Orly Castel-Bloomová: Textil - ukázka

> kultura > literatura > ukázka z knihy izraelské autorky Orly Castel-Bloomové: Textil (Garamond, Praha 2017)

Příběh knihy Textil portrétuje, a to se značnou dávkou ironie, stav rozkladu jedné buržoazní izraelské rodiny z Tel Avivu. Lidský mikrokosmos současné společnosti, v němž se v zásadě neodehrává žádné velké drama, se přesto utápí převážně v patetických klišé na pomezí absurdity a surreálnosti. Mandy Gruberová, jež vede po své matce Audrey rodinnou textilní továrnu na pyžama pro ultraortodoxní klientelu, se ve volných chvílích vášnivě oddává plastické chirurgii. Ukázka popisuje vývoj vztahu mezi Mandy Gruberovou a její dcerou Lirit.

POSLEDNÍ NOC svého života, poté co Mandy zakázala být třetí generací osamělých žen a dokonce jí pohrozila, že ji bude pronásledovat ze záhrobí, pokud se opováží rodinný podnik nějak zásadně proměnit, si pro sebe už jen mumlala jména významných ortodoxních klientů ze šedesátých a sedmdesátých let.

Když zemřela, upadla Mandy do dlouhotrvající deprese. Zdálo se, že na všechno reaguje jen krčením ramen a věci dělá apaticky, bez opravdového úsměvu. Najednou jí došlo, že příroda je krutá a nikomu nic nesleví, dokonce ani jí ne. Ke svému nevýslovnému rozhořčení si totiž povšimla, že i linie jejích lící pomalu mizí v její nové bradě, a nebylo jí vůbec jasné, jak se tam objevila, přece si vždycky hlídala váhu. Dalším skličujícím faktem byla více než centimetrová vrstva tuku, která se jí najednou vytvořila na zádech, její krásná páteř do ní tak úplně zapadla. A zhoršil se jí i zrak. Malá písmenka a dokonce i část těch velkých na úmrtních oznámeních, která dala vytisknout v novinách, viděla rozmazaně.

V obchůdku s optikou nedaleko jejího domu jí po vyšetření zraku sdělili, že má dvě dioptrie na pravém oku a dioptrii a tři čtvrtě na levém a že musí nosit bifokální brýle, na řízení a na čtení. Aby se odškodnila, pořídila si parádní brýle za dva a půl tisíce šekelů.

ZHRUBA ROK PO MATČINĚ SMRTI se Mandy rozhodla, že jakkoli se věci jeví černě, ještě netřeba házet flintu do žita. Ano, mílovými kroky směřovala k nevyhnutelnému konci, bylo jasné, že zestárne a zemře, ale možná zrovna „tam“, ať už je to kdekoli, na ni vezmou ohled a celý ten proces jí ulehčí. „Tam“ určitě budou vědět, jak důležitý je pro ni vnější vzhled a estetika, a tak jí vyjdou vstříc. Možná i kvůli jejímu resumé: na základce byla přeci hned druhá po nejkrásnější holce ze třídy a i na střední byla dost oblíbená.
Současně změnila stravu, stala se z ní přísná veganka, žádné mléko, maso, ryby, vejce, chléb a káva, pouze ovoce, zelenina a tu a tam kousek mořské řasy. Ráno pila nápoj z mladé pšenice, kterou rozmixovala a připravila z ní šťávu,a přes den polykala všemožné vitamíny a omega kyseliny, samozřejmě ty nejnovější na trhu.

Než začala s plastickými operacemi, dala ještě šanci slibným krémům kosmetických firem. Utratila za ně majmajlant, obzvláště za jeden výrobek z kaviáru (Crème caviar), který si objednala přes internet z Los Angeles a zaplatila za něj pět set sedmdesát dolarů.

V té době měla nastavenou jako domovskou stránku internetu na domácím i pracovním počítači hlavní stránku renomované a renovované kosmetické firmy a dokonce si odtamtud stáhla spořiče obrazovky s firemním logem všech možných tvarů.

Když Dael narukoval do armády, vrátila se k běžné domovské obrazovce a prostému hydratačnímu krému značky Nivea a zbytek svěřila do rukou vybraných plastických chirurgů. Volila je s pedantskou úzkostlivostí a po pečlivém průzkumu. Zajímala se také o sedativa, ale protože se jí nepodařilo žádné získat, spokojila se s nejrůznějšími prášky na uklidnění, které každých několik měsíců měnila, domnívala se totiž, že si na nich takhle nevytvoří závislost.

Na dosavadní plastické operace vynaložila Mandy dvě stě padesát čtyři tisíc a bylo jí jasné, že dokud Dael slouží v armádě a pro ni se život zastavil, bude takhle pokračovat i nadále. Na smrt si zakázala myslet.


NA OPERAČNÍM SÁLE v Medical Frontline zavládlo náhlé zděšení. U Mandy nastala saturace. Sedmdesát pět. Po několika minutách velmi profesionálně zvládnuté paniky se týmu na sále podařilo pacientku stabilizovat a pokračoval v práci. Pro Jagodu ale tenhle stres během operace paní Amandy Gruberové signalizoval konec jedné kapitoly jeho života.

V Izraeli žádné další plastiky dělat nebude. A vůbec už do Izraele nikdy nepřiletí, ani na pesachový seder nebo na sváteční večeři o Roš hašana u své sestry v Nahariji. S Izraelem už zkrátka nechtěl mít nic společného. Jagoda se vyděsil hlavně proto, že poprvé od doby, co žije sám, bez lásky, se mu téměř podařilo ztratit pacientku.Drama na sále se mu propojilo se zemí, v níž operoval,a s agonickým stavem srdcem jeho obyvatel a rozhodl se, že se na druhý den ráno vrátí do Německa. Zvažoval dokonce, že přestane operovat úplně a spokojí se s poskytováním předoperačního poradenství na soukromé klinice.

Než odešel, mrknul se do Mandyiny karty. Nebyla tam žádná zmínka o citlivosti na určitá sedativa. Opustil operační sál, strhl si roušku i rukavice, všechno vyhodil do nejbližšího koše, zastavil u prvního telefonu, který uviděl, a požádal informační službu telekomunikační společnost Bezek o číslo na izraelskou pobočku Lufthansy. V Lufthanse mu odpověděli v němčině, sdělili mu, že spoj do Frankfurtu letí za pět hodin, a zaručili se mu, že se určitě dostane na palubu. V byznys třídě jsou ještě dvě volná místa.

Doktor Jagoda cítil, že se jeho život nezadržitelně blíží k určitému bodu obratu. Z Frankfurtu pojede domů vlakem, pak oznámí, že si bere na čtyři týdny dovolenou, a zmizí minimálně na dva měsíce. Kdo ví, třeba za tu dobu najde lásku, která mu do jeho prázdné duše vlije naději a on bude zase plný nových sil. Zamilovanost využíval německý doktor k načerpá energie na dobu, kdy bude zase vysušený jak troud.


OSM HODIN po té komplikované operaci, která nakonec dobře dopadla, ačkoli hlavní chirurg za ni zaplatil ztrátou duševní rovnováhy, ležela Mandy na břiše v luxusním nemocničním pokoji, který jí přidělili, v obvazech a ortézách, ale oči měla otevřené a byla zcela účastna víru dění.
Slíbili jí pět hvězdiček a ona si neměla na co stěžovat, protože všechno, co z těch hvězdiček mohla vidět, byl kus bílého koberce. Nevěděla ani, jestli se ten koberec prostírá ode zdi ke zdi, protože neviděla, kde je mu konec. Kdyby otočila hlavu doprava, mohla by zahlédnout jinou část koberce a kousek skříně. Jenže každý takový pohyb byl spojený s příšernými bolestmi a ona si musela zavolat sestru, aby jí při tom držela za ruku.

Protože v téhle poloze nemohla jíst, podávali jí potravu, tekutiny i nejrůznější léky pomocí hadiček. Její tělesné potřeby se jí snažili ulehčit, jak jen to šlo. Neobešlo se to alebez zádrhelů a trapných situací. Mandy dospěla k závěru, že tentokrát zašla příliš daleko.


LIRIT SE ZASTAVILA DOMA převléct a hned pak šla matku navštívit. Nakonec po vířivce přece jen zaskočila do továrny. Domluvila se s matkou, že tam bude každý den a povypráví jí, co bylo, včetně rutinních záležitostí. Do nemocnice přišla příšerně vymóděná, ostatně jako vždycky. Na nohou měla ploché žluté střevíce, jemné jako baletní špičky, krátkou poletující bílou sukýnku a značně přiléhavé tílko z viskózy ve světle žluté barvě s bílými květinami, co se zavazuje vzadu na krku a na břiše má kanýr, který má také v lehkém větříku povlávat.

Lopatky měla úžasné, jako vždycky. Amanda ji požádala, jestli se k ní může sklonit, aby na ni pořádně viděla, načež se strašně naštvala kvůli jejím dvěma copům, které měla hozené dozadu, ale pokaždé jeden z nich sklouzl dopředu a Lirit jej vracela na místo. Copy měla objemné, dlouhé a hnědé, jako nějaká Pokahontas.

„To mi snad děláš naschvál. Copy?“ ucedila Mandy z hlubin své podivné polohy.

„Mami, nech toho. Ty tu takhle ležíš a tohle je to jediné, co máš na srdci? Už jsem si připravila odpověď pro případ, že budeš mít co říct na moje lopatky. Kdy konečně pochopíš, že mi je dvaadvacet a mám právo si uplést copy?“

„Jsi oblečená jako šlapka z domečku v prérii. Štve mě to zrovna proto, že já tu ležím v nemocnici, umírám bolestí a ty si takhle přijdeš a provokuješ mě. Taky můžeš mít trochu ohledů!“

„Tak pardon,“ řekla Lirit naschvál pomalu a začala si rozplétat copy.

„Chceš mi říct, že takhle jsi šla do práce? Pracujeme s ortodoxní klientelou!“

„Mami, to skoro vypadá, jako bys vůbec nebyla na operaci. Většinou býváš v pohodě a je fajn tě přijít navštívit. Možná jsou to jediné chvilky, co pro sebe máme. Chceš nám zničit i tohle?“Mandy byla chvíli zticha a zdálo se, že se uklidnila.„Nejvíc by ti slušelo krátké mikádo, jak jsem tě stříhala když jsi byla malá. Máš nádhernou šíji a dokonalé klíční kosti mikádo jim nechá nejlépe vyniknout. Využij to, co máš, dokud to ještě máš.“

„Nechci mikádo,“ řekla Lirit už po kdovíkolikáté od doby, co jí bylo pět let.

„No tak ne. Ale v těch copech už máme jasno.“

LIRIT SI DÁL ROZPLÉTALA COPY a začínala si dělat starosti, že jí Šlomi za celý den nezavolal. Je to možné? Její matka podstupuje komplikovanou operaci, ona sama je pryč, a jeho ani nenapadne vzít telefon a zavolat jí, jak se má? Co to jako má být? Takhle se chová jedině psychopat! Copak je Šlomi psychopat? Na tuhle otázku si ale nedovedla odpovědět.

Mandy viděla, jak dcera ze svého mobilu posílá esemesku.

„Vydrž,“ řekla Lirit, zatímco ještě psala. „Jenom něco pošlu a rozpletu si ty copy.“
Poslala zprávu a rozpustila copy.

„Teď už je to dobrý?“ zeptala se po chvilce a sklonila se, aby to Mandy viděla.
„Jo.“

Lirit se zeptala matky, jestli má teď bolesti. Amanda odpověděla, že má bolesti pořád, záleží na tom, jak jsou silné. Lirit odtušila, že je dost logické, že bude mít bolesti, koneckonců ji dneska operovali, a zadívala se na kapající infuzi.To pravidelné odkapávání ji lehce zhypnotizovalo a Lirit se pohroužila do myšlenek.

„Dávají mi antibiotika,“ řekla Mandy. „Před hodinou jsem měla teplotu.Doktor už se vrátil za kopečky, víš to?Nevím, proč tak narychlo.“

„Spěchal na další operaci, co jinýho?“ odtušila Lirit.

„Zajímají je jen peníze. Ty se nechováš zrovna standardně.“

„Jo, taky si připadám trochu divná. Misku na z-vra-ce-ní!“ zaúpěla Mandy.

„Mami!“ vykřikla Lirit a vystřelila pro zakřivenou zelenou misku.

„Tady, na...“ strčila jí misku až k puse.

Mandy se podařilo trochu se nadzvednout, mumlala si pro sebe cosi v rodné angličtině bývalé Rhodesie a vyzvrátila ze sebe veškeré tekutiny. Pak zavřela oči:

„Dali mi moc sedativ. Hnus.“

Pacientka se s pomocí své dcery sesula zpět na břicho, přičemž celou dobu sténala:

„Au... achich... achich...“

Se zavřenýma očima ze sebe vypravila:

„Chci chodit jako kdysi, nosit šaty s odhalenými zády... ale ta bolest. Nevadí... přežiju to... není to nemoc, jenom plastická operace.“

Pak se obrátila na Lirit a řekla: „Moje milá Lirit, jistě chápeš, že jsem nemohla přenést přes srdce, že mi zmizely lopatky a mám záda jako placku s průplavem namísto páteře. Řekla jsem si, čert vem páteř. Ale lopatky! To už mi nedalo. A teď se koukni, v jaké pozici tady ležím a nemůžu se pohnout...“

Z očí jí tekly slzy a rovnou se vsakovaly do bílého prostěradla, na kterém bylo ozdobnými hebrejskými písmeny na psáno „Medical Frontline“.

„Za dva dny se budu moct otočit a lehnout si na záda. Všechno bude v pořádku,“ utěšovala sama sebe. „Pojď sem, Liritkele, pomoz mi, zlato. Chci si položit hlavu na druhou stranu. Je to těžké, bolí to, ale mám plné zuby mít ji pořád na jedné straně, ještě abych měla proleženiny, to by mi scházelo!“

Něžně, jak jen dovedla, ale i se špetkou jedovatosti, dcera pronesla:

„Mami, měla bys umět přijmout změnu. Prostě to vzít tak, že čas plyne a lidi stárnou.“

„Až budeš starší, tak si sama přijímej změnu,“ zamumlala Mandy.

„Ale ty musíš. Je přeci hloupost bojovat se soukolím času...“

„Jak se má Dael?“ vykřikla najednou Mandy a trochu se protáhla, nakolik jí to bolesti dovolily. Až teď si vzpomněla na tuhle starost. „Nemluvili v rádiu o nějaké přestřelce?Neříkali, že při ní zemřel Izraelec a ještě to neoznámili rodině?“

„Všechno je v pořádku. Mluvila jsem s ním před čtvrt hodinou.“

„Díky Bohu,“ řekla Mandy. „Toho jsem se obávala nejvíc. Že já budu v narkóze a jemu se něco stane.“

Lirit si pomyslela: Nebylo by to vlastně jedno, kdyby byla v narkóze a jemu se zrovna něco stalo? O co by asi tak přišla, kdyby se to nedozvěděla hned?

„Co je s tátou?“ povzdechla si Mandy znovu.

„Ještě je určitě vysoko ve vzduchu,“ odpověděla Lirit a podívala se na matku ležící bezmocně na břiše jako želva V jejím pohledu byla spousta soucitu.

Na druhou stranu Lirit pro jistotu děkovala Hospodinu, že je ještě mladá a má celý život před sebou, ne jako její matka, která se nadosmrti uvázala k té své továrně na pyžama. Ať už ji život zavane kamkoli, má ještě hodně příležitostí!

***
Orly Castel-Bloomová: Textil. Z hebrejštiny v překladu Terezy Černé vychází v nakladatelství Garamond, Praha 2017.