Příběh dvojčat v zajetí tábora, kde se dějí nacistické biologické experimenty: takové je východisko románu mladé americké spisovatelky Affinity Konarové (*1978), jež se nově pokouší zpracovat téma, dosud velmi zatížené historickým kontextem.
Co se stalo? Kdo za tím je? K čemu to vše sloužilo? Příběh dvojčat, vystavených za války krutému experimentu, odpovídá na otázky po jednom z největších experimentů svého času, jež nakonec odpovědi ponechává v zásadě těm, kteří odpovědi hledají.
--- Zugangen neboli nová čísla
Staša to nevěděla, ale odjakživa, od samého začátku, jsme byly něco víc než my. Byla jsem jen o deset minut starší, ale i tak jsem stačila pochopit, jak se lišíme.
Teprve v Mengeleho zoo jsme se odlišily příliš.
Například: tu první noc se Staša upokojila díky svým pochodujícím stínům, ale mě ani v nejmenším neuklidňovaly. Protože sirky osvětlovaly ještě jiný výjev, výjev doprovázený smrtelným chrčením. Zmínila se Staša o té umírající holčičce?
Tu noc jsme nebyly na posteli samy. Na slamníku s námi leželo ještě třetí dítě, horečkou rozpálená myška s černým jazykem, která se ke mně přitulila, přitiskla se tvářičkou k mé tváři a umřela. Nebyl to projev náklonnosti, naše blízkost vycházela čistě z faktu, že v našich miniaturních postelích nebyla ani píď místa nazbyt, ale ve dnech, které následovaly, jsem se často přistihla při myšlence, že snad té bezejmenné holčičce bez dvojčete přinesla moje přítomnost aspoň trochu útěchy. Nezbývá mi než věřit, že se její tvář neocitla na mé jen kvůli nedostatku místa.
> kultura > knihy > ukázka z knihy Alessandra Baricca: Mladá nevěsta
Nejnovější, v pořadí třináctá kniha italského spisovatele Alessandra Baricca (*1958), totiž Mladá nevěsta, nás zavádí do uzavřeného prostředí patricijského sídla na severu Itálie počátkem 20. století. Jednoho dne vyruší rituály společnosti, která si vytváří svá vlastní pravidla, mladá dívka... a nevěsta. Rituály jsou náhle konfrontovány mladou nevěstou. Nejen ty sexuální.
Pro nakladatelství Slovart do češtiny přeložila Pavla Přívozníková.
---
Nahoru vede třicet šest schodů, kamenných, a stařec po nich stoupá pomalu, rozvážně, téměř jakoby je jeden po druhém sbíral a chtěl je do prvního patra vynést: on pastýř a ony krotká zvířata. Jmenuje se Modesto. Slouží v tom domě už padesát devět let, je tudíž jeho strážným andělem.
Když dospěje na poslední schod, zastaví se na začátku široké chodby, jež se známě rozprostírá před jeho pohledem: napravo zavřené pokoje Pánů, jejich pět; nalevo sedm oken zhasnutých okenicemi z lakovaného dřeva.
Právě svítá.
Zastaví se, stařec, protože musí doplnit svůj výpočet. Zaznamenává rána, která v tom domě zahájil, vždy stejným způsobem. Přidá tedy jednotku, která se ztrácí za tisíci. Počet je závratný, alespoň tím není zneklidněn: vykonávat odedávna stejný ranní rituál podle něj náleží k jeho řemeslu, respektuje to jeho sklony i značí jeho osud.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 23. února 2016
Plytký a zábavný. Akční i meditační. Takový je nový román švýcarského spisovatele Joëla Dickera Kniha o Baltimorských. Ano, dá se číst v klidu prostě jako literární brak. Vyčítat knize můžete všechno možné: nedostatek stylu, průhledné zápletky, chatrné charaktery. Můžete se nad ní pohoršovat. Jedno jí ale vyčítat nelze: povětšinou s ní není nuda.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 12. února 2017
Příběh, jejž pod románovým názvem Jidáš nabízí nejnovější kniha izraelského spisovatele Amose Oze, je prodchnut hlubokým smutkem nad lidským údělem. Kořeněný je rozpravami o Ježíšovi, izraelské politice a cudným sexem. Ideální kniha pro dlouhé zimní večery. Pro čtenáře uvyklého dozvídat se o Izraeli a jeho dějinách poměrně stereotypní informace může být navíc román bystrým vhledem do tématu samotného vzniku židovského státu.
> literatura > ukázka > izraelská literatura: Amoz Oz: Jidáš
Kdo byl vlastně Ježíš? Jidáš, nejnovější román izraelského spisovatele Amose Oze (*1939), jejž vydalo česky nakladatelství Paseka, v příběhu studenta Šmuela, jenž se zabývá pohledem Židů na Ježíše, zkoumá nejen vztah k této postavě biblické tradice, ale i vztah současného státu Izrael ke svému dědictví.
Znepokojivý román od autora, který dokáže na krátkém místě říci velice mnoho: ukázka.
---
Tento příběh se odehrál v zimě na přelomu let 1959 a 1960.
Je to příběh o omylu a touze, milostném zklamání a nezodpovězené
náboženské otázce. Na některých domech jsou
ještě patrné stopy války, která před deseti lety rozdělila
město na dvě části. Zvečera k vám zpoza zavřených okenic
mohou dolehnout vzdálené tóny akordeonu či rozmarná
melodie foukací harmoniky.
V mnoha jeruzalémských bytech visí v obývacím pokoji
Van Goghova Hvězdná noc nebo Cypřiše, v ložnici leží na
podlaze slaměné rohože a na kraji matrace přikryté přehozem
s orientálním vzorem a doplněné hromádkou pol-
štářků spočívá hřbetem vzhůru otevřený Doktor Živago či
poslední román S. Jizhara Dny Ciklagu. Večer co večer hoří
v naftových kamínkách modrý plamen. Z vázy zhotovené
z pláště dělostřeleckého granátu, nezbytné dobové dekorace
řady domácností, vyrůstá v koutě místnosti svazek
suchých větviček připomínající trnovou korunu.
> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 23. prosince 2016
Sugestivní, dynamický a utopický. Šestý román Sorje Chalandona Čtvrtá zeď předestírá čtenářům příběh jednoho snu, jenž byl od počátku, v nezlomné logice antické tragédie, odsouzen k zániku. Podobně jako jeho hlavní hrdina, divadelní režisér Georges. Autor klade čtenáři mnohé otázky, jež ale převážně ponechává bez odpovědi.
> kultura > film > herečka > nekrolog Michèle Morganová
Kdo by neznal tu slavnou větu, s níž se na herečku ve filmu Nábřeží mlh (Le Quai des brumes, 1938) režiséra Marcela Carného obrací Jean Gabin?„Máš krásný oči, víš to?" řekne herec.
Herečka poněkud bázlivě, nicméně pevně opáčí: „Polibte mne!" Ty oči byly jejím znamením, ale i celoživotním prokletím. Dotyčná se jmenovala Michèle Morganová a zemřela v úterý 20. prosince ve věku 96 let.
Mezi těmi, kteří se s ní dnes, v pátek 23. prosince, přišli rozloučit v kostele sv. Petra v Neuilly-sur-Seine, patřili režiséři Claude Lelouch, Robert Hossein nebo Francis Huster,
Michèle Morganová nebyla ale pouze objektem touhy, ona sama si vybírala. Svědčí o tom nejen slavná věta, ale i její vzpomínky, jež nesly název odkazující na tuto slavnou scénu: Avec ces yeux-là (S takovýma očima, Laffont, 1977). Štěstí měla, drželo se jí ale převážně na počátku kariéry, jež z ní učinila jednu z femmes fatales své doby.
Herečka Michèle Morganová se narodila 29. února 1920 Neuilly-sur-Seine (Hauts-de-Seine) jako Simone Rousselová. Dětství prožila na předměstí Dieppe (Seine-Maritime). jejím skutečným světem se velmi brzy stal film, pro nějž se rozhodla žít.
Chtěla být Gretou Garbo. Když se rozhodla, s požehnáním svého otce, obchodníka se smíšeným zbožím a distributora parfémů, odjet do Paříže a zkusit štěstí, už jí nic nezastavilo. Bydlí u babičky s bratrem a začíná s kurzy herectví.
Po několika pokusech jako komparsistka - získává první roli v roce 1935: Mademoiselle Mozart, pro který si vybírá pseudonym, onen umělecký pseudonym, pod nímž se proslavila.
„Upřímně řečeno, myslíte si, že vypadám na to, abych se jmenovala Simone?“ opáčila kdysi. Příjmení zvolila nefrancouzské - v předtuše velké hollywoodské slávy.
„Smutek je mým živlem!“ V sedmnácti letech získává svou titulní roli ve filmu Gribouille (1937) režiséra Marca Allégreta, k němuž scénář napsali Marcel Achard a Jan Lustig. Již tehdy budila svým zjevem zaujetí, posíleno postavou domnělé vražedkyně, nad níž se vznášelo nejtěžší provinění.
Achard tehdy poznamenal, že měla „vyděšený pohled, vyzáblý obličej: všude kolem ní se vznášela nepopsatelná atmosféra nevyhnutelnosti a neštěstí“. Romantická postava, nesoucí neštěstí - a tvář, v níž se zračilo šílenství, ale i magnetická smyslnost. „Smutek je mým živlem,“ trousila tehdy herečka. Otázka dosud nebyla vyslovena. V očích ale již vše.
Teprve třetí film Nábřeží mlh, jejž režíroval Marcel Carné, z ní učinil skutečnou herečku. Scénář k filmu napsal básník Jacques Prévert podle románu Pierra Maca Orlana. Herečka je oblečena v kostýmu od Coco Chanel, na hlavě obyčejný černý baret, silueta po níž se prochází světlo... dala vyniknout zejména jejím čistým modrým očím. Milenci, Nelly a Jean, ona a on.
A ta slavná věta, již Gabin pronese, zrodila styl, jemuž se bude říkat „poetický realismus“, později také „film noir“.
Scéna, v níž jsou milenci pohrouženi připomíná doslova apokalypsu. Píše se rok 1938 a německé boty se chystají na pochod Evropou. O tom, že nešlo jen o pocit, dokládá, že mezi tehdejšími spolupracovníky Carného filmu, který se staral o světlo, patřil i jistý Eugen Schüfftan, čerstvý uprchlík z Německa.
Melancholická nálada, jež zůstává tolik spjata s Michèle Morganovou, se projevuje intenzivně v prvním údobí její slávy, která ji jejího klíčového filmového partnera přihrála ještě dvakrát: ve filmu Maurice Gleize Korálový útes (Le récit du corail, 1938) a Remorkérech (Remorques,1940).
Zejména ten druhý se zdá být jakousi ozvěnou Nábřeží mlh. „Co ode mne očekáváte?“ ptá se Gabin své partnerky. Osvětluje je nereálné světlo, do něhož ona pronese: „Polibte mne!“
Světová válka byla na spadnutí. Herec Gabin dostává povolávací rozkaz do francouzského námořnictva, odkud se jenom z obtížemi uvolňuje, aby dokončil natáčení Remorkérů - oba emigrují do Spojených států. Svět již nikdy nebude vypadat jako předtím.
Neslavná kariéra v Hollywoodu
V Americe podepisuje po rozchodu s Gabinem kontrakt s filmovým studiem RKO, snaží se: učí se anglicky, studuje zpěv i tanec. A vzdává se - bere si amerického herce a zpěváka Williama Marshalla.
Natáčí několik propagandistických filmů, jakými byli například Joan of Paris (Johanka z Paříže, 1942), Two Tickets to London (Dva lístky do Londýna, 1943).
Koncem války natáčí film s Michaelem Curtizem Passage to Marseille (Pasáž do Marseille, 1944). Z filmu si odnesla bolesti hlavy: režisér maďarského původu se projevil jako tyran a jindy okouzlující Humprey Bogard, její partner, byl právě v depresi po rozvodu. Příležitostí ale měla Morganová mnohem více, i když šlo o příležitosti převážně spíše ztracené...
Mohla hrát u Hitchcocka hlavní roli ve filmu Podezření (Suspicion, 1941) - místo ní roli získala Joan Fontainová. Mohla se stát partnerkou Humpreye Bogarda ve slavné Casablance Michaela Curtize: roli získala za poloviční honorář Ingrid Bergmanová. Ani později neměla vždy dobrou intuici, když na počátku 60. let odmítla italského režiséra Michelangela Antonioniho, který ji nabízel roli ve filmu La Notte (Noc, 1961).
Ačkoliv na konci války získává na prvním filmovém festivalu v Cannes ocenění za roli ve filmu Pastorální symfonie (La Symphonie pastorale, 1946) režiséra Jeana Delanoye podle románu spisovatele André Gida, ztratila již část ze svého ostrého šarmu; film se dá dnes jen těžko shlédnout. Její velká sláva zvolna odplouvá ve vzpomínce na tu slavnou větu a moře. To ale vidíme pouze s odstupem času...
Velké filmové manévry
Pro její obdivovatele její věhlas nehasne a role, které získává jen potvrzují její význam. Už to není mladá, poněkud šílená dívka, ale zralá žena, čemuž odpovídají i její role. Maria Chapdelainová (1951) Marca Allégreta, Joséphine de Beauhamas ve filmu Napoléon (1954) režiséra Sachy Guitryho; titulní postava Marie-Antoinetty ve filmu Marie-Antoinette, královna Francie (1955) Jeana Delannoye.
Patrně nejvýznamnějším filmem, kde mohla uplatnit svůj šarm a spanilou krásu, bylo její obsazení ve filmu Velké manévry(Les Grandes Manœuvres) režiséra Reného Claira, kde hrála po boku Gérarda Philipa.
Melodramatický příběh lásky poručíka Armanda a krásné modistky Marie-Louisy byl prvním Clairovým barevným filmem. Zatímco na plátně v této roli okouzlovala ženy i dívky, v hledišti vlhly kapesníky - v zákulisí filmových scén ovšem počínala velká revoluce, jež dostane jméno Nouvelle Vague (nová vlna), která Morganovou jako představitelku těch „starých časů“ naprosto smete.
Jenom těžko se již bude vracet do diváckého povědomí. Přesto se nedá říct, že by zcela zmizela. V roce 1948,kdy se rozvádí se svou americkou láskou - Williamem Marshallem, uzavírá své americké období.O dva roky později se vdává za herce a režiséra Henriho Vidala, s nímž natáčí několik společných filmů.
V roce 1957 natáčí film Retour de manivelle (Návrat kliky), film, který se pro ni stal velkým návratem. zatímco do té doby hrála křehké ženy, zde se z ní stává skutečná femme fatale.
Po smrti Vidalově v roce 1959 spojuje svůj další filmový život s Gérardem Ourym, kterého potkala při natáčení filmu Le Miroir à deux faces (Zrcadlo s dvěma tvářemi) režiséra Andrého Cayetta. Navzdory ignoraci, které se těšila ze strany nové francouzské filmové vlny, natáčí další filmy, například s Claudem Chabrolem ve filmu Landru (1963), ale i i další filmy, klasiku tzv, filmu noir šedesátých let. Pro Michela Devilla zahrála komtesu ve filmu Benjamin ou les Mémoires d´un puceau (Benjamin aneb deník panice, 1967).
V roce 1975 opět s Claudem Chabrolem se vrací na plátno ve filmu Le Chat et la Souris (Kočka a myši).
Příběh dvojčat v zajetí tábora, kde se dějí nacistické biologické experimenty: takové je východisko románu mladé americké spisovatelky Affinity Konarové (*1978), jež se nově pokouší zpracovat téma, dosud velmi zatížené historickým kontextem.
