – osobní, sociální, ale i sexuální. O tom všem Tuilová píše, i když si nemohu při té příležitosti nevzpomenout na film Clinta Estwooda: American sniper (2014), který se zabýval podobným tématem. Druhou postavou je François, podnikatel židovského původu, který zázračně zbohatl – na pornofotografiích a na telekomunikačních sítích, a jehož původ, o němž v zásadě nevěděl, jak sám tvrdí, neboť jeho otec si změnil jméno, jej dostihne v okamžiku, kdy odjede na vládní „obchodní cestu“ na Blízký východ. Třetí postava Osmana, černoch původem z Pobřeží slonoviny, který vykonává profesi politického poradce pro prezidenta – ta na můj vkus působí až příliš plakátově...

Nicméně, Tuilová mluví o atraktivních sociálních problémech současné Francie: o začleneňování populace vzešlé z imigrace, o primárním rasismu, ale i rasismu naruby... A připomíná i bouře na předměstích, odkud právě postava Osmana vyšla. I toto prostředí Tuilová zkoumala doslova pod lupou. Spisovatelka postupuje v jakémsi sociologickém tažení, jímuž dodává sílu její velmi energický a soustředěný rukopis, jenž ovšem místy „přetéká přes okraj“, v zásadě portrétuje současnou Francii prostřednictvím jejich aktérů jako určitých sociálních vzorků na mapě.

Moderátor: Slimaniová postupuje podobně?

Host: Ne, zdaleka ne. A tady pozor! Ona je mnohem uměřenější, soustředěnější. Slimaniová sice rovněž vychází ze skutečnosti: její příběh je inspirován skutečnou událostí ze Spojených států, kdy dominikánská chůva zabila děti, svěřené jí na hlídání, Slimaniová adaptovala ten příběh na poměry francouzské – a podobně jako Tuilová do Paříže. Takže se zde setkáváme s typickým pařížským koloritem – náměstí, bary, parky, ale především s trochu klaustrofobním bytem, kde rodina Paula a Myriam, mladý pár, typičtí bobo (buržoazní bohémové), jak se dnes říká, bydlí v ulici Hauteville v 10. arrondismentu, v sociálním mikroklimatu plném originálních restaurací, prodejen kožichů, a ateliérů umělců a jejich loftů. Průvodce Paříže o čtvrti mluví jako „ideálním místě pro páry bobos, foodisty a velmi hype umělce“.

Hlavní postavou je chůva Louise, uměřená blondýna, trochu staromódní - a pozor, vůbec nepocházející z imigrace, jako mnoho chův bývá – v tom je poněkud překvapivý moment, který Slimaniová nabízí. Pokud by nechala chůvu například jako Filipínku nebo zejména ženu s Maghrebu, odkud ona sama (konkrétně z Maroka) pochází, bylo by vyznění jistě jiné. Musím říct, že jsem si nad tím sám dlouho lámal hlavu, proč zvolila tuto postavu, o níž nelze říct, že by byla rasově predestinována. A že by tedy její čin byl nějakou pomstou. I když i zde rozhodně byl...

Moderátor: Chůva je vypravěčkou příběhu?

Host: Ne, podobně jako u Tuilové, volí i Slimaniová odstup tím, že se neuchyluje k vyprávění v ich-formě. Volí er-formu. Krátké, často velmi sručně nahozené kapitoly, ostatně neaspirují ani na nějakou hlubkou psychologickou sondu: nicméně, a tady bych si dovolil pozvednout ukazovák, si Slimaniová situaci zjednodušuje tím, že – jak již jsme naznačili, není její chůva tzv. barevná, ale bílá a navíc blondýna – volá zkrátka vysvětlení v sociální neukotvení své postavy. Louise zemřel před časem manžel, její dcera Stéphanie se také právě nevyvedla, a ona odsouzené platit složenky, které se jí na polici vrší, nedokáže již akivně situaci zvládat a noří se stále hlouběji do dluhů a existenční nejistoty.

Mimochodem, říkám si často, kdy konečně někdo z Česka napíše román o podobném problému, a nemusí to být chůva, vždyť sociálních katastrof, spjatých s exekucemi jsou plné noviny... o té míře vyhoštění ze společnosti, jemuž Francouzi říkají exclusion, tedy vyloučení. Ona totiž Louise vlastně neexistuje, její vlastní život pro mladé bobo není něčím, co by je zajímalo. A Louise zažívá ponížení – to slovo je podstatné. Myriam jede jednou s manželem Paulem autem z víkendu - to připomíná scénu z filmu Louise Malla Výtah na popraviště (1958)– a náhle uvidí Louisu, která podobně jako herečka Jeanne Moreauová, jde po ulici. Myriam říká: „Vidíš ji?“ Je překvapená, že Louisa muže žít mimo jejich horizont a mít i svůj život. Děti ji také vidí a kříčí: „Chůvička! Chůvička!“ Při téhle scéně člověka mrazí...

Ještě slovo k literární technice. U Tuilové v zásadě tušíme, co se asi stane – alespoň se mi to zdálo předvídavé – u Slimaniové již tím, že brutální vražda je hned na začátku, hledáme mnohem více než rozuzlení, motivaci hlavní postavy. V psaní je Slimaniová lakonicky elegantní, svůj díl na tom má jistě i překladatelka Sára Vybíralová. Četl jsem knihu i ve francouzštině před rokem, a musím říct, že jsem trochu váhal, jak na mne bude působit. U Bezstarostnosti si překladatel Tomáš Havel musel poradit s větší lavinovitostí textu, takže místy je to čtení dosti neuchopitelné. Ne, neubírá to na čtivosti, ale každá autorka je v tomhle prostě jiná.

Román Něžná píseň pracuje velmi přitažlivě i s detailem: Slimaniová se nebojí stavět metafory na půdorysu obyčejných situací – malá Mila například v jednu chvílu chůvu kousne až do masa, zůstane jí jizva, ta se později neztratí, stejně jako bolest, kterou si chůva dál nese. I téma pokrmů, které Louisa připravuje, a to nejen pro děti, je mimořádně zajímavě načtrtnuto napětí mezi vařením a podmaněním, ovládnutím toho, kdo je krmen. V protikladu tu stojí i šetření s jídlem – Myriam například vyhodí kuře, které se zdá již prošlé, a Louise ho vytáhne z koše, omeje a nabídne druhý den dětem, které si na něm pochutnají. Kostru ovšem večer neuklidí a nechá ji na stole, aby Myriam ráno věděla, co se stalo...

Moderátor: Jakou knihou začít číst?
Host: Já četl nejdříve Tuilové Bezstarostnost, nevím... zdá se mi Něžná píseň soustředěnější, zdánlivě strohá v popisu, ale mnohem jemnější. Drží se i žánru: temné detektivky, románu noir, ale je to jen prostředek. Doufám, že se v Praze autorka brzy objeví, svůj původní příjezd 15. června odvolala, tak doufám, že ji tu brzy na pozvání nakladatelství Argo uvidíme, jako Karine Tuilovou, která tu byla na pozvání nakladatelství Garamond na Světu knihy.

Budete mít tím pádem možnost zeptat jí i na věcí jiné, než kterých jsem si všiml já. Třeba: Do jaké míry si myslí, že ve Francii existují třídní rozdíly, neřku-li třídní boj. Tuilová i Slimaniová o tom píší způsobem, který by možná polekal komunisky Pujmanovou i Majerovou dohromady