> kultura > knihy > rozhovor odvysílal Český rozhlas Vltava, dne 13. června 2017, Mozaika, čas: 16.10
Moderátorka: Pro právě tyto dvě knihy?
Host: Důvodem, proč jsem si vybral právě tyto knihy, je vedle faktu, že právě vyšly, především jejich vzájemná komplementarita. Prostě se zajímavě doplňují, takže když jsem jednoho dne otevřel ještě před dočtením knihy prvé, vlastně tzv. náhodně knihu druhou – zdálo se mi, jako kdyby ta jedna odpovídala na tu první.
Dvě knihy, které by neměly zapadnout, vycházejí v těchto dnech. První je knihou historika, druhá je kniha politika. "Ačkoliv je od sebe dělí propast 70 let, zdají se být obě velmi aktuální a varovné zároveň," říká náš host, který právě přišel studia. Je jím publicista a kritik Josef Brož.
"Dobrý den," říká moderátorka Kristýna Franková.
"Dobrý den!" říká host Josef Brož.
Host: První knihou je soubor dvaceti esejů amerického historika Timothy Snydera s názvem: Tyranie: 20 lekcí z 20. století, kterou vydalo nakladatelství Paseka. Knihou druhou svou rozhovory spisovatele Viktora Fischla: Hovory s Janem Masarykem, kterou vydalo nakladatelství Garamond. Jde již o vydání třetí.
"Dobrý den," říká moderátorka Kristýna Franková.
"Dobrý den!" říká host Josef Brož.
Host: První knihou je soubor dvaceti esejů amerického historika Timothy Snydera s názvem: Tyranie: 20 lekcí z 20. století, kterou vydalo nakladatelství Paseka. Knihou druhou svou rozhovory spisovatele Viktora Fischla: Hovory s Janem Masarykem, kterou vydalo nakladatelství Garamond. Jde již o vydání třetí.
Moderátorka: Pro právě tyto dvě knihy?
Host: Důvodem, proč jsem si vybral právě tyto knihy, je vedle faktu, že právě vyšly, především jejich vzájemná komplementarita. Prostě se zajímavě doplňují, takže když jsem jednoho dne otevřel ještě před dočtením knihy prvé, vlastně tzv. náhodně knihu druhou – zdálo se mi, jako kdyby ta jedna odpovídala na tu první.
Někdy to prostě při čtení vypadá, jako kdyby tam, kde Snyder být nemohl, byl Masaryk. A naopak. Hlubinný psycholog Carl Gustav Jung takové události říká – synchronicita.
Asi bych měl říct, že Snyderova kniha je vlastně takovým trochu pamfletem. Oněch 20 lekcí z 20. století chce být připomínkou toho, co se v dějinách stalo, a z čeho bychom se měli – rozuměj, my Američané, protože na na ně se principiálně kniha obrací a z americké situace vychází – tedy, z čeho bychom se měli poučit. "Historie se sice nikdy neopakuje," tvrdí Timothy Snyder, "ale skýtá nám poučení," zní přesná citace. A dále. "Pokud na nás doléhají obrazy že amerického experimentu v současnosti hrozí pád do tyranie, následujme příklad otců-zakladatelů a zamysleme se nad dějinami jiných demokracií a republiky," doplňuje své východisko Snyder.
Víme, jak knihy vznikly? A proč?
Východiskem je pro Snydera zděšení z vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, samozřejmě. Kniha je tu souborem dvaceti kapitol, hutných a krátkých, jež rozvíjejí původní jeden esej, který vydal Snyder v Guardianu, vyšel také ve francouzském listu Le Monde. Snyder je jedním z těch hlasů, které moc z Ameriky posledních dní neslyšíme.
Kniha Hovory s Janem Masarykem vznikla jinak: na půdorysu slavných Čapkových Hovorů s TGM. Je pro změnu souborem záznamů hovorů, které si spisovatel Viktor Fischl vedl během londýnského exilu a později – do únoru 1948. Masaryk, jak známo, měl na starosti dosti podstatné věci – zejména jako ministr zahraničních věcí, nejprve v exilové vládě Londýně za 2. světové války, a potom i po návratu domů, po roce 1945.
Masaryk nenabízí "historické lekce", ale lekce – řekl bych – velmi osobní. To je velmi neobvyklé, a u politiků skoro překvapivé. První vydání byla exilová na počátku 50. let, ukázky vycházely během Pražského jara 1968 – a oficiálně vyšla kniha až po listopadu 1989, v roce 1991. Z knihy rád předčítal tehdy i Jan Werich.
Citace: "Já nikdy nebyl veliký historik. Vždycky mne zajímal mnohem víc dnešek než včerejšek a vždycky jsem toho chtěl vědět víc o Františkovi Houžvičkovi, kominíkovi z Dobrušky, než o Babenbercch." To je typický Masaryk. Lidový bavič, trochu klaun, veselý a prostořeký – v závěru knihy ale především smutný klaun. O jeho smrti dosud kolují různé verze.
Jaké jsou ty lekce, jež dávají Snyder a Masaryk?
Řekl bych, že nejde zdaleka tak o lekce politické, ani historické, ale zjevně občanské. Už názvy kapitol, oněch lekcí, působí jako takové skautské pokyny. Nepodřizuj se předem! Ochraňuj instituce a braň je! Varuj se státu jedné stran! Přijmi odpovědnost za podobu světa! Bude to možná také překladem Martina Pokorného, protože v angličtině se nevyká, jak známo, tak by to asi přeci jenom znělo jinak, kdyby to bylo: Nepodřizujte se předem! Je to v tykání osobnější, agilnější - a místy až agitační. Mohly by se stát i základem pro výuku občanské nauky.
Posuďte třeba název kapitoly: Pokud musíš nosit zbraň, používej ji s rozmyslem – toto bych se dalo použít třeba také jako rada našemu ministru vnitra Milanu Chovancovi. Něco jiného třeba pro jiné: Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom co říkáš! A velmi odhodlané: Vykroč z řady! nebo: Věř v pravdu! Hledej, pátrej, analyzuj! Někteří naši politici, jak velká síla spočívá v radě, která je v název 12. kapitoly: Dívej se cizím lidem do očí! A neváhej s nimi prohodit pár slov...
Rozměry Snyderových kapitol jsou konkrétní, převažuje nasazení – a nechybí etika. Například:přispívej na dobrou věc! Pozor na nebezpečná slova! Když bych to chtěl hodně zjednodušit, je to takové občanské náboženství, nejde o desatero občana, ale 20 lekcí – Snyder totiž rád vsunuje do rad a porad historické příklady. Často z našeho historického kontextu.
Nicméně Snyder píše: "Všichni žijeme politicky - ne snad proto, že by se svět staral o naše pocity, ale protože odpovídá za naše skutky. Všechna naše drobná rozhodnutí jsou vyjádřením občanské vůle, zvýšením či oslabením pravděpodobnosti toho, jestli se i v budoucnosti budou konat svobodné a spravedlivé volby."
A jaké rady dává Masaryk?
Dovolte jednu citaci: "Pánbůh ví, že si do toho našeho demokratického ohýnku foukáme, jak jen můžeme. Ale už nám to dochází, kamaráde.(...) Naši demokrat ještě pořád žijou jako náměsíčníci. Nikdo našim lidem neřekne, co musejí čekat. Pořád tomu ještě nechceme věřit, ale zle to s námi vypadá."
Ano, Masaryk je fatálnější, mnohem fatálnější než Snyder. Špatně se vyrovnával se svým otcem, s politikou obecně. A je také žoviální, to neustále oslovení "kamaráde ", Fischl mu byl v mnoha směrech kamarádem, ale jak Fischl připomíná, držel si od Masaryka přeci jenom odstup, nikdy si netykali, ale Masaryk takto mluvil s mnoha lidmi – určitě s nimi podle Snyderovy rady "prohodil více než pár slov".
Musím ale říci, že mne každý jeden, každý zvlášť také místy šokovali. A to ne jedenkrát...
A kdy to bylo?
Často, jak Snyder, tak Masaryk, obviňuje ze všeho Rusko (respektive Sovětský svaz). To je logické – pro Američany bylo Rusko dlouho ve studené válce nepřítelem číslo jedna, a nikdy se zcela nevyrovnalo, že by mohlo být také něčím jiným. Po anexi Krymu se Američané rozhodně nemírnili... Snyder varuje před bratříčkováním s Ruskem. Snyder také často srovnává fašismus, nacismus a komunismus, a v zásadě je všechny hází do jednoho pytle – nepoužívá nálepku totalitarismus, ale rozhodně patří k historikům, kteří tento vklad, jenž původně patřil pouze fašismu – rozšířil (pod silným vlivem Hannah Arendtové).
Pozoruhodné je, že Snyder vidí třísku v cizím oku, ale sám si často nevidí ani na špičku nosu. Ani slovo o amerických intervencích, ani slovo o Jugoslávii, ani slovo o falešných důkazech v Iráku.
Masaryk, jemuž se člověk často od srdce zasměje, mluví velmi konkrétně o tom, jak ho úkolovali Sověti - a zejména ministr Molotov. To je velmi smutné. Vůbec smutek Masaryka má až depresivní rysy. V knize se objevují samozřejmě úvahy o jeho smrti, a je tu i doslov z roku 1991, kdy Fischl přehodnocuje svoji původní úvahu, že šlo o sebevraždu.
Citace: "Lecos z toho, co se stalo v Praze, se nezrodilo v českých, ale zrodilo se to v ruských hlavách – a Čingischánovu logika byla na tisíce honů vzdálena kategoriím, v nichž jsme se učili myslet," to neříká Masaryk, ale Fischl. Ten noblesní krásný pán. Zde je důležité zmínit, že kniha měla a stále jistě má výrazně agitační charakter, nejde o žádnou hlubokou analýzu, ale často o propagandistickou řeč.
A ještě jedno: kniha nese předmluv izraelského velvyslance Daniela Merona, jehož stát na knihu přispěl, a kde vychází Masaryk jako zásadní přítel, jen se zasloužil o vznik Izraelu – a v knize Masaryk vskutku neobvykle otevřeně mluví o tom, že je sám sionista. Myslím, že by stálo za upřesnění, že podpora státu Izrael neskončila Masarykovou smrtí. On sám skutečně nebyl největším sionistou. A Sovětský svaz taky Izrael taky podporoval ještě nějaký čas.
Asi bych měl říct, že Snyderova kniha je vlastně takovým trochu pamfletem. Oněch 20 lekcí z 20. století chce být připomínkou toho, co se v dějinách stalo, a z čeho bychom se měli – rozuměj, my Američané, protože na na ně se principiálně kniha obrací a z americké situace vychází – tedy, z čeho bychom se měli poučit. "Historie se sice nikdy neopakuje," tvrdí Timothy Snyder, "ale skýtá nám poučení," zní přesná citace. A dále. "Pokud na nás doléhají obrazy že amerického experimentu v současnosti hrozí pád do tyranie, následujme příklad otců-zakladatelů a zamysleme se nad dějinami jiných demokracií a republiky," doplňuje své východisko Snyder.
Víme, jak knihy vznikly? A proč?
Východiskem je pro Snydera zděšení z vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, samozřejmě. Kniha je tu souborem dvaceti kapitol, hutných a krátkých, jež rozvíjejí původní jeden esej, který vydal Snyder v Guardianu, vyšel také ve francouzském listu Le Monde. Snyder je jedním z těch hlasů, které moc z Ameriky posledních dní neslyšíme.
Masaryk nenabízí "historické lekce", ale lekce – řekl bych – velmi osobní. To je velmi neobvyklé, a u politiků skoro překvapivé. První vydání byla exilová na počátku 50. let, ukázky vycházely během Pražského jara 1968 – a oficiálně vyšla kniha až po listopadu 1989, v roce 1991. Z knihy rád předčítal tehdy i Jan Werich.
Citace: "Já nikdy nebyl veliký historik. Vždycky mne zajímal mnohem víc dnešek než včerejšek a vždycky jsem toho chtěl vědět víc o Františkovi Houžvičkovi, kominíkovi z Dobrušky, než o Babenbercch." To je typický Masaryk. Lidový bavič, trochu klaun, veselý a prostořeký – v závěru knihy ale především smutný klaun. O jeho smrti dosud kolují různé verze.
Jaké jsou ty lekce, jež dávají Snyder a Masaryk?
Řekl bych, že nejde zdaleka tak o lekce politické, ani historické, ale zjevně občanské. Už názvy kapitol, oněch lekcí, působí jako takové skautské pokyny. Nepodřizuj se předem! Ochraňuj instituce a braň je! Varuj se státu jedné stran! Přijmi odpovědnost za podobu světa! Bude to možná také překladem Martina Pokorného, protože v angličtině se nevyká, jak známo, tak by to asi přeci jenom znělo jinak, kdyby to bylo: Nepodřizujte se předem! Je to v tykání osobnější, agilnější - a místy až agitační. Mohly by se stát i základem pro výuku občanské nauky.
Posuďte třeba název kapitoly: Pokud musíš nosit zbraň, používej ji s rozmyslem – toto bych se dalo použít třeba také jako rada našemu ministru vnitra Milanu Chovancovi. Něco jiného třeba pro jiné: Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom co říkáš! A velmi odhodlané: Vykroč z řady! nebo: Věř v pravdu! Hledej, pátrej, analyzuj! Někteří naši politici, jak velká síla spočívá v radě, která je v název 12. kapitoly: Dívej se cizím lidem do očí! A neváhej s nimi prohodit pár slov...
Rozměry Snyderových kapitol jsou konkrétní, převažuje nasazení – a nechybí etika. Například:přispívej na dobrou věc! Pozor na nebezpečná slova! Když bych to chtěl hodně zjednodušit, je to takové občanské náboženství, nejde o desatero občana, ale 20 lekcí – Snyder totiž rád vsunuje do rad a porad historické příklady. Často z našeho historického kontextu.
A jaké rady dává Masaryk?
Dovolte jednu citaci: "Pánbůh ví, že si do toho našeho demokratického ohýnku foukáme, jak jen můžeme. Ale už nám to dochází, kamaráde.(...) Naši demokrat ještě pořád žijou jako náměsíčníci. Nikdo našim lidem neřekne, co musejí čekat. Pořád tomu ještě nechceme věřit, ale zle to s námi vypadá."
Ano, Masaryk je fatálnější, mnohem fatálnější než Snyder. Špatně se vyrovnával se svým otcem, s politikou obecně. A je také žoviální, to neustále oslovení "kamaráde ", Fischl mu byl v mnoha směrech kamarádem, ale jak Fischl připomíná, držel si od Masaryka přeci jenom odstup, nikdy si netykali, ale Masaryk takto mluvil s mnoha lidmi – určitě s nimi podle Snyderovy rady "prohodil více než pár slov".
Musím ale říci, že mne každý jeden, každý zvlášť také místy šokovali. A to ne jedenkrát...
A kdy to bylo?
Často, jak Snyder, tak Masaryk, obviňuje ze všeho Rusko (respektive Sovětský svaz). To je logické – pro Američany bylo Rusko dlouho ve studené válce nepřítelem číslo jedna, a nikdy se zcela nevyrovnalo, že by mohlo být také něčím jiným. Po anexi Krymu se Američané rozhodně nemírnili... Snyder varuje před bratříčkováním s Ruskem. Snyder také často srovnává fašismus, nacismus a komunismus, a v zásadě je všechny hází do jednoho pytle – nepoužívá nálepku totalitarismus, ale rozhodně patří k historikům, kteří tento vklad, jenž původně patřil pouze fašismu – rozšířil (pod silným vlivem Hannah Arendtové).
Masaryk, jemuž se člověk často od srdce zasměje, mluví velmi konkrétně o tom, jak ho úkolovali Sověti - a zejména ministr Molotov. To je velmi smutné. Vůbec smutek Masaryka má až depresivní rysy. V knize se objevují samozřejmě úvahy o jeho smrti, a je tu i doslov z roku 1991, kdy Fischl přehodnocuje svoji původní úvahu, že šlo o sebevraždu.
Citace: "Lecos z toho, co se stalo v Praze, se nezrodilo v českých, ale zrodilo se to v ruských hlavách – a Čingischánovu logika byla na tisíce honů vzdálena kategoriím, v nichž jsme se učili myslet," to neříká Masaryk, ale Fischl. Ten noblesní krásný pán. Zde je důležité zmínit, že kniha měla a stále jistě má výrazně agitační charakter, nejde o žádnou hlubokou analýzu, ale často o propagandistickou řeč.
A ještě jedno: kniha nese předmluv izraelského velvyslance Daniela Merona, jehož stát na knihu přispěl, a kde vychází Masaryk jako zásadní přítel, jen se zasloužil o vznik Izraelu – a v knize Masaryk vskutku neobvykle otevřeně mluví o tom, že je sám sionista. Myslím, že by stálo za upřesnění, že podpora státu Izrael neskončila Masarykovou smrtí. On sám skutečně nebyl největším sionistou. A Sovětský svaz taky Izrael taky podporoval ještě nějaký čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat