Anne Wiazemsky, devět životů diskrétní princezny

> kultura > film > nekrolog za herečkou a spisovatelkou Annou Wiazemskou (1947-2017)

Asi by se jí moc nelíbilo, ani po smrti, kdyby byla stále spojována s někým jiným. Anne Wiazemsky byla přece vždy sama sebou, ona – rusovlasá rebelka, vášnivá milovnice filmu, křehká a nedostižná – herečka a spisovatelka. Dokázala se prosadit makonec navzdory všem a proti všem.

> exkluzivně na Recenze & kritika

Anne Wiazemsky jako Odetta v metafyzicky urgentním filmu
Piera Paola Pasolliniho Teoréma (1968).

Její hlas, křehce nesamozřejmý, jí charakterizoval v posledních letech více, než její subtilní tvář.

Ačkoliv ta její tvář byla v 60. letech - zejména cinefilům, a zvláště stoupencům francouzské filmové Nouvelle Vague - naprosto nezaměnitelná.

Anne Wiazemsky, vnučka spisovatele Françoise Mauriaca a žena režiséra Jeana-Luca Godarda, se poslední desetiletí věnovala intenzivně psaní, v němž vzpomínala na své blízké a klíčové okamžiky, které formovaly její postoje.

Poslední její kniha Un saint homme (Svatý muž, 2017), kterou vydalo nakladatelství Gallimard v lednu, začíná právě hlasem, telefonickým hovorem. „Haló? Haló? Anne? Seš to ty? Ano, poznávám tvůj hlas... “ Na druhém konci telefonu, nebyl dědeček Mauriac, ale ani její manžel Jean-Luc, ale její zpovědník Otec Deau, kaplan a také učitel francouzštiny, který v ní kdysi v Caracasu, zažehl lásku k literatuře.

Nemocná spisovatelka a slavná herečka jedné velké filmové epochy, knihou splatila svůj poslední dluh. Její literární dílo, nemající větší ambici, než prostě zaznamenat vše podstatné, na co si sama dokázala vzpomenout, se tím uzavřelo. Anne Wiazemsky zemřela 5. října 2017 v Paříži ve věku sedmdesáti let na rakovinu.

Její život připomínal život kočky, přecházela z jednoho života do druhého. Kolik životů ale vlastně měla? Kočka jich mívá obvykle devět.

V posledních letech bývala spjata nejvíce s obdobím konce 60. let, o němž psala – Studijní rok (Une année studieuse, Gallimard, 2012, č. 2013) a Un an après (Rok poté, Gallimard, 2015) - byť její literární výpověď zasahuje mnohem mnohem dál, o čemž svědčí jiné její dvě knihy, rodinné epopeje: Une poigné de gens (Hrstka lidí, Gallimard, 1998) a Aux quatre coins du monde (Do čtyř světových stran, Gallimard, 2001).

V roli Jeana-Luca Godarda se ve filmu Le Redoutable zaskvěl Louis Garrel,
jeho žernu Anne Wiazemskou si zahrála Stacey Martinová.

Rusovlasá madona Anne, jež chce být lapena

Ty první dvě knihy, jež se staly podkladem pro filmové zpracování pod názvem, Le Redoutable (2017) režiséra Michela Hazanaviciuse, přivedl Anne Wiazemskou naposledy také na festivalová prkna do Cannes.

Jak vzpomínala, měla tam být již v roce 1968, toho roku ale Godard společně s Françoisem Truffautem slavný filmový festival přerušili. A velmi žárlil. Toho letošního roku se film, inspirovaný „love story“ mezi Godardem a Wiazemskou, stal tím, co bývalo koncem 60. let označováno trochu hanlivě za dílo pro „publikum sobotního večera“.

Wiazemská zahájila svou kariéru mnohem revolučněji již ve svých sedmnácti letech, a to ve snímku Roberta Bresssona: A co dále, Baltazare? (Au hasard Balthazar, 1966), ještě coby studentka lycea: doslova ze dne na den se proměnila v ikonu francouzské kinematografie, jež vyvolávala zájem nejen mezi svými spolužáky, ale i vlivnými režiséry té doby. Jedním z nich se stal právě Jean-Luc Godard, který do jejího života vstoupil jako blesk z čistého nebe, i když...

V románu Studijní rok Wiazemská popisuje, kterak sama napsala Godardovi dopis, v němž chválila jeho poslední film; v dlouhém rozhlasovém rozhovoru s novinářskou Laurou Adlerovou (France Inter, 18. května 2017) připustila, že byla v té době ráda „okouzlována“ i „chytána/lapána“ (slovní hříčka: „captivée“ i „capturée“).

Jean-Luc Godard byl Anne Wiazemskou neodlatelně přitahován od prvního okamžiku, kdy ji vůbec poprvé spatřil.

Film Číňanka (La Chinoise, 1967), v němž Godard proměnil její angažmá herecké, v předtuše zlomového revolučního roku 1968, v maoistickou politickou agitaci, pro ni ale především znamenal angažmá milostné. S neobvykle okouzlující naivitou Wiazemská popisuje způsoby, jimiž se honosil salónní revolucionář Jean-Luc, propadlý ideologii, jež pro něho byla více uměleckým gestem, než skutečným přesvědčením. Setkání protestantského Godarda s jejím katolickým dědečkem Mauriacem, kterého šel „zcela buržoazně“ (v obleku a hladce oholen) požádat o její ruku, nemohlo být větší uměleckou klauniádou.

O tom, kým byl Jean-Luc Godard, se můžeme přít. Kdo ale byla tehdy Anne? Patrně především milující ženou. O sedmnáct let starší slavný režisér na vrcholu svých sil, v ní vyvolával jistě mnoho otazníků, lichotilo jí ale patrně, že ona sama, která o sobě byla přesvědčená, že je „velmi ošklivá“, se může líbit někomu takovému, s nímž se i její dědeček Mauriac, gaullista a nositel Nobelovy ceny za literaturu (1952), neodmítl setkat. Ba co více, byl dokonce zvědavý.

Maoističtí studenti v zajetí jediné, totiž rudé, knížky, z níž recitují.
Véronique (Anne Wiazemsky) a Guillaume (Jean-Pierre Léaud).

Jistě, Jean-Luc nebyl jejím prvním mužem, ani prvním obdivovatelem. Dokonce i Bresson ji o sňatek požádal vícekrát během jejich prvního natáčení – tento příběh zpracovala v románu Jeune fille (Holčička, Gallimard, 2007). A v rodině, s takovým jménem, jako Wiazemsky, se nedalo očekávat, že něco proběhne zcela konvenčně.

V roce 1966 jí ale bylo pouhých devatenáct (do plnoletosti jí zbývaly ještě tři roky), a tak se „rusovlasá madona“, dcera ruského prince Yvana Wiazemského oddala muži, o němž toho příliš nevěděla. Její matka Claire, které se to nelíbilo ani za mák, se ještě nevyrovnala zcela se smrtí svého vlastního muže...a Godard nepatřil mezi její vyvolené. Tím byl Yvan...

O tom, jak se Claire, sestřička francouzského Červeného kříže, seznámí se svým princem Yvanem, vypráví Wiazemská v románu Mon enfant de Berlin (Mé berlínské dítě, Gallimard, 2009). To dítě, které se v Berlíně narodilo, nebyl nikdo jiný, než právě Anne. Na místo svého narození si už moc nepamatovala. Zjistila ale, že o existenci jistého prince Wiazemského tatínek Claire, jistý Mauriac velmi silně pochyboval. K tomu, aby „si ho zjistil“, mu posloužil přítel spisovatel Henri Troyat, vl. jménem Lev Aslanovič Tarasov, jinak také nositel Goncourtovy ceny z roku 193I. Claire měla ovšem zpočátku také své vlastní pochybnosti o vztahu, když si do svého deníku napsala: „Rád večer vyráží a já to nesnáším; rád vidí své přátele a já to nenávidím, rád pije a já to nesnáším... nemáme prostě nic společného, ale myslím, že to bude právě on, s nímž mám tu malou šanci, že budu šťastná.“

Wia, jak si nechával Yvan Wiazemsky říkat - naturalizovaný jako Jean Wiazemsky (1915-1964), pocházel z jednoho z nejstarších ruských šlechtických rodů – samotných Rurikovců, původního vládnoucího rodu na Kyjevské Rusi (mezi jehož předky patřil svatý Vladimír stejně jako Ivan Něvský či Vladimír Hrozný).

Dědictví (i když především intelektuální, neboť v Rusku nechali všechno) ale nebylo tím, co by Anne poskytovalo svobodu. Odkaz obou historických rodinných větví – ruské i francouzské – jí patrně dlouho více tížil, než by byl zdrojem inspirace. Zpráva o jejím úmrtí ale rozezněla zvony ze všech světových stran. Byla ikonou evropskou – známá stejně dobře ve Francii jako v Itálii, kde mezi její režiséry nepatřil nikdo menší než Pier Paolo Pasollini: Teoréma (1968), Vepřinec (1969) nebo Marco Ferreri:: Sémě člověka (1969).

Odette (Anne Wiazemsky) ve filmu Teoréma (1968) upadla do stavu
extatického kómatu. Rodina si s ní neví rady.

Věděla, že cyklus se uzavírá. Její poslední rozhovory byly nabité odkazy na to příští, které nebude již z tohoto světa. „Matku jsem vypudila dveřmi, ale vrátila se mi oknem,“ řekla v rozhovoru pro France Inter. Ne, nic dalšího nechystala.

Všichni blízcí – o nichž psala – již zemřeli. Také květnová premiéra filmu Le Redoutable – titul odkazuje na loď stejného jména, kterou Godard s oblibou používal ve větě: „A tak jde život na palubě lodi Redoutable“ - pro ní byla ale přeci jenom jistou satisfakcí. V hlavní roli Jeana-Luca Godarda se zaskvěl Louis Garrel, v roli Anne Wiazemské herečka Stacy Martinová.

Jaké to muselo být vidět sebe sama na plátně? Mluvila raději o Jeanu-Lucovi, kterému se prý Garrel velmi podobal. Bylo to hypnotické setkání – téměř jako na věčnosti. Godard do Cannes nepřijel. Wiazemská svého bývalého muže, s nímž se rozvedla po dvanácti letech, dlouho neviděla. Režisér Hazanavicius mu pln obav neposlal raději ani DVD. „Režisér a herec uspěli, když z protivné postavy s groteskními projevy utvořili postavu dojemnou a legrační,“ řekla Wiazemská agentuře AFP. Myšlen nebyl nikdo jiný než režisér Godard.

Byl to Annin vzkaz Jeanu-Lucovi na rozloučenou? Ano, vidím to tak.

> Další související texty: 

> Triptych Anny Waizemské:  svědectví ztracené pohádky, Jehlice revue, 12. dubna 2015
> Anne Wiazemsky, svědectví Godardovy princezny, Jehlice revue, 8. srpna 2014